ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.124.2001
sp. zn. 7 A 124/2001 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně R. K., zastoupené JUDr. Josefem Hajným, advokátem AK se sídlem Janáčkova
204, 407 21 Česká Kamenice, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Letenská
15, 110 00 Praha 1, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, AK se sídlem nám. 14. října
3, 150 00 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 24. 8. 2001, č. j.
391/81773/1999,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z nává.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím ze dne 24. 8. 2001, č. j. 391/81773/1999 Ministerstvo
financí (dále jen „žalovaný“) zamítlo odvolání R. K. (dále jen „žalobkyně“) proti
rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 1997, č. j.
18507-a/110/96 a č. j. 18507-b/110/96, kterými byly zamítnuty žádosti žalobkyně o povolení
obnovy řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že ust.§54 odst. 1 písm. a),
b), c) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, taxativně stanoví
důvody, pro které je možno na žádost poplatníka či z úřední povinnosti obnovit řízení
ukončené pravomocným rozhodnutím. Jako důvod k obnově řízení ve věci doměření daně
z příjmů obyvatelstva za rok 1992 a daně z příjmů fyzických osob za rok 1993 daňový
subjekt uvedl, že v pozůstalosti sestry, která byla jeho zaměstnankyní do května 1992
a zaučovala další prodavačku, nalezl evidenci cen, ve které tato prodavačka pokračovala.
V průběhu daňového řízení evidenci cen nepředložil, protože o ní nevěděl. Evidenci
z pozůstalosti prodavačky nelze podle žalovaného považovat ve smyslu ust. §54 odst. 1 zák.
č. 337/1992 Sb., v platném znění, za novou skutečnost nebo důkaz, který nemohl být bez
zavinění daňového subjektu již dříve v řízení uplatněn, a to vzhledem k existenci povinností,
vyplývajících pro daňový subjekt z ust. §11 odst. 1 písm. d) zák. č. 526/1990 Sb., o cenách,
v platném znění, a ust. §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném
znění. Nalezení sešitu se zapsanými prodejními cenami ovoce a zeleniny od října 1991
do 17. 4. 1992 a od 1. 9. 1992 do 30. 12. 1992 a od dubna do 5. 11. 1993 podle žalovaného
pouze potvrzuje skutečnost, že prodejní ceny ovoce a zeleniny nebyly evidovány po celé
zdaňovací období roku 1992 a 1993. Takováto neúplná evidence by v žádném případě neměla
vliv na výrok rozhodnutí správce daně, který požadoval prokázání výše příjmů uvedených
v daňovém přiznání. Předložení této neúplné evidence prodejních cen nepovažuje
Ministerstvo financí ani za účetnictví vedené jinou osobou ve smyslu ust. §5 odst. 2 zák. č.
563/1991 Sb., o účetnictví, pouze tak upozorňuje na pochybení daňového subjektu, jehož
povinností bylo takovou evidenci vést a na požádání správce daně předložit, zatímco
ze spisového materiálu vyplynulo, že o vedení této evidence paní Z. v průběhu kontroly ani
nevěděl. Proto Ministerstvo financí konstatovalo, že nepředložení důkazních prostředků bylo
zaviněno daňovým subjektem, který nesplnil povinnosti vyplývající pro něj z výše citovaných
zákonů, a to zákona o správě daní a poplatků a dále zákona o cenách. Podmínky pro obnovu
řízení podle ust. §54 odst. 1 písm. a), b), c) zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, tudíž
splněny nebyly.
Proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 24. 8. 2001, č. j. 391/81, 773/1999, podala
žalobkyně včas žalobu, v níž namítá, že žalovaný nepřipustil, že - byť za část zdaňovacího
období - mohlo dojít k prokázání výše příjmů žalobkyně. Žalovaný podle žalobkyně v řízení
o odvolání zcela přehlédl, že žalobkyně prodávala zboží sortimentu ovoce a zeleniny, tedy
zboží podléhající denní rychlé zkáze. Dále se vůbec nezabýval tím, že vedle takového zboží
prodávala žalobkyně doplňkový sortiment konzumovaných výrobků a dalšího zboží, které by
zcela nepochybně nemohlo být prodáváno s takovou marží, jak tvrdí žalovaný. Podle názoru
žalobkyně je dodatečné dokladování skutečností rozhodujících pro určité postupy daňového
řízení právně rozhodující a daňový orgán se jimi musí zabývat. Žalobkyně rovněž odkázala na
rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zrušeno předcházejí napadené rozhodnutí
žalovaného a na právní názory v něm obsažené, z jejichž pohledu mělo být nové rozhodnutí
žalovaného koncipováno. Dále žalobkyně namítla, že žalovaný své rozhodnutí dostatečným
způsobem neodůvodnil. Rozhodnutím žalovaného, který se při svém rozhodování nepřidržel
právního názoru Vrchního soudu v Praze, uvádí dále žalobkyně, byla zkrácena na svých
právech tím, že žalovaný svým rozhodnutím nesprávně posoudil její nově předložený důkaz
soupisem prodejních cen zboží, dále tím, že ani nebylo třeba zřejmě tuto evidenci předkládat,
ve svém rozhodnutí vyšel žalovaný z protiprávního rozhodnutí daňových orgánů, v souvislosti
se zákonem č. 526/1990 Sb., v platném znění, rozhodoval jako nesprávně či nepřesně
označený orgán, rozhodl o rozhodnutí o dodatečném daňovém výměru, který nikdy žalobkyně
neobdržela, přiklonil se k nesprávně a nedostatečně použitým daňovým pomůckám, když
mohl použít pomůcky zcela dosažitelné, přičemž je, nastolena i otázka, jestli daňovou
pomůcku byl oprávněn vůbec použít. Tím je žalobkyně zkrácena na svých právech, neboť
takovým nezákonným postupem je jí uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek a její účet
u peněžního ústavu je pod exekučním titulem. Žalobkyně uvádí, že se jí obtížně podniká,
neboť trpí nedostatkem finančních prostředků a hrozí jí závažná újma ve faktické likvidaci
soukromého podnikatele. Proto se domnívá, že žalovaný měl jejímu odvolání vyhovět
a obnovu řízení povolit. V žalobním petitu navrhuje, aby rozhodnutí Ministerstva financí
ze dne 24. 8. 2001, č. j. 391/81773/1999 bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému
k dalšímu řízení. Protože rozhodnutí správce daně jsou vykonatelná, žádá žalobkyně rovněž
o odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 25. 2. 2002 adresovaném Vrchnímu soudu
v Praze setrval na svých právních závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí, a navrhl,
aby soud žalobu zamítl a dále aby žalobkyni uložil povinnost uhradit žalovanému náklady
právního zastoupení.
O žalobě žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 24. 8. 2001, č. j.
391/81773/1999 Vrchní soud v Praze nerozhodl do 31. 12. 2002.
Od 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), upravující pravomoc a příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním
soudnictví, postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví.
Podle ust. §130 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, se řízení
v neskončených věcech - řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo
rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona - dokončí podle ustanovení o řízení o
žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s.
ř. s.).
Podle ust. §132 věta druhá s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, věci správního
soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla
dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům nebo Nejvyššímu soudu, převezme a
dokončí Nejvyšší správní soud.
Výzvou ze dne 30. 1. 2003 vyzval Nejvyšší správní soud žalobkyni, aby ve lhůtě 1 měsíce
ode dne doručení této výzvy navrhla důkazy k prokázání žalobních námitek (žalobních
bodů), které uvedla v žalobě, žalovaného pak soud vyzval, aby v téže lhůtě navrhl důkazy
k vyvrácení žalobních námitek žalobkyní uvedených v žalobě. Žalobkyni pak dále Nejvyšší
správní soud vyzval, aby v téže lhůtě označila osoby na řízení zúčastněné (§34 s. ř. s.), pokud
takové osoby existují a jsou jí známy (tj. osoby, které byly přímo dotčeny vydáním
napadeného rozhodnutí nebo ty osoby, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením, nejsou-
li účastníky). Žalobkyni i žalovanému byla uvedená výzva doručena shodně dne 13. 2. 2003,
žádný z účastníků se však k výzvě ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Přípisem ze dne 11. 4. 2003 pak Nejvyšší správní soud vyzval žalobkyni i žalovaného,
aby ve lhůtě do dvou týdnů od doručení přípisu soudu v souladu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s.,
sdělili, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez nařízení jednání. Současně
Nejvyšší správní soud účastníky řízení poučil, že nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od
doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, má se za to, že
souhlas byl udělen. Výzva soudu byla žalobkyni i žalovanému doručena dne 15. 4. 2003.
Protože účastníci se k uvedené výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřili, rozhodl Nejvyšší
správní soud o věci samé v souladu s poskytnutým poučením bez nařízení jednání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů
v souladu s ust. §75 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Dříve ovšem, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci
samé, musel zkoumat svou pravomoc rozhodovat právní věc účastníků. Pravomoc soudů
upravuje zákon č. 150/2002 Sb., v ust. §4 - §6. Dle ust. §6 cit. zák. jsou z rozhodování
soudů ve správním soudnictví vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon.
Soudní řád správní upravuje kompetenční výluky v ust. §70.
Nejvyšší správní soud se tedy musel se zabývat a vypořádat s otázkou, zda napadené
rozhodnutí není z přezkumu soudem ve smyslu ust. §70 s. ř. s., vyloučeno, a dospěl k závěru,
že rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení vydaná podle ust. §55 zákona o správě daní a
poplatků, v platném znění, nejsou pojmově vyloučena z přezkoumání Nejvyšším správním
soudem ve správním soudnictví (k obdobné věci viz nález Ústavního soudu č. 78/1997
Sbírky nálezů a usnesení ÚS).
V souladu s ust. §75 odst. 2 s. ř. s., soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené
výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon
správního orgánu, přezkoumává soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám
vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve
správním soudnictví.
Z výše uvedených důvodů mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat pouze napadené
rozhodnutí Ministerstva financí a jemu předcházejících rozhodnutí Finančního ředitelství
v Ústí nad Labem ve věci návrhu žalobkyně na povolení obnovy řízení, nikoli však
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, a jim předcházejících rozhodnutí ve věci
dodatečného vyměření daně za rok 1992 a 1993, neboť tato rozhodnutí mohla žalobkyně
napadnout samostatnou žalobou ve správním soudnictví, což, jak ze spisového materiálu
vyplývá, neučinila. Původními řízeními, která vyústila vydáním dodatečných platebních
výměrů se může soud zabývat pouze z toho hlediska, zda byly splněny podmínky pro
povolení obnovy řízení.
Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že na základě provedené kontroly
vyměřil správce daně – Finanční úřad v Děčíně za použití pomůcek podle ust. §31 odst. 5
zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, žalobkyni dodatečným platebním výměrem č.
920001444 ze dne 14. 9. 1995, č. j. FÚ/53/1921/Va/95 dodatečně daň z příjmů obyvatelstva
za rok 1992 ve výši 37 692,- Kč a dodatečným platebním výměrem č. 950007505 ze dne 13.
9. 1995, č. j. FÚ/53/1922/95/Va vyměřil správce daně žalobkyni dodatečně daň z příjmů
fyzických osob za rok 1993 ve výši 218 590,- Kč. Uvedená rozhodnutí napadla žalobkyně
odvoláním. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem odvolání proti dodatečnému platebnímu
výměru ze dne 14. 9. 1995 rozhodnutím ze dne 2. 7. 1996, č. j. 768-a/110/96 zamítlo.
Rozhodnutím ze dne ze dne 2. 7. 1996, č. j. 768-b/110/96, pak Finanční ředitelství v Ústí nad
Labem zamítlo i odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 13. 9. 1995. Dne
12. 5. 1997 byl vydán exekuční příkaz č. j. 49882/97/17 8940/5634 na přikázání pohledávky
na peněžní prostředky daňových dlužníků vedených u bank podle ust. §73 odst. 6 písm. a)
zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění. Dne 30. 10. 1996 podala žalobkyně u správce daně
žádosti o obnovu řízení podle ust. §54 zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, a to obou řízení,
která vyústila dodatečným vyměřením daně. Žádost o povolení obnovy řízení podala
žalobkyně s odůvodněním, že po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti
dodatečným platebním výměrům za rok 1992 a 1993 zjistila, že v pozůstalosti její sestry,
paní V. Z., zemřelé dne xxx 1995, předtím zaměstnané u žalobkyně, byly zjištěny podklady,
prokazující tvrzení žalobkyně již v době daňového řízení, že byly vedeny záznamy o
prodejních cenách, čímž mohlo být zjištěno, že rozdíl mezi nákupní cenou zboží a prodejní
cenou prodávaného sortimentu zboží nemůže být 47, 06% či 37% a ani 43,23% či 33, 25%.
Žádosti žalobkyně o obnovu řízení byly Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem v obou
případech rozhodnutími ze dne 5. 5. 1997, č. j. 18507-a/110/96 a č. j. 18507-b/110/96
zamítnuty. Proti rozhodnutím o zamítnutí jejích žádostí o obnovu řízení podala žalobkyně
odvolání. K podanému odvolání se připojil i manžel žalobkyně R. K. Rozhodnutím ze dne 3.
10. 1997, č. j. 391/64 109/1997 Ministerstvo financí odvolání proti rozhodnutím o
zamítnutí obnovy řízení zamítlo. Uvedené rozhodnutí Ministerstva financí napadla žalobkyně
žalobou u soudu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 1999, č. j. 6 A
87/97-24, spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu
v Praze pod spisovými značkami 6 A 87/97 a 6 A 88/97 (věci jsou nadále vedeny pod sp. zn.
6 A 87/97), dále pak zrušil rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3. 10. 1997, č. j.
391/64 109/1997 ve věci R. K. a rozhodnutí Ministerstva financí z téhož dne a téhož čísla
jednacího ve věci R. K. podle ust. §250j odst. 2 o. s. ř. a věci vrátil žalovanému k dalšímu
řízení s odůvodněním, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů
(§250f odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozhodnutím ze dne 24. 8. 2001, č. j. 391/81, 773/1999,
Ministerstvo financí pak odvolání R. K. proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad
Labem ze dne 5. 5. 1997, č. j. 18507-a/110/96 a č. j. 18507-b/110/96, kterými byl zamítnut
návrh na obnovu řízení, opět zamítlo.
Dle ust. §56a odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, použití mimořádných
opravných prostředků podle části páté cit. zákona, je nepřípustné vůči těm rozhodnutím
správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem. V projednávané věci však nejde
o tento případ.
Pro povolení obnovy řízení musejí být splněny taxativní důvody a zároveň i lhůty –
subjektivní i objektivní, ve kterých lze návrh na povolení obnovy u správce daně podat
a ve kterých může správce daně obnovu řízení povolit nebo nařídit.
Dle ust. §54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, v platném znění,
musí být žádost o obnovu řízení podána do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel prokazatelně
dozvěděl o důvodech obnovy řízení, nejpozději však před uplynutím lhůty, ve které zaniká
právo daň vyměřit nebo doměřit.
V projednávané věci byla žádost o povolení obnovy řízení na Finanční ředitelství v Ústí
nad Labem podána prostřednictvím Finančního úřadu v Děčíně dne 30. 10. 1996. Neúplná
evidence prodejních cen byla nalezena v pozůstalosti prodavačky V. Z., která zemřela dne 27.
5. 1995, podle tvrzení žalované obsaženého v její žádosti o povolení obnovy řízení až v době
před podáním návrhu na povolení obnovy řízení. Uvedené tvrzení odůvodnila žalobkyně
tím, že nechtěla zatahovat zaměstnance do problémů firmy při prováděné kontrole a
též bolest způsobená ztrátou blízké osoby zapříčinila, že až v době před podáním návrhu na
povolení obnovy zjistila, že si sestra vedla účetnictví.
V probíhajícím řízení byla předmětem přezkumu otázka, zda žalobkyní uplatněné důvody
jsou nebo nejsou právně relevantními důvody pro povolení obnovy daňového řízení.
Jako důvod k obnově řízení ve věci doměření daně z příjmů obyvatelstva za rok 1992
a daně z příjmů fyzických osob za rok 1993 žalobkyně uvedla, že v pozůstalosti své sestry,
která byla její zaměstnankyní do května 1992 a zaučovala další prodavačku, nalezla evidenci
cen (sešit se zapsanými prodejními cenami ovoce a zeleniny od října 1991 do 17. 4. 1992
a od 1. 9. 1992 do 30. 12. 1992 a od dubna do 5. 11. 1993), ve které tato prodavačka
pokračovala. V průběhu daňového řízení evidenci cen nepředložila, protože o ní nevěděla.
K obnově řízení tedy žalobkyně uplatnila důvod, který spadá pod ust. §54 odst. 1 písm.
a) zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, a sice, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo
důkazy, které nemohly být bez jejího zavinění uplatněny již dříve v daňovém řízení
a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
V souladu s ust. §54 odst. 1 písm. a) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
v platném znění, se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost
příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo
důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již
dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
Otázkou dalšího posouzení je, zda tyto nové skutečnosti nebo důkazy nemohly být
bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a zda tyto
mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
Dle ust. §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění,
daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení
a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Daňový subjekt je povinen prokázat všechny skutečnosti, jež je povinen uvádět v přiznání,
hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení
vyzván, při nesplnění této povinnosti není možné stanovit daňovou povinnost dokazováním
(rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 161/2002). Jestliže daňový subjekt při dokazování
jím uváděných skutečností nesplní některou ze svých zákonných povinností, takže zde není
možno daňovou povinnost stanovit dokazováním, stanoví správce daně daň podle pomůcek.
Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že v rámci prováděné kontroly daně
z příjmů obyvatelstva a daně z příjmů fyzických osob, byla žalobkyně výzvou ze dne
23. 3. 1995, č. j. FÚ/210/1729/95/Pa., podle ust. §31 a §43 zák. č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, v platném znění, vyzvána k odstranění pochybností a předložení všech
důkazů o výši příjmů uvedených v daňovém přiznání za rok 1992 a 1993. Současně byla
žalobkyně poučena, že nevyhoví-li v určené lhůtě nebo bez náležité omluvy výzvě
a neodstraní-li vzniklé pochybnosti, bude daň vyměřena za použití pomůcek, které má
Finanční úřad v Děčíně k dispozici a nebo, které si sám opatří, a to i bez součinnosti
s daňovým subjektem. Výzva byla žalované doručena dne 29. 3. 1995.
V protokolu o ústím jednání sepsaném dle ust. §12 zák. č. 337/1992 Sb., v platném
znění, dne 11. 4. 1995 Finančním úřadem v Děčíně žalobkyně uvedla, že s výší přirážky
nesouhlasí, výši příjmů za rok 1992 a 1993 však nemůže prokázat, protože ceny za rok 1992
a 1993 si již nepamatuje. Ceny si neevidovali, tak neví, jak tuto skutečnost prokázat.
Žalobkyně dále uvedla, že nejvíce na krámě prodávají cigarety a alkohol, zeleninu nejvíce na
stánku. Rabaty, které uvedli v protokolu, skutečně mají, tento průměr na zelenině prostě
není.
V protokolu o ústím jednání sepsaném dle ust. §12 zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění,
dne 16. 11. 1995, Finančním úřadem v Děčíně žalobkyně a její manžel R. K. uvedli, že
pomůcky viděli, ale nesouhlasí s nimi, nesouhlasí s výší cen uvedených na těchto pomůckách.
Ceny nemůžou přesně říct, protože to byly ceny roku 1992 a 1993. Ceny nemohou dokázat,
protože si evidenci cen nevedli. Poplatníci dále uvedli, že nesouhlasí ani se stanovenými
procenty.
Z výše uvedeného vyplývá, že nepředložení důkazních prostředků v daňovém řízení bylo
zaviněno žalobkyní, pro kterou ze zákona o správě daní a poplatků vyplývaly výše uvedené
povinnosti, které ovšem žalobkyně nesplnila, a proto svým zaviněním se v průběhu daňové
kontroly dostala do situace, kdy nemohla prokázat výši prodejních cen ovoce a zeleniny,
když uvedla, že prodejní ceny si již nepamatuje a evidenci cen si nevedli a o skutečnosti,
že neúplnou evidenci prodejních cen vedla prodavačka V. Z. v průběhu daňové kontroly ani
nevěděla. Evidenci z pozůstalosti prodavačky tedy nelze považovat za novou skutečnost nebo
důkaz, který nemohl být bez zavinění daňového subjektu již dříve v řízení uplatněn. Nad
rámec je nutno uvést, že pouhá okolnost, že poplatník neznal příslušné právní předpisy, nebo
jim nerozuměl, a z toho plynoucí nesprávný názor na jeho rozhodné okolnosti nemůže být
důvodem obnovy řízení.
Dále je nutné se ztotožnit ze závěrem obsaženým již v odůvodnění rozhodnutí žalovaného,
že nalezení sešitu se zapsanými prodejními cenami ovoce a zeleniny od října 1991
do 17. 4. 1992 a od 1. 9. 1992 do 30. 12. 1992 a od dubna do 5. 11. 1993, pouze potvrzuje
skutečnost, že prodejní ceny ovoce a zeleniny nebyly evidovány po celé zdaňovací období
roku 1992 a 1993. Takováto neúplná evidence by v žádném případě neměla vliv na výrok
rozhodnutí správce daně, který požadoval prokázání výše příjmů uvedených v daňovém
přiznání.
Je pravdou, že se žalobce nevypořádal dostatečným způsobem s otázkou, zda evidence
cen ovoce a zeleniny nalezená v pozůstalosti prodavačky V. Z. je důkazem, který existoval
již v době původního daňového řízení, které předcházelo vydání dodatečných platebních
výměrů za rok 1992 a 1993. Vzhledem k pečlivému vyvrácení uplatněných důvodů obnovy
řízení dle ust. §54 odst. 1 písm. a) zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, zjištěním a
přesvědčivým odůvodněním závěru, že uplatněné důkazy nebyly zaviněním daňového
subjektu uplatněny již dříve v řízení a nemohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí, by
však toto další dokazování bylo nadbytečným.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žaloba
není důvodná. Ministerstvo financí rozhodlo správně, když odvolání proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení
obnovy nařízení, zamítlo, neboť podmínky pro obnovení řízení podle ustanovení §54 odst.
1 písm. a), ale ani podle písm. b) či písm. c) zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění, splněny
nebyly. Rovněž pokud jde o odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo žalovaným odůvodněno pečlivě a v dostatečném
rozsahu.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud žalobu podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s., jako
nedůvodnou zamítl.
Protože Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů posoudil podanou žalobu jako
nedůvodnou, neshledal ani důvod k přiznání odkladného účinku žalobě ve smyslu ust. §73
s. ř. s.
Žalovaný měl ve věci úspěch, přesto mu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení,
protože náklady, které v řízení vynaložil v souvislosti s udělením plné moci advokátovi,
nepovažuje za účelně vynaložené, neboť žalovaný zaměstnává kvalifikované pracovníky,
které může pověřit, aby jednali za něho.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. 11. 2003
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu