ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.124.2002:21
sp. zn. 7 A 124/2002 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce
společnosti Inženýrsko–výrobní elektrotechnický podnik, se sídlem v Brně, Vídeňská
117a, zastoupeného JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 5,
proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka
2a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 30. 7. 2002,
č.j. PUV 1998-8548,
takto:
I. Žaloba se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 17. 9. 2002 se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 30. 7. 2002, č. j. PUV 1998-8548, kterým bylo změněno
rozhodnutí prvostupňového správního orgánu týkající se návrhu na výmaz užitného vzoru
č. 8204.
Dne 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.),
a proto Vrchní soud v Praze předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem
na ustanovení §132 tohoto zákona, podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo
rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení
vrchním soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle ustanovení §2 s. ř. s. poskytují ve správním soudnictví soudy ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za
podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak
stanoví tento zákon. Z rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou podle ustanovení §6
s. ř. s. vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon. Takovým zvláštním zákonem
je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), který v ustanovení §244 odst. 1
stanoví, že rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán
zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního
předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci,
která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1),
a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh
v občanském soudním řízení. Tato právní úprava zajišťuje účastníkům řízení v případech, kdy
správní orgán rozhodoval v rámci své kompetence o soukromoprávní věci, jiný způsob ochrany
jejich práv než v řízení před správními soudy. Protože ze shora uvedeného vyplývá, že
rozhodování ve věcech soukromoprávních náleží podle platné právní úpravy soudům, které
postupují podle o. s. ř., je nutno vyřešit otázku, zda v daném případě rozhodl správní orgán
o soukromoprávní věci nebo věci veřejnoprávní, neboť zodpovězení této otázky je podstatné pro
určení věcné příslušnosti mezi soudy obecnými a soudy správními.
Řešení dualismu práva soukromého a práva veřejného je problémem „novým“ v tom
smyslu, že právní řád v minulých padesáti letech tuto otázku záměrně opomíjel, protože
z politických a mocenských důvodů nebylo fakticky respektováno dělení práva na soukromé
a veřejné. I když platné právo uznává rozdíl mezi právem soukromým a veřejným, přesná
definice těchto pojmů neexistuje. V této souvislosti nelze také opomenout, že některá právní
odvětví, např. právo pracovní nebo sociální, nelze bezezbytku zařadit do žádné z těchto
kategorií, a to proto, že prvky soukromoprávní a veřejnoprávní jsou často úzce propojeny
a prolínají se. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že dělení na právo veřejné a právo
soukromé je stále funkční.
V dané věci rozhodoval žalovaný o návrhu na výmaz užitného vzoru podle ustanovení §17
odst. 1 písm. a) zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů, podle
kterého Úřad na návrh kohokoliv provede výmaz užitného vzoru z rejstříku, není-li technické
řešení způsobilé k ochraně. Pravomoc žalovaného jako ústředního orgánu státní správy na
ochranu průmyslového vlastnictví České republiky (§1 odst. 1 zákona č. 14/1993 Sb., o
opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví) rozhodovat mimo jiné o poskytování ochrany
na užitné vzory vyplývá z ustanovení §2 písm. a) citovaného zákona, podle kterého úřad
rozhoduje o poskytování ochrany na vynálezy, průmyslové vzory, užitné vzory, topografie
polovodičových výrobků, ochranné známky a označení původu výrobků. Třebaže v citovaném,
ani v jiném zákoně, není obsažena legální definice pojmu průmyslového vlastnictví, podle právní
teorie představuje tento pojem souhrn zvláštních absolutních subjektivních práv k nehmotným
statkům průmyslově (tj. opakovaně hospodářsky) využívatelným a jejich právní ochranu.
Předmětem průmyslového vlastnictví (tedy zvláštních absolutních práv, resp. zvláštní právní
ochrany) jsou podle tohoto vymezení vynálezy, užitné a průmyslové vzory, topografie
polovodičových výrobků a odrůdy rostlin a dále jsou to ochranná označení - ochranné známky,
označení původu a zeměpisná označení a obchodní firmy.
Protože užitný vzor je statkem nehmotné povahy, který jako součást průmyslových práv je
podřaditelný pod pojem duševního vlastnictví, lze ho považovat za jinou majetkovou
hodnotu. Podle ustanovení §118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jsou
předmětem občanskoprávních vztahů nejen věci, ale i, pokud to jejich povaha připouští, práva
a jiné majetkové hodnoty. Tyto hodnoty jsou tak nepochybně způsobilé být předmětem
občanskoprávních vztahů. Lze proto učinit závěr, že vztahy upravené právem průmyslového
vlastnictví tvoři specifickou oblast občanskoprávních vztahů. Na soukromoprávním charakteru
průmyslových práv nemění nic ani skutečnost, že pro průmyslové vlastnictví je typické prolínání
veřejnoprávních aspektů, když nakládání s nimi je podřízeno předpisům veřejného práva a navíc
jsou chráněny nejen prostředky práva soukromého, ale i práva veřejného. Protože v případě věcí
projednávaných podle nyní platné páté části občanského soudního řádu jde vždy o rozhodnutí
orgánu veřejné správy, který se v procesních otázkách řídí právními předpisy veřejného práva, je
nutno dospět k závěru, že rozhodující pro posouzení charakteru věci je právo hmotné, nikoliv
právo procesní.
Ze všech shora uvedených důvodů proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že
rozhodování o návrhu na výmaz užitného vzoru je rozhodováním orgánu veřejné správy o právní
věci vyplývající z občanskoprávních vztahů. Nejvyšší správní soud tak není příslušný
k projednání podané žaloby, neboť se nejedná o věc patřící do pravomoci soudů ve správním
soudnictví.
Vzhledem k tomu, že žalovaný rozhodl v mezích své zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci, Nejvyšší správní soud žalobu odmítl podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat
žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného u příslušného okresního (obvodního) soudu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 větu první, s. ř. s., podle
kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo
žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. 6. 2003
JUDr. Eliška Cihlářová, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Křížová Andrea