ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.130.2002
sp. zn. 7 A 130/2002 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
C. H., s.r.o se sídlem v Praze 2, J. Masaryka 26, zastoupeného JUDr. Karlem Jarešem,
advokátem v Praze 1, Prokopská 8 proti žalovanému Ministerstvu průmyslu a obchodu
se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem
v Praze 4, Za Mlýnem 1562/25 o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci uložení
pokuty,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 14.7.2002
č.j. 30946/02/2920/1000 se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku
4.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Karla Jareše,
Praha 1, Prokopská 8.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14.7.2002 č.j. 30946/02/2920/1000, kterým bylo
zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne
6.6.2002 č.j. 2920/160/2002, jímž byla žalobci odňata licence pro vývoz 22 ks houfnic D30-A
ráže 122 mm. V odůvodnění žalovaný uvedl, že licence byla žalobci odňata s ohledem na
skutečnost, že Ministerstvo hospodářství Slovenské republiky sdělilo dopisem ze dne
29.4.2002, že mezinárodní dovozní certifikát vydaný dne 31.10.2001 je neplatný, přičemž
tento certifikát je nutno považovat za doklad o konečném užití vojenského materiálu, který je
povinnou náležitostí každé žádosti o licenci. Institut odnětí licence před uskutečněním
konkrétního obchodu s vojenským materiálem podle §19 zákona č. 38/1994 Sb. ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 38/1994 Sb.) sleduje zamezení realizace určitého
obchodního případu zahraničního obchodu s vojenským materiálem tehdy, ukáže-li se
následně, jde-li o důvod odnětí podle odst. 1 písm. a) citovaného zákona, že licence byla
udělena na základě nepravdivých nebo neúplných údajů. Není přitom právně rozhodné, zda se
na vadě podkladových materiálů pro udělení licence podílel nebo nepodílel sám žadatel o
licenci nebo jiný subjekt, ani to, že vada podkladových materiálů vyšla najevo až následně.
V žalobě žalobce namítal, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech.
Především poukázal na to, že aplikace ust. §19 odst. 1 písm. a) zák. č. 38/1994 Sb. na
předmětný případ je v rozporu se zákonem. Žalovaný se spokojil s vyslovenou neplatností
dovozního certifikátu Ministerstvem hospodářství Slovenské republiky, aniž by řádně a úplně
zjistil skutečný stav věci. Tím bylo porušeno ust. §32 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb. ve znění
pozdějších předpisů. Žalobce dále namítal, že s ním nebylo vedeno řádné řízení, neboť nebyl
uvědomněn o zahájení správního řízení ve smyslu ust. §18 odst. 2,3 citovaného zákona
a nemohl tak navrhovat na podporu svých tvrzení důkazy, čímž byl podstatně zkrácen na
svých právech. Poručeno bylo podle žalobce rovněž ust. §33 citovaného zákona, protože se
nemohl vyjádřit před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění.
Citované ustanovení je porušeno už tím, že správní orgán účastníkovi pouze doručí
rozhodnutí, z jehož odůvodnění lze vyčíst, jaké důkazy byly provedeny. V neposlední řadě
spatřuje žalobce nezákonnost v nedodržení ust. §47 odst. 3 citovaného zákona, protože
napadené rozhodnutí postrádá úvahy, kterými byl správní orgán veden při rozhodování
a zcela chybí označení důkazů, které žalovaný použil k odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil shodně jako v odůvodnění napadeného
rozhodnutí smysl a funkci ust. §19 odst. 1 zák. č. 38/1994 S. ve znění pozdějších předpisů.
Žalobce jako žadatel o udělení licence doložil mezinárodní dovozní certifikát jako doklad
o konečném užití vojenského materiálu v zahraničí, žalovaný jej akceptoval, takže v době
udělení licence byla shoda o charakteru a účelu tohoto mezinárodního dovozního certifikátu
jako dokladu o konečném užití. Žalovaný považoval za potřebné zdůraznit vazbu žádosti
o udělení licence, dokladů k žádosti o udělení licence, náležitostí rozhodnutí o udělení licence
jednak, na „národní kontrolní režimy“ nakládání s vojenským materiálem, na nutnost
vzájemné provázanosti národních kontrolních režimů právě se zřetelem na důvody pro
odnímání licencí. Právě prostřednictví mezinárodního dovozního certifikátu se ministerstvo
hospodářství Slovenské republiky jako licenční orgán vyjádřilo k uplatnění slovenského
národního režimu pro dovoz vojenského materiálu. Prohlášením tohoto certifikátu za neplatný
se situace změnila. Z pohledu slovenských orgánů dovozcem a konečným uživatelem
vojenského materiálu již nemohl být V. M. n. B., š.p., protože mu nebyla udělena dovozní
licence. Z druhé strany, z pohledu udělené licence, však dovozcem a konečným uživatelem
vojenského materiálu ve Slovenské republice nemohl být jiný subjekt než právě jen uvedený
státní podnik. Nemělo-li dojít „k rozkolejení“ národních kontrolních režimů České a
Slovenské republiky, musel být vývoz předmětného vojenského materiálu z České republiky
zablokován odnětím licence. Národní kontrolní režimy vývozu a dovozu vojenského
materiálu nejsou konstruovány jen ad rem, ale i ad personam. Sleduje se a povoluje nejen
věcně zahraniční obchod s určitým vojenským materiálem, ale licencují se i subjekty
vývozní a dovozní, jakož i účel vývozu (dovozu) a konečný uživatel vojenského materiálu.
Žalobce podle žalovaného pomlčuje o skutečné příčině, která iniciovala ve svých důsledcích
odnětí licence, jíž bylo zjištění, že houfnice měly být reexportovány do Ugandy. Žalovaný
tísněn časem zabránit vývozu zbytku nevyvezeného vojenského materiálu však nemohl
způsobem konvenujícím správnímu řádu zjišťovat a prokazovat jiné důvody pro odnětí
licence, takže licenci odňal podle ust. §19 odst. 1 písm. a) zák. č. 38/1994 Sb, přičemž
v prohlášení mezinárodního dovozního certifikátu za neplatný spatřoval a nadále spatřuje
naplnění skutkového důvodu pro odnětí licence právě podle tohoto ustanovení. Proto navrhl
zamítnutí žaloby.
V souladu s ust. §132 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), který nabyl
účinnosti dnem 1.1.2003, převzal neskončenou věc, v níž byla dána věcná příslušnost
Vrchního soudu v Praze, a řízení v ní dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle ust. §13O odst. 1 s.ř.s. se řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř. účinného
před 1.1.2003, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona. Účinky procesních úkonů
v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení
tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně správního
řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
V daném případě bylo ve správním řízení prokázáno, že žalobce podal dne 7.11.2001
žádost o udělení vývozní licence vojenského materiálu, a to 22 ks houfnic D-30A ráže 122
mm s dobou platnosti do 31.12.2001. Současně předložil mezinárodní dovozní certifikát
č. 340-392/2001 vystavený dne 31.10.2001 Ministerstvem hospodářství Slovenské republiky,
v němž je jako dovozce uveden žalobce a jako konečný uživatel VOP 016, š.p. v M. n. B.
Následně dne 8.1.2002 vydal žalovaný žalobci licenci pro vývoz uvedeného zboží do země
Slovensko. Poté sdělilo ministerstvo hospodářství Slovenské republiky žalovanému, že
mezinárodní dovozní certifikát č. 340-392/2001 na 22 ks houfnic je neplatný. Na základě
tohoto sdělení rozhodl správní orgán I. stupně podle ust. §19 odst. 1 písm. a) zák. č. 38/1994 Sb. a zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů o odnětí udělené licence.
V žalobě žalobce zejména namítal porušení ustanovení procesního předpisu,
tj. zákona č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád). Důvodná je jeho
námitka, že nebylo vedeno řádně správní řízení. Ze správního spisu není zřejmé, že by
správní řízení bylo zahájeno dříve než bylo žalobci doručeno rozhodnutí o odnětí licence.
Podle ust. §18 odst. 2 věta druhá správního řádu je řízení zahájeno, pokud se zahajuje
z podnětu správního orgánu, dnem, kdy tento orgán učinil vůči účastníku řízení první úkon.
Z toho lze dovodit, že žádné správní řízení neproběhlo a správní orgán I. stupně zahájil
správní řízení vydání rozhodnutí o odnětí licence a tímto je také současně ukončil Procesní
postup, který zvolil správní orgán I. stupně a který byl bez výhrad akceptován i žalovaným tak
představuje flagrantní porušení správního řádu. S tímto také úzce souvisí další důvodně
namítaná nezákonnost spočívající v tom, že správní orgán I. stupně nesplnil svou povinnost
vyplývající z ust. §33 odst. 2 citovaného zákona a nedal žalobci možnost, aby se před
vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, když první
úkon, který správní orgán I. stupně vůči žalobci učinil bylo doručení správního rozhodnutí.
Stejně tak opodstatněná je námitka žalobce týkající se nedodržení ust. §47 odst. 3 citovaného
zákona, protože v odůvodnění napadeného rozhodnutí není uvedeno, na podkladě jakých
důkazů byl zjištěn skutkový stav a jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů
a právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Pokud žalovaný odůvodnil svůj procesní
postup potřebou, aby správní řízení proběhlo co nejrychleji, protože byl tísněn časem, když
chtěl zabránit vývozu zbytku nevyvezeného vojenského materiálu a nemohl tak způsobem
konvenujícím správnímu řádu zjišťovat a prokazovat jiné důvody pro odnětí licence,
nemohou tyto ani jiné důvody ospravedlnit porušení správního řádu. Správní právo procesní
má své nezastupitelné místo při rozhodovací činnosti správních orgánů, protože upravuje
postup při rozhodování o právních poměrech osob v konkrétně určených záležitostech. Právní
úprava správního řízení, která stanoví, že postup při vydávání správních rozhodnutí se má
řídit určenými procesními formami představuje jednu ze základních záruk zákonnosti ve
veřejné správě. Procení subjekty, tj. na jedné straně rozhodovací orgány a na straně druhé
fyzické a právnické osoby, o jejichž právním postavení se rozhoduje nebo jejichž právní
postavení může být bezprostředně rozhodnutím dotčeno, jsou v řízení nadány vzájemnými
procesními právy a povinnostmi. Právní úprava tak garantuje, že veřejná správa má
rozhodovat o právních poměrech osob v součinnosti s nimi. Proto procesní postup, který
zvolil žalovaný, jak je také výše uvedeno, je naprosto neakceptovatelný.
V důsledku porušení výše citovaných ustanovení správního řádu je také důvodná
námitka žalobce, že aplikace ust. §19 odst. 1 písm. a) zák. č. 38/1994 Sb. na předmětný
případ je v rozporu se zákonem. Podle citovaného ustanovení odejme ministerstvo udělenou
licenci, byla-li udělena na základě nepravdivých nebo neúplných údajů. Jedná se tedy o dva
rozdílné alternativní důvody, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda
skutečnost, že Ministerstvo hospodářství Slovenské republiky sdělilo, že mezinárodní dovozní
certifikát je neplatný, vyhodnotil žalovaný tak, že se jedná o nepravdivé údaje nebo údaje
neúplné, protože vůbec neuvedl, na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl, a proto je
jeho závěr zcela nepřezkoumatelný.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ust. §78 odst. 1 s.ř.s. napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení a podle odst. 4 citovaného ustanovení vyslovil,
že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V souladu s ust. §51 odst. 1 s.ř.s. rozhodl
Nejvyšší správní soud ve věci bez nařízení jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst.1 s.ř.s., když žalobci, který měl ve
věci úspěch, vznikly s tímto řízením náklady zaplacením soudního poplatku
v částce 1.000,- Kč a odměny právnímu zástupci v částce 3.650,- Kč (odměna 3.500,- Kč
podle §11 vyhl. č. 484/2000 Sb. a náhrada hotových výdajů 2x75,- Kč podle §13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. června 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu