ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.110.2002:61
sp. zn. 7 A 110/2002 – 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce
R., a.s., zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Václavem Jermanem, se sídlem Boloňská
302/28, Praha 10 – adresa pro doručování: White and Case, advokátní kancelář, Staroměstské
nám. 15, Praha 1, proti žalovanému předsedovi Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem
Antonína Čermáka 2a, Praha 6, o zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2002
zn. O 113534,
takto:
Žaloba se o d mítá .
Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 27. 8. 2002 se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno napadené rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, jímž bylo na základě námitek uplatněných podle §9 odst. 1 písm. a) zákona č.
137/1995 Sb. rozhodnuto o částečném zamítnutí přihlášky kombinované ochranné známky ve
znění „P“.
Vrchní soud v Praze do dne 31. 12. 2002 ve věci nerozhodl; proto věc převzal dnem
1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
v souladu s §132 s. ř. s. tuto neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost vrchního
soudu, Nejvyšší správní soud a dokončí v ní řízení.
Podle §2 s. ř. s. poskytují ve správním soudnictví soudy ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto nebo
zvláštním zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují
v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Z rozhodování soudů ve správním
soudnictví jsou podle §6 s. ř. s. vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon.
Takovým zvláštním zákonem je občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), který v §244 odst. 1
stanoví, že rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán
zájmové nebo profesní samosprávy, popř. smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního
předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci,
která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a nabylo-li
takové rozhodnutí právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském
soudním řízením. Tato právní úprava má zajistit účastníkům v případech, kdy správní orgán
rozhodoval v rámci své kompetence o soukromoprávní věci, jiný způsob ochrany jejich práv
než v řízení ve správním soudnictví.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozhodování ve věcech soukromoprávních náleží
podle platné právní úpravy soudům, které postupují podle o. s. ř.; je tedy nutno vyřešit otázku,
zda v daném případě rozhodl správní orgán ve věci soukromoprávní nebo veřejnoprávní,
neboť to je podstatné pro vymezení hranice věcné příslušnosti mezi soudy „obecnými“ a
soudy, které věc projednávají ve správním soudnictví.
Dualizmus práva soukromého a veřejného není problémem novým. Právní řád
totalitního období však tuto otázku záměrně pomíjel, protože především z politických důvodů
nebylo fakticky, ani doktrinálně respektováno dělení práva na soukromé a veřejné. Platný
právní řád sice uznává dělení práva na soukromé a veřejné, obecně platná definice
soukromého a veřejného práva však podána nebyla. Nutno též připomenout, že některá právní
odvětví, např. právo pracovní, nelze beze zbytku zařadit do žádné z uvedených kategorií, a to
proto, že prvky soukromoprávní a veřejnoprávní jsou v praktickém životě úzce propojeny a
prolínají se. To však nic nemění na tom, že dělení na právo soukromé a veřejné je stále
funkční.
V daném případě rozhodoval žalovaný ve věci ochranné známky ve smyslu zákona č.
137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Pravomoc žalovaného
jako ústředního orgánu státní správy na ochranu průmyslového vlastnictví (§1 odst. 1 zákona
č. 14/1993 Sb.) rozhodovat mimo jiné o poskytování ochrany ochranným známkám vyplývá z
§2 písm. a) citovaného zákona. Přesto, že v tomto ani v jiném zákoně není obsažena legální
definice pojmu průmyslového vlastnictví, představuje tento pojem podle právní teorie souhrn
zvláštních absolutních subjektivních práv k nehmotným statkům průmyslově (tedy opakovaně
hospodářsky) využívatelným, a jejich právní ochranu. Předmětem průmyslového vlastnictví
(tedy zvláštních absolutních práv, resp. zvláštní právní ochrany) jsou podle tohoto vymezení
vynálezy, užitné a průmyslové vzory, topografie polovodičových výrobků a odrůdy rostlin;
dále jsou to ochranná označení: ochranné známky, označení původu, zeměpisná označení a
obchodní firmy. Ochranná známka je statkem nehmotné povahy, která je jako součást
průmyslových práv podřaditelná pod pojem průmyslového vlastnictví; lze ji tedy považovat
za jinou majetkovou hodnotu. Podle §118 odst. 1 občanského zákoníku jsou předmětem
občanskoprávních vztahů nejen věci, ale i, pokud to jejich povaha připouští, práva a jiné
majetkové hodnoty. Tyto majetkové hodnoty jsou tak nepochybně způsobilé být předmětem
občanskoprávních vztahů. Lze proto učinit závěr, že vztahy upravené právem průmyslového
vlastnictví tvoří specifickou oblast občanskoprávních vztahů. Na tomto charakteru
průmyslových práv nemění nic ani ta skutečnost, že pro průmyslové vlastnictví je typické
prolínání veřejnoprávních aspektů, když nakládání s nimi je podřízeno předpisům veřejného
práva a jsou tedy chráněny nejen prostředky práva soukromého, ale i práva veřejného. Česká
republika tím též plní své platné mezinárodněprávní závazky.
Z těchto důvodů proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodování o
ochranných známkách je rozhodováním orgánu veřejné správy o právní věci vyplývající
z občanskoprávních vztahů.
Vzhledem k tomu, že žalovaný rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromé
věci, Nejvyšší správní soud žalobu v souladu s §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl.
Žalobce může podle §46 odst. 2 s. ř. s. podat do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného u místně příslušného
okresního (obvodního) soudu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., když žaloba byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu