ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.130.2001:39
7A 130/2001-39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a
soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce J.S.,
zastoupeného JUDr. Janem Bartošem CSc., advokátem se sídlem Praha 10, Sámova 876/11
proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupenému
JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, nám. 14. října v řízení o žalobě proti
fiktivnímu rozhodnutí ministra financí o rozkladu proti fiktivnímu rozhodnutí ministerstva
financí o žádosti o informace ze dne 23. 5. 2001,
takto:
Žaloba se o d m ítá .
Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobci se v r a cí zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 24. 9. 2001 a
předloženou Vrchnímu soudu v Praze dne 1. 11. 2001 domáhá zrušení fiktivního rozhodnutí
ministra financí, kterým bylo negativně rozhodnuto o jeho rozkladu podaném proti fiktivnímu
negativnímu rozhodnutí ministerstva financí ve věci jeho žádosti o poskytnutí informací ze
dne 23. 5. 2001. V žalobě namítá, že požádal žalovaného o poskytnutí informace a poté, kdy
mu v zákonné lhůtě nebylo vyhověno ani vydáno rozhodnutí, a tedy nastala fikce vydání
negativního rozhodnutí, podal proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí rozklad k ministrovi
financí. Ani ten v zákonné lhůtě rozhodnutí nevydal, a tedy opět nastala fikce rozhodnutí ze
zákona. Žalovaný jej pouze přípisem ze dne 20. 8. 2001 (správně má zřejmě být 20. 7. 2001)
č. j. 10/58468/2001/759 IK vyrozuměl o tom, že považuje jeho rozklad za nepřípustný,
protože opakovaný. Tento přípis však neodpovídal skutečnosti, neboť předchozí rozklad
žalobce se týkal jiného rozhodnutí o neposkytnutí informace na základě jiné žádosti a navíc
tento přípis nelze považovat vůbec za rozhodnutí pro nedostatek náležitostí. Žalobce vychází
z toho, že dané sdělení není rozhodnutím o jeho rozkladu, když k tomu došlo právní fikcí.
Fiktivní negativní rozhodnutí o rozkladu považuje pak za nepřezkoumatelné a proto navrhuje,
aby soud fiktivní rozhodnutí potvrzující předchozí fiktivní rozhodnutí o žádosti o informaci
podanou dne 23. 5. 2001 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě poukázal na skutečnost, že ohledně
informací žalobcem požadovaných nebyl již povinným subjektem, ovšem přesto se snažil
informace žalobci opatřit. K rozhodnutím fikcí došlo v důsledku toho, že nebylo možné
v zákonných lhůtách informace opatřit a stejně tak, pokud v odvolacím řízení došlo
k fiktivnímu rozhodnutí, stalo se tak v rámci zákona. Zmíněný dopis ze dne 20. 7. 2001 nebyl
rozhodnutím o rozkladu, v době jeho zaslání žalobci již platila zákonná fikce negativního
rozhodnutí o rozkladu - z toho vychází i žalobce a žalovaný s ním souhlasí. Žalovaný je
názoru, že žalobce jeho postupem nebyl zkrácen na právech a navrhuje žalobu jako
nedůvodnou zamítnout.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ust. §132
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) z Vrchního soudu v Praze. Podle
tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy, v nichž
byla přede dnem účinnosti s. ř. s. dána jejich věcná příslušnost, dokončí řízení zahájená před
těmito soudy, a to podle části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona (§130 s. ř. s.).
V předmětné věci byla přede dnem 1.1.2003 dána věcná a místní příslušnost Vrchního soudu
v Praze, kdy řízení o takové žalobě bylo upraveno v části páté hlavě druhé o. s. ř.
Předpokladem věcného vyřízení žaloby Nejvyšším správním soudem mj. je, že se jednalo
o žalobu podle tehdejší právní úpravy podanou v zákonné lhůtě. Podle §250b odst.1 o. s. ř.
ve znění účinném ke dni podání žaloby, musela být žaloba podána do dvou měsíců
od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvl. zákon nestanovil
jinak, když zmeškání lhůty nebylo možno prominout.
K posouzení včasnosti je třeba vycházet ze zvláštní úpravy uvedené v zákoně č.
106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen
zákon) a ze skutečností vyplývajících ze správního spisu. Žalobce v daném případě požádal
žalovaného o poskytnutí informací podáním doručeným žalovanému dne 23. 5. 2001. Podle
§14 odst.1 písm.c) měl povinný subjekt poskytnout informaci do 15 dnů od přijetí podání,
když v dané době, se podle §20 odst. 3 zákona lhůta pro poskytnutí informace prodlužovala
o polovinu. Po marném uplynutí lhůty se podle §15 odst. 4 zákona mělo za to, že orgán
vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Takové rozhodnutí bylo napadnutelné
rozkladem podle §16 odst. 5 zákona. Žalobce také skutečně podal rozklad, který byl
žalovanému doručen 20. 6. 2001. Podle §16 odst. 3 zákona byl odvolací orgán povinen
rozhodnout o rozkladu do 15 dnů od předložení odvolání (rozkladu) povinným subjektem.
Předložením vedoucímu ústředního orgánu k rozhodnutí o rozkladu se rozumí den doručení
podatelně tohoto ústředního orgánu, když vnitřní předpisy o způsobu předkládání pošty
z hlediska zachování lhůty nejsou rozhodné (což v daném případě není podstatné, neboť
ze spisu vyplývá, že ministru financí byl rozklad předložen nejpozději dne 26. 6. 2001, kdy
na spisové složce učinil záznam k vyřízení rozkladu a z hlediska včasnosti žaloby ani ve
vztahu k tomuto dni by závěr nebyl jiný). Lhůta k vyřízení rozkladu tedy počala běžet dne
21. 6. 2001 (§20 odst. 4 zákona, §27 odst. 2 správního řádu) a skončila dne 5. 7. 2001 -
vzhledem k tomu, že šlo o svátek, je posledním dnem lhůty pro vydání rozhodnutí 9. 7. 2001.
V této lhůtě nebylo o rozkladu rozhodnuto, podle §16 odst. 3 zákona se má za to, že bylo
vydáno rozhodnutí o zamítnutí odvolání ( rozkladu) a o potvrzení napadeného rozhodnutí a za
den doručení tohoto druhoinstančního rozhodnutí se podle téhož ustanovení zákona považuje
den následující po uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání (rozkladu). Takovým dnem je
10. 7. 2001 a od tohoto dne je třeba počítat lhůtu k podání žaloby podle §250b o. s. ř.
ve znění účinném v době jejího podání. Lhůta k podání žaloby (§57 odst.1 , §246c o. s. ř.)
počala běžet dnem 11. 7. 2001 a skončila dne 11. 9. 2001 (§57 odst.2, §246c o. s. ř.). Žaloba
podaná podle k ní připojené obálky k poštovní přepravě dne 21. 9. 2001 (§57 odst.3, §246c
o. s. ř.) je tedy opožděná.
Počátek lhůty nelze počítat od doručení přípisu ze dne 20. 7. 2001, neboť se nejedná
o rozhodnutí svou formou ani obsahem a navíc se ani nejedná o přípis orgánu oprávněného
k rozhodnutí o rozkladu (ministra). Žalobce to ostatně ani netvrdí a žalobou tento přípis
nenapadá ani jeho zrušení nepožaduje.
Nejvyšší správní soud proto podle §46 odst.1 písm.b) s. ř. s. žalobu jako opožděnou
odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst.3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla žaloba odmítnuta.
Výrok o vrácení soudního poplatku se opírá o analogické použití §10 odst.3, 5 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže tento zákon
zakládá právo na vrácení soudního poplatku v případech, kdy řízení bylo zastaveno před
prvním jednáním (než bylo ve věci vydáno rozhodnutí), tím spíše musí být poplatek vrácen
tehdy, když návrh vůbec není způsobilý k projednání ve správním soudnictví a soud takový
návrh odmítá podle §46 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 5. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu