ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.119.2000:38
sp. zn. 7 A 119/2000 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Václava Novotného v právní věci žalobce
BIOFAKTORY PRAHA, spol. s r. o., se sídlem Praha 9 – Horní Počernice, Na Chvalce 2049,
zastoupeného JUDr. Zdeňkou Korejzovou, advokátkou Patentové, známkové a advokátní
kanceláře v Praze 1, Spálená 29, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, Praha 6,
A. Čermáka 2a, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2000
č. j. O-63648-91,
takto:
I. Žaloba se o dm í t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se z účtu Nejvyššího správního soudu v rací zaplacený soudní poplatek
1000 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Zdeňky Korejzové, advokátky se sídlem
Praha 1, Spálená 29 do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 15. 6. 2000 žalobu u Vrchního soudu v Praze, jíž se domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2000 č. j. O-63648-91 a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 15. 7. 1999 o výmazu slovní ochranné známky č. 173168
ve znění „VITAMIX“ z rejstříku ochranných známek a napadené rozhodnutí potvrdil.
Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že dne 27. 7. 1993 zapsal Úřad do rejstříku ochrannou
známku č. 173168 ve znění „VITAMIX“, jejímž majitelem je firma BIOFAKTORY PRAHA,
spol. s r. o., Praha. Dne 23. 9. 1997 navrhla firma Vitakraft-Werke Wührmann & Sohn, SRN,
výmaz této ochranné známky s odůvodněním, že napadená ochranná známka je zaměnitelná
s jeho prioritně staršími mezinárodními ochrannými známkami v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného uvedenými. Žalovaný dospěl k závěru, že napadená ochranná známka není schopna
bezpečně odlišit jí označené výrobky od stejných a podobných výrobků označených namítanými
ochrannými známkami č. 2R172555, č. R439739 a č. 503920. Žalobce podanou žalobou namítal
nezákonnost rozhodnutí žalovaného.
Vrchní soud v Praze ve věci nerozhodl do 31. 12. 2002. Podle ustanovení §132 zákona
č. 150/2002 Sb. věc převzal Nejvyšší správní soud, který ji dokončí podle ustanovení části třetí
hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. (§130 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.).
Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ústředního orgánu státní správy
(§2 odst. 1 bod 4 zákona č. 2/1969 Sb.) dne 15. 6. 2000, tedy za účinnosti části páté o. s. ř. v jejím
znění do 31. 12. 2002 upravující správní soudnictví. Dne 1. 3. 2003 nabyl účinnosti zákon
č. 150/2002 Sb. – soudní řád správní, který upravuje pravomoc a příslušnost soudu jednajících
a rozhodujících ve správním soudnictví a postup soudů a účastníků řízení a dalších osob
ve správním soudnictví. Podle jeho ustanovení §2 ve správním soudnictví poskytují soudy
ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným
tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších
věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.
Dne 1. 1. 2003 nabyla účinnosti část pátá občanského soudního řádu upravující řízení
ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Podle §244 odst. 1 o. s. ř. (v jeho znění
od 1. 1. 2003) rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán
zájmové nebo profesní samosprávy, popř. smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního
předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci,
která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1),
a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh
v občanském soudním řízení.
Vzhledem k právní úpravě účinné od 1. 1. 2003 bylo nutno zkoumat, zda v daném
případě napadeným rozhodnutím rozhodl žalovaný o veřejném subjektivním právu žalobce nebo
zda rozhodl o jeho právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, resp. obchodních vztahů.
V prvém případě by totiž byla dána pravomoc projednat žalobu ve správním soudnictví,
v druhém případě by byla dána pravomoc projednat věc na návrh v občanském soudním řízení.
Soud vychází z toho, že žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl na návrh třetí osoby
podle §25 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., o výmazu ochranné známky „VITAMIX“, zapsané
v České republice pod č. 173168 z rejstříku ochranných známek. Majitelem známky byl žalobce.
Žalobce s výmazem své ochranné známky nesouhlasí.
Podle právní teorie ochranné známky (tovární nebo obchodní známky) jsou průmyslovým
právem (průmyslovým vlastnictvím) a patří spolu s autorskými právy a věcnými právy k právům
absolutním. Poskytují oprávněné osobě určitá oprávnění k tzv. nehmotnému statku, přičemž
každá třetí osoba se musí zdržet zasahování do výkonu těchto práv. Označují se také jako práva
k nehmotným statkům. Nehmotným statkem se rozumějí projevy osobnosti a výsledky tvůrčí
duševní činnosti, jakož i další hodnoty mající hospodářský význam (např. obchodní jméno apod.).
S hospodářskou – podnikatelskou činností bezprostředně souvisejí, neboť podle zákona
č. 137/1995 Sb. jeho §1 ochrannou známkou je označení….. určené k rozlišení výrobků nebo
služeb pocházejících od různých podnikatelů…... . Kdo je podnikatelem stanoví obchodní
zákoník v §2 odst. 2 a v odst. 1 téhož ustanovení definuje, co se rozumí podnikáním
(…..soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní
odpovědnost za účelem dosažení zisku). Žalobce tedy uplatňuje ochranu své ochranné známky,
nesouhlasí s jejím výmazem z rejstříku, neboť výmazem ochranné známky z rejstříku
provedeným Úřadem podle §25 ochranná známka zaniká [§24 odst. 1, písm. d) zákona
č. 137/1995 Sb.] a žalobce přestává být jejím majitelem a pozbývá tak právo používat ji při svém
podnikání k rozlišení svých výrobků nebo služeb od výrobků nebo služeb pocházejících od jiných
podnikatelů. Žalobce tedy uplatňuje právo na ochranu svého vlastnictví a svého podnikání. Žádá
tedy ochranu svého práva vyplývajícího z občanskoprávních resp. z obchodních vztahů, o kterém
podle zvláštního předpisu rozhodl žalovaný (§1 odst. 1 zákona č. 14/1993 Sb.). Žalovaný v této
věci nerozhodl o veřejném subjektivním právu žalobce a žaloba ve správním soudnictví
je v tomto případě nepřípustná podle §68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.
Soud postupoval proto podle ustanovení §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. a žalobu
odmítl s tím, že v poučení, které žalobci poskytuje, uvádí, jak má dále žalobce postupovat,
aby jeho práva byla chráněna zákonem stanoveným způsobem, tedy aby se domohl soudní
ochrany.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, které bylo ukončeno
odmítnutím žaloby.
Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč v souladu s ustanovením
§10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, když odmítnutí projednání věci je
třeba v daném případě považovat pro poplatkové účely za odpovídající zastavení řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Žalobce může do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení podat v této věci
žalobu podle části páté občanského soudního řádu v jejím znění od 1. 1. 2003
k příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu.
V Brně dne 26. 6. 2003
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu