ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.151.2000:48
7A 151/2000-48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce Jaroslava
Mestka, bytem Praha 3, Bořivojova 1007/105, zastoupeného JUDr. Věrou Babíčkovou,
advokátkou se sídlem Praha 2, Uruguayská 13, proti žalovanému Úřadu průmyslového
vlastnictví, se sídlem Praha 6- Bubeneč, Antonína Čermáka 2a, o žalobě proti rozhodnutí
předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne, 16. 6. 2000 č.j. O-74772-93,
takto:
Žaloba se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobci se vrací částka 1000 Kč za zaplacený soudní poplatek, a částka 1000 Kč jako
přeplatek na soudním poplatku zaplaceném při podání žaloby. Částky budou uhrazeny
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 9. 8. 2000 se žalobce domáhal
přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 16. 6. 2000 č.j. O-
74772-93, kterým byl zamítnut jeho rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového
vlastnictví ze dne 23. 12. 1999 o výmazu slovní ochranné známky č. 181783 ve znění
„KABELOVNA“ v grafickém provedení, a to podle §25 odst.1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. z důvodů, že jde o označení běžně užívané v českém jazyce nemající schopnost rozlišit
výrobky a služby majitele ochranné známky od ostatních podnikatelských subjektů.
V žalobě žalobce namítl, že napadené v řízení byla porušena jeho účastnická práva,
opomenuta účastnická práva společnosti TECHNOKAB a.s., došlo k vybočení z mezí návrhu
na výmaz známky a byla nesprávně posouzena právní otázka při posouzení pojmů
„rozlišovací způsobilost“ , „popisnost“, a „účel výrobku“. Žalobce vynaložil náklady na
získání ochranné známky a jeho dobrá víra měla být v řízení chráněna. Proto navrhuje zrušení
napadeného rozhodnutí včetně rozhodnutí prvostupňového a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě poukázal na skutečnost, že jeho právní
závěry odpovídají zákonu a nepřesné označení majitele ochranné známky nemohlo způsobit
nezákonnost rozhodnutí, neboť v průběhu řízení došlo ke zhojení vady a známka byla jinak
zcela dostatečně identifikována. Pokud žalobce v průběhu řízení nabyl ochrannou známku,
vstoupil do právního postavení svého předchůdce a nemohlo dojít k porušení účastnických
práv ani žalobce ani jeho předchůdce. Navrhl zamítnutí žaloby.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ust. §132
zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (s. ř. s.) z Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před
těmito soudy jako soud prvního stupně. Podle ust. §130 s.ř.s. se neskončená řízení podle části
páté o.s.ř. účinného přede dnem účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části třetí
hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
Pravomoc soudů ve správním soudnictví je ovšem omezena na poskytování ochrany
subjektivním právům veřejnoprávního charakteru, popřípadě na rozhodování v dalších
věcech, v nichž je pravomoc založena zákonem (§2 s. ř. s.). Práva soukromá, kterým je
poskytována veřejnoprávní ochrana ve správním řízení, jsou podle nové právní úpravy účinné
od 1.1.2003 projednávány v plné jurisdikci obecnými soudy. Nejvyšší správní soud se proto
nejprve musel zabývat tím, zda je dána pravomoc soudů ve správním soudnictví o podané
žalobě jednat a rozhodnout, tj. zda v žalobě tvrzená práva, jejichž ochrany se žalobce podanou
žalobou domáhá, jsou právy veřejnoprávního charakteru, popř. zda je žaloba podřaditelná
svým obsahem pod jiné věci, jež do pravomoci soudů ve správním soudnictví náleží.
V daném případě se věcně jedná o rozhodnutí podle 25 odst.1 písm.a) zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, když bylo rozhodnuto o výmazu ochranné známky,
jejímž majitelem se stal v průběhu řízení žalobce.
Předmětem tzv. známkového práva v objektivním smyslu je ochranná známka. Jedná
se o označení, které je způsobilé odlišit výrobky a služby pocházející od různých výrobců
nebo poskytovatelů služeb. Jde tedy o označení, které se vydělilo z volně užívaných označení,
aby plnilo vymezené funkce. Ochranná známka není nikdy chráněna sama o sobě, nýbrž vždy
ve spojení s určitými výrobky nebo službami, pro které je zapsána, a brání tak užívání
shodných či zaměnitelných označení pro výrobky a služby téhož druhu. Subjektem
známkového práva mohou obecně být osoby právnické a fyzické.
Těžiště právní ochrany na označení spočívá tradičně v právu soukromém, když právní
prostředky ochrany jsou obvykle upraveny přímo v průmyslově právních normách, a pokud
tak upraveny nejsou (nebo jen částečně), přichází v úvahu jen použití obecných prostředků
ochrany soukromoprávní povahy. Hmotněprávní otázky rozhodnutí žalovaného je proto třeba
posuzovat zásadně podle příslušných právních předpisů o ochranných známkách, při
nedostatečné úpravě podle obecných ustanovení občanského práva. Ochranná známka je
statkem nehmotné povahy, která je jako součást průmyslových práv podřaditelná pod pojem
duševního vlastnictví; lze ji považovat za jinou majetkovou hodnotu, která je způsobilá být
předmětem občanskoprávních vztahů. Z toho plyne, že vztahy upravené právem
průmyslového vlastnictví tvoří specifickou oblast občanskoprávních vztahů.
Naproti tomu otázky řízení je třeba posuzovat podle obecných procesních předpisů -
správního řádu, v oblasti průmyslových práv, na rozdíl od práv k ostatním nehmotným
statkům, je pak v jednotlivých právních předpisech i procesní úprava zvláštní. Rozhodující
pro posouzení charakteru věci pak je právo hmotné, nikoliv právo procesní. Ochrana
soukromých práv, byť jsou předmětem řízení před správním orgánem, není zajištěna soudním
přezkumem ve správním soudnictví, ale postupem podle novelizované části páté občanského
soudního řádu, tedy projednáním před obecnými soudy v plné jurisdikci. V takovém řízení
rozhoduje soud i o věci samé, nejde tedy jen o kasační přezkum zákonnosti a subjektivním
právům žalobce je tak poskytována vyšší ochrana. Proto zákonodárce stanovil v soudním řádu
správním v ust. §68 písm. b), že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li
o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích pravomoci správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud proto podle ust. §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl žalobu žalobce na
přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, neboť jde o věc, kdy správní orgán rozhodl
v soukromoprávní věci (§68 písm. b/ s. ř. s.). Tím dochází ke skončení řízení ve správním
soudnictví; v rámci poučení pak žalobce soud poučuje o následcích tohoto odmítnutí
a možnosti domáhat se novou žalobou u obecného soudu rozhodnutí v uvedeném novém
řízení poskytujícím soukromým právům větší ochranu.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. §60 odst. 3 s. ř. s., kdy žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, které bylo ukončeno odmítnutím žaloby.
Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 2000 Kč, když zaplatit měl pouze 1000 Kč.
V případě částky 1000 Kč, jako zákonem předepsaného soudního poplatku, rozhodl soud
o jejím vrácení analogicky podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, když odmítnutí projednání věci v daném případě odpovídá zastavení řízení.
Přeplatek ve výši 1000 Kč soud vrací podle §10 odst.1 téhož zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat v této
věci žalobu podle části páté o.s.ř. k příslušnému okresnímu (obvodnímu )
soudu, v tom případě účinky procesních úkonů v původním řízení zůstávají
zachovány .
V Brně dne 4. června 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu