ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.107.2002
sp. zn. 7 A 107/2002 – 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci žalobce
JUDr. L. M ., zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem se sídlem Traubova 22,
602 00 Brno, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08
Praha 5, o úroky z prodlení ve výši 7293 Kč,
takto:
I. Žaloba se odmítá.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 21. 8. 2002 domáhal
vydání rozsudku, podle něhož je žalovaná povinna zaplatit žalobci 60 000 Kč a náhradu
nákladů řízení. Z obsahu žaloby je patrno, že se žalobce domáhal nároků podle zákona
č. 261/2001 Sb., a to žalobou na plnění, přičemž žalobce v žalobě zároveň uvedl, že od podání
původní žádosti uběhl více než jeden rok a žalovaná požadavek dosud nevyřídila. V žalobě
uváděné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že by v dané věci vydala žalovaná Česká správa
sociálního zabezpečení rozhodnutí o žádosti žalobce ve smyslu ustanovení §6 zákona
č. 261/2001 Sb.
Uvedená právní věc vedená pod spisovou značkou 7 A 107/2002 byla postoupena
Vrchním soudem v Praze Nejvyššímu správnímu soudu s poukazem na ustanovení §132
zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“). Podle uvedeného ustanovení,
nestanoví-li zákon jinak, věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne
účinnosti tohoto zákona (do 1. 1. 2003) a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním
soudům nebo Nejvyššímu soudu, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Protože z podané žaloby zatím nebylo možno dovodit, zda jde o věc správního
soudnictví ve smyslu ustanovení §132 s. ř. s. (žaloba byla podána před účinností zákona
č. 150/2002 Sb., z jejího obsahu spíše vyplývalo, že jde o žalobu na plnění, byť z ní bylo
zřejmé, že se žalobce domáhá jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb., kdy o
nárocích podle tohoto zákona rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení a žaloba proti
nečinnosti správního orgánu je upravena až zákonem č. 150/2002 Sb., účinným od
1. 1. 2003), vyzval Nejvyšší správní soud žalobce usnesením ze dne 18. 3. 2003, č. j. 7 A
107/2002 – 11 k tomu, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení upřesnil své podání
ze dne 15. 8. 2002 adresované Vrchnímu soudu v Praze dne 21. 8. 2002 v tom směru, zda jde
o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, případně o žalobu proti nečinnosti správního
orgánu nebo o žalobu na plnění, o níž rozhodují soudy v občanském soudním řízení.
V případě, že jde o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, byl žalobce vyzván, aby doplnil
žalobu o náležitosti uvedené ve výroku tohoto usnesení. Žalobce byl současně poučen o tom,
že v případě nevyhovění této výzvě ve stanovené lhůtě, soud řízení o tomto podání usnesením
odmítne (ustanovení §37 odst. 5 věta druhá a třetí s. ř. s.).
Žalobce na uvedenou výzvu reagoval podáním ze dne 12. 4. 2003, v němž sdělil, že
od 15. 8. 2002, kdy byla žaloba podána, se mnohé změnilo. Poukázal především na to, že
k jeho urgenci ze dne 27. 12. 2002, vydala žalovaná rozhodnutí ze dne 25. 2. 2003 o přiznání
jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. ve výši 60 000 Kč, ale úroky z prodlení
odmítla vyplatit. Podle žalobce není za této situace předmětem sporu proplacení vlastní
jednorázové částky, nýbrž úrok z prodlení podle vyhlášky č. 142/1994 Sb. Žalobce proto
navrhuje, aby řízení ohledně jeho požadavku o zaplacení jednorázové částky podle zákona č.
261/2001 Sb. ve výši 60 000 Kč bylo zastaveno a žalovaná byla povinna žalobci zaplatit
úroky z prodlení 7293 Kč na účet žalobce do tří dnů od právní moci rozhodnutí a náklady
řízení k rukám právního zástupce žalobce.
Byť žalobce ve svém podání ze dne 12. 4. 2003 nepostupoval zcela podle výzvy
obsažené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2003, je z jeho podání
jednoznačně patrno, že se po žalované České správě sociálního zabezpečení domáhá
zaplacení úroků z prodlení podle vyhlášky č. 142/1994 Sb. za dobu od 27. 9. 2001 do
3. 3. 2003 ve výši 7293 Kč a úhrady nákladů řízení.
Za této situace dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že o žalobě nemůže věcně
jednat a musí žalobu odmítnout. Ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy
a Nejvyšší správní soud. Podle ustanovení §2 zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní)
ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
i právnických osob způsobem a za podmínek stanovených tímto zákonem nebo zvláštním
zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Podle ustanovení §4
citovaného zákona soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím
vydaným v oblasti veřejné správy, o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, o ochraně
před nezákonným zásahem správního orgánu, o kompetenčních žalobách a dále ve věcech
volebních a ve věcech politických stran a hnutí. Byť se v posuzované věci žalobce domáhal
po žalované České správě sociálního zabezpečení zaplacení částky 60 000 Kč jako nároku
vyplývajícího ze zákona č. 261/2001 Sb., o němž podle ustanovení §6 uvedeného zákona
Česká správa sociálního zabezpečení rozhoduje a proti takovému rozhodnutí je možno podat
žalobu, o níž by rozhodovaly soudy ve správním soudnictví, vyplývá z podání ze dne
15. 8. 2002 doplněného podáním ze dne 12. 4. 2003, že v dané věci nejde o žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu ani o žalobu proti nečinnosti správního orgánu. Ostatně jak
vyplývá z žalobcem připojeného rozhodnutí, rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení
rozhodnutím ze dne 25. 2. 2003, (tedy po podání žaloby) tak, že žalobci přiznala podle
ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. jednorázovou peněžní částku ve výši 60 000
Kč.
Požaduje-li tedy žalobce v podané žalobě po žalované České správě sociálního
zabezpečení zaplacení částky 7293 Kč jako úroků z prodlení za dobu od 27. 9. 2001 do
3. 3. 2003 podle vyhlášky č. 142/1994 Sb. (správně nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým
se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, vydané
vládou k provedení ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku), nejde o věc správního
soudnictví ve smyslu výše citovaných ustanovení zákona o soudním řádu správním, ale jedná
se o spor v právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení,
neboť se jedná o spor vyplývající z občanskoprávních vztahů (ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř.).
Pravomoc soudů věc projednat ve správním soudnictví proto dána není.
Podle ustanovení §46 odst. 2 věty první s. ř. s. soud návrh odmítne, domáhá-li
se žalobce rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud
v občanském soudním řízení. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku
uvedeno.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže žaloba byla odmítnuta.
Poučení: Žalobce může podat žalobu v občanském soudním řízení u místně příslušného
okresního (obvodního) soudu (ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.). Bude-li žaloba
podána do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení, platí, že občanské
soudní řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy Nejvyššímu správnímu soudu
došla odmítnutá žaloba.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2003
JUDr. Dagmar N y g r í n o v á
předsedkyně senátu