ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.194.2000:46
sp. zn. 7 A 194/2000 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a
soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce L. S. & C.
K., N., SRN, zast. JUDr. Jarmilou Traplovou, advokátkou se sídlem Přístavní 24, 170 00 Praha 7
proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví sídlem A. Čermáka 2a, 160 68 Praha 6 –
Bubeneč o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 13. 9. 2000
č. j. O -125265,
takto:
Žaloba se o dm í t á .
Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobci se v rací částka 1000 Kč za zaplacený soudní poplatek, která bude uhrazena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobou prve podanou u Vrchního soudu v Praze dne 13. 11. 2000 se žalobce domáhal
přezkoumání zákonnosti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne
13. 9. 2001, čj. O-125265, kterým bylo potvrzení rozhodnutí prvostupňového úřadu k Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 11. 11. 1999. Posléze uvedeným rozhodnutím totiž byla
odmítnuta právní ochrana mezinárodní ochranné známce „CH. S.„ č. xx v České republice
mezinárodně zapsané dne 4. 3. 1997 s prioritou ze dne 10. 6. 1996 pod č. xxx a zveřejněné ve
věstníku Světové organizace duševního vlastnictví „G. O. D. M. I.“ dne 4. 6. 1997, a to k námitce
přednesené v souladu s ustanovením §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách, tj. z důvodu zaměnitelné podobnosti přihlašované ochranné známky s prioritně
staršími známkami namitatele, jímž byla firma S. S. A. S., B. Protože žalobce nesouhlasil se
způsobem rozhodnutí žalovaného, podal včas žalobu, v níž požadoval zrušení rozhodnutí
předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobu odůvodnil tím,
že rozhodnutí se opírá o skutkový stav, který je v rozporu s obsahem spisu a rozhodnutí je tak
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal ji Nejvyšší
správní soud postupem §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), jako
neskončenou věc správního soudnictví, v níž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním
soudům. Na tyto věci dopadá též přechodné ustanovení §130 s. ř. s., podle něhož se řízení
dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, nejde-li však o věci,
o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. V takovém případě správní
soud postupuje podle §68 písm. b/.
Občanský soudní řád stanoví, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů (§7 odst. 1) s tím, že pokud o nich podle zákona rozhodly jiné orgány než
soudy, soudy je v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek stanovených
v části páté tohoto zákona (§7 odst. 2).
Podle §68 písm. b/ s. ř. s. je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu
v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu, podaná
ve správním soudnictví nepřípustná.
Při určování věcné příslušnosti (správního či civilního) soudu je tak třeba vždy posoudit
a jednoznačně rozhodnout, zda se v daném případě jedná o rozhodnutí správního orgánu
o veřejném subjektivním právu nebo o takzvanou soukromoprávní věc.
Reforma správního soudnictví s sebou přináší rozlišení míry a způsobu soudní ingerence,
jež se dotýká jednak případů, kdy správní soudy přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů
o veřejných subjektivních právech, jednak případů, kdy obecný soud je povolán k tomu, aby
znovu projednal a rozhodl soukromoprávní věc, o níž na základě zákona pravomocně rozhodl
správní orgán.
Práva k ochranným známkám náleží k právům k duševnímu vlastnictví a jako takové
je třeba považovat je za práva soukromá. Tato práva jsou považována za tzv. jiné majetkové
hodnoty, které jsou předmětem soukromoprávních vztahů (§118 odst. 1 občanského zákoníku).
Jejich soukromoprávní charakter je deklarován rovněž na úrovni mezinárodněprávní, konkrétně
v preambuli Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, uzavřené jako
nedílná součást Dohody o zřízení Světové obchodní organizace. Tato byla sjednána dne
15. dubna 1994 v Marrakeši a v platnost vstoupila dnem 1. ledna 1995, a to i pro Českou
republiku (sdělení MZV č. 191/1995 Sb.). Samo použití pojmu vlastnictví ostatně svědčí
o tradičním a ustáleném chápání těchto práv jako práv soukromých, a to dokonce práv
absolutních. Ochrana duševního a průmyslového vlastnictví je tak založena na principu zabránění
zásahu do absolutního subjektivního práva.
Práva z ochranných známek a jiná práva z duševního vlastnictví, jak jsou uvedena v ust.
§9 odst. 1 písm. a), b), f) a g) je třeba považovat v zásadě za práva soukromá, a to nejen proto, že
byla za taková výslovně uznána signatáři Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu
vlastnictví, ale též z důvodů teoretických. Je totiž namístě posuzování soukromoprávního
či veřejnoprávního charakteru věci na úrovni právního vztahu, resp. práva, jež je předmětem
posuzované právní normy; přitom je rozhodující charakter tohoto absolutního subjektivního
práva, jež má být v řízení o námitkách chráněno. Nejinak je tomu v případě práv osobnostních
(§9 odst. 1 písm. e/, příp. d/) a podobných práv právnických osob resp. práva podnikatelů
na ochranu firmy (§9 odst. 1 písm. 1 d/ zákona). Podle názoru soudu je třeba posuzovat vždy
charakter konkrétního právního vztahu, který byl předmětem rozhodování správního orgánu, což
reflektuje nejednoznačnou povahu jednotlivých právních předpisů (pokud jde o jejich rozlišení
na veřejnoprávní a soukromoprávní) a umožňuje lépe postihnout pravou podstatu toho kterého
vztahu či práva. Tento náhled podporuje i Evropský soudní dvůr, který když skutkovým
okolnostem přisuzoval právní význam, preferoval rovněž nikoli pojem, nýbrž relaci (věc Parke
Davis, 6/72 Europemballage Co. SbSD 1073,215).
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud respektoval pokyny ustanovení §46
odst. 2 s. ř. s. a žalobu odmítl s tím, že v poučení, které se žalobci poskytuje, je uvedeno jak má
dále postupovat, aby jeho práva byla chráněna zákonem stanoveným způsobem, tedy domohl
se soudní ochrany.
O nákladech řízení pak soud rozhodl podle ust. §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, které bylo ukončeno odmítnutím žaloby.
Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč v souladu s ust. §10 odst. 3
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů, když odmítnutí
projednání věci je třeba v daném případě považovat pro poplatkové účely za odpovídající
zastavení řízení, neboť nemůže jít žalobci k tíži, že jeho věc nebyla projednána do konce roku
2002.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř. s.).
Žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat v této
věci žalobu podle části páté o. s. ř. k příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu.
V Brně dne 3. 6. 2003
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu