ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.28.2000
sp. zn. 7 A 28/2000 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce F. A.,
zastoupeného JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem Bruntál, Eduarda Beneše 21,
proti žalovanému Ministerstvu pro životní prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 1999, č. j. 870/3/2189,
2545/99-Do,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí Ministerstva pro životní prostředí, územního odboru pro Olomouckou
oblast ze dne 10. 12. 1999, č. j. 870/3/2189, 2545/99-Do, kterým bylo změněno rozhodnutí
Správy Chráněné krajinné oblasti Jeseníky ze dne 27. 7. 1999, č. j. 2135/99 tak, že byl
nahrazen výrok novým zněním, jímž bylo žalobci zakázáno podle §66 zákona
č. 114/1992 Sb. zadržování a odběr povrchových vod z vodního toku Střední Opava pro jeho
malou vodní elektrárnu v k. ú. Ž., lokalita „H.“, město Vrbno pod Pradědem, a to do doby
povolení této činnosti příslušným rozhodnutím vodohospodářského orgánu.
Proti tomu žalobce namítá, že postupem správních orgánů obou stupňů došlo
k nesprávnému výkladu zákona při jeho aplikaci na konkrétní stav, ke zneužití práva a k jeho
šikanoznímu výkonu. Nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala použití
ustanovení §66 zákona, které má chránit před okamžitým negativním dopadem jakékoliv
činnosti člověka na přírodu a taková situace v daném místě a čase nenastala a netrvá. Situace
byla vyvolána následky povodně v r. 1997, kdy byl jím postavený jez smeten a na jeho místě
byly provedeny nepovolené zásahy do jezu a říčního koryta stavební společností.
Rekonstrukci jezu ohlásil příslušnému stavebnímu úřadu (tehdy Okresní úřad v Bruntále),
který do 30 dnů nijak nereagoval; proto žalobce vyšel ze zákonné fikce, že tento postup má
účinky souhlasu stavebního orgánu a že tedy disponuje povolením jak k nakládání s vodami,
tak i s oprávněním jez provozovat. Správa chráněné krajinné oblasti vyšla z určitého
nesprávného skutkového stavu, a pokud ten nebyl v odvolacím řízení doplněn ani změněn, tak
napadené rozhodnutí nemá oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu, a proto je
nepřezkoumatelné. Za hlavní považuje žalobce námitku proti formálnímu pochybení, když
prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno podjatým pracovníkem a žalovaný námitku podjatosti
nevzal v úvahu, vypořádal se s ní nepřesvědčivě. Přitom problém podjatosti není ve
formálním naplnění znaku podjatosti Mgr. B., ale ve způsobu aplikace zákona úředníkem
státní správy, který si zákon vykládá po svém. Na vznik stavu, který nastal, má podíl i Správa
CHKO Jeseníky a žalovaný, neboť není dořešena nulita správního aktu povolujícího provoz
MVE a odběr povrchových vod, když podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3.
1998 „č. j. 6A 198/985“ nemůže jít nečinnost správního orgánu k tíži občana. Podjatost i
skutečnost, že správním orgánem nebyl řešen nedovolený zásah do říčního koryta, mají za
následek, že žalobce nemohl obnovit MVE na původním místě. Prvostupňové rozhodnutí trpí
formálními i obsahovými vadami, chybí mu správný výrok i logické a správné odůvodnění.
Žalobce poukazuje na princip ducha zákona oproti naplnění jeho strohé litery, když v daném
případě byl postup orgánů ochrany přírody v rozporu s duchem zákona. Nelze přejít tvrzení
správních orgánů obou stupňů, že odběr povrchové vody je významným zásahem do
ekosystému daného úseku a že provoz MVE těžce a trvale poškozuje zájmy ochrany přírody a
krajiny. Zákaz činnosti lze vyslovit pouze v případě hrozby nedovolené změny obecně nebo
zvláště chráněných částí přírody. Nic takového z důvodů obou rozhodnutí nevyplývá. Právě
argumentace o škodlivosti provozu MVE je jedním z prvků podjatosti, když provoz MVE byl
v r. 1999 podroben kontrole ze strany ČIŽP se závěrem, že způsob odběru povrchových vod
neodporuje zákonu ani nepoškozuje přírodu. Dále žalobce poukazuje na stanovisko Okresního
úřadu v Bruntále - referátu životního prostředí ze dne 7. 2. 2000, kde je uvedeno, že není
důvod vydávat jakékoliv jiné povolení k nakládání s vodami, když předcházející rozhodnutí
stále platí a ohlášení stavebních úprav na jezu je zcela postačující a odpovídající zákonu. To
nasvědčuje účelovému výkladu zákona žalovaným. Proto navrhuje zrušení napadeného
rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce provozuje malou vodní
elektrárnu a v minulosti odebíral z toku vodu v množství, které by mohlo ohrozit zvláště
chráněnou část přírody. Proto již v r. 1995 byl vysloven zákaz odběru, nebude-li zachován
minimální průtok v hodnotě 0,245 m3/sec. zaručující biologické funkce a migraci vodních
živočichů přes jez. Vrchní soud toto rozhodnutí zrušil rozsudkem č. j. 5 A 75/96 - 32 jako
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Po zrušení daného rozhodnutí bylo řízení
zastaveno, neboť předmětné odběrní místo - jez, bylo zničeno povodní v r. 1997.
Rozhodnutím SCHKO Jeseníky ze dne 23. 5. 1995 byla žalobci uložena pokuta
za nedovolený zásah do biotopu, rozhodnutí bylo žalovaným potvrzeno, ovšem zrušeno
Vrchním soudem v Praze rozsudkem č. j. 6 A 198/95 - 29 z důvodů, že odběr vody odpovídal
povolení vodohospodářského orgánu, když ovšem vyslovil, že toto povolení je aktem patrně
nulitním. Po zrušení tohoto rozhodnutí bylo řízení zastaveno pro prekluzi postihu. Pokud jde
o žalobní tvrzení o souhlasu stavebního úřadu, učinil žalovaný v řízení závěr, že původní
povolení se nemůže vztahovat na nový odběrní objekt, který s původním není totožný ani
umístěním ani provedením. Novela stavebních předpisů (zřejmě §49 odst. 2
vyhl. č. 132/1998 Sb.) pak umožňovala obnovu povodní zničených objektů na ohlášení,
ovšem v daném případě nebyly naplněny podmínky takového postupu, protože byl stavěn
objekt jiný - žalobce sám tvrdí, že původní jez nemohl být obnoven. Tedy pro jiný a jinde
umístěný objekt nemůže být platné povolení k nakládání s vodami vydané pro provoz jiného
objektu. Nadto Vrchní soud v rozsudku č. j. 6 A 198/95 - 32 hodnotil vodoprávní rozhodnutí
jako nulitní, vodohospodářský orgán se sám snažil toto rozhodnutí nezákonnou formou
opravit, když původní rozhodnutí bylo nesmyslné, neboť povolený odběr vody by provoz
MVE ani neumožňoval. Množství vody ponechané v toku po odběru je faktorem, který může
ovlivnit ekostabilizační funkce toku a života v něm. Důkazy v řízení shromážděné nasvědčují
závěru, že odběr je v daném případě činností, která by mohla způsobit nedovolenou změnu
obecně či zvláště chráněné části přírody. Podmínky pro uplatnění §66 zákona o ochraně
přírody byly tedy podle názoru žalovaného splněny. Vodní tok je významným krajinným
prvkem ze zákona a stanovení míry, po jakou může být prováděn odběr vody, je předmětem
správního řízení. V daném případě se tím nikdo nezabýval, a pokud ano, tak ve vztahu
k jinému jezu, na jiném místě, v jiných poměrech. Hodnotit vliv staveb a činností je
povinností ve stavebním řízení, proto také bylo rozhodnuto o zákazu do doby vydání
stavebního povolení. Dále žalovaný poukazuje na právní předpisy podle nichž musí být
takové hodnocení ve stavebním řízení provedeno. Žalovaný se v odvolacím řízení zabýval
i tvrzenou otázkou podjatosti. Sám žalobce uvádí, že podjatost nespatřuje v naplnění
formálních znaků zákona, ale ve způsobu aplikace zákona úředníkem. Přístup jednotlivého
pracovníka správního orgánu může vycházet z neobratnosti, z rozdílného výkladu právních
předpisů na úseku ochrany životního prostředí různými orgány, když se nepodařilo odstranit
nečinnost jiných orgánů, k níž podle žalovaného v dané věci dochází. Proto si žalovaný musel
učinit závěr o některých vodoprávních otázkách, jako o předběžných, sám. Ze všech těchto
důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby.
Žalobce replikoval, že se jedná o zcela rozdílný přístup k problému mezi ním
a žalovaným vyplývající z obecné nechuti ochranářů k provozu malých vodních elektráren.
Namítaná podjatost proto spočívá i v tom, že rozhodující úředníci vidí v provozu MVE
škodlivý prvek a takto k nim přistupují a k tomu si přizpůsobují i zákony.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
§132 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu
k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu
správního (dále jen s. ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Žalovaný sdělil k výzvě soudu, že jeho úvahám o nečinnosti vodoprávních orgánů
nasvědčuje nynější situace, kdy se žalobcem bylo zahájeno řízení ve věci změny povolení
nakládání s vodami a současný stav byl v tomto řízení hodnocen jako rozporný s platným
povolením a připojil dopis Okresního úřadu Bruntál, referátu životního prostředí ze dne
12. 2. 2002 o zahájení vodoprávního řízení se žalobcem, v němž se mj. konstatuje, že již
v r. 2000 byl žalobce upozorněn na nutnost změny původního povolení vydaného na jiné
odběrní místo.
Žalobce k výzvě soudu předložil kopii protokolu ČIŽP ze dne 26. 4. 2000
(konstatováno, že nebylo zjištěno žádné porušení povinností stanovených vodním zákonem),
kopii protokolu Správy CHKO Jeseníky ze dne 14. 2. 2002 ( zastáván názor, že povolení
k odběru vody je platné) a kopii protokolu ze státního dozoru v ochraně přírody ze dne
14. 2. 2002 (odběrní objekt je legální stavbou, ale stávající vodohospodářské povolení
vyžaduje změnu v citaci kilometráže).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních
bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
O žalobních námitkách uvážil následovně:
Z řady námitek za nejzávažnější je třeba považovat námitku, že vůbec nebyly
naplněny podmínky pro uložení předmětného zákazu, když žalobce zejména poukazuje
na skutečnost, že vodohospodářskou stavbu považoval za legální a odběr vody za povolený.
Podle §66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ve znění rozhodném
v r. 1999) bylo možno omezit nebo zakázat činnost, která by mohla způsobit nedovolenou
změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody. Rozhodnutí o takovém omezení či
zákazu je v pravomoci orgánu ochrany přírody. Ten také posuzuje naplnění podmínek, tedy
existenci a míru ohrožení částí přírody, kterým je tímto ustanovením poskytována ochrana.
Toto posouzení ovšem nemůže být libovůlí. Musí vycházet z řádně zjištěného skutkového
stavu, zjištěné skutečnosti musí být v souladu se zákonem vyhodnoceny, a závěr musí být ve
vydaném rozhodnutí dostatečně zdůvodněn. Činností, o kterou se v daném případě jednalo,
bylo zadržování a odběr povrchových vod z vodního toku Střední Opava. Tento vodní tok byl
biotopem zvláště chráněného živočicha vranky pruhoploutvé (proti tomuto zjištění žalobce
ničeho nenamítá), součástí chráněné krajinné oblasti, a tedy podle §25 odst. 2 zákona
o ochraně přírody předmětem ochrany s omezením hospodářského využití s cílem zachování
a vytvoření optimálních ekologických funkcí. Zadržování a odběr vody pro provoz malé
vodní elektrárny by mohl teoreticky způsobit nedovolenou změnu a využití postupu podle
§66 zákona o ochraně přírody tak nebylo ve vztahu k dané činnosti vyloučeno. Přitom se
nemusí jednat o hrozbu fakticky naplněnou, tedy nemusí být zjištěno, že změny již skutečně
nastaly; zákon možností daného postupu sleduje předcházení negativním důsledkům, postačí
tedy možnost ohrožení. Takovou možnost ohrožení lze spatřovat i v živelném dlouhodobém
odběru vody z vodního toku, tedy v odběru, u něhož nebyl příslušným orgánem posouzen
jeho přípustný rozsah z hlediska vlivu na dané přírodní podmínky. Přitom ani skutečnost, že
by se jednalo o odběr povolený, by z hlediska využití ustanovení §66 zákona o ochraně
přírody nebyla rozhodující, neboť takové povolení vychází z určitých standardních
podmínek. Mohou však nastat situace, kdy i povolená činnost se stane hrozbou a je nezbytný
zákaz činnosti dříve jiným orgánem povolené. Rozhodující pro užití zákazu činnosti podle
§66 zákona o ochraně přírody tedy je hrozba změn chráněných částí přírody v důsledku
realizované činnosti, ať povolené či nikoliv. Jde-li však o činnost nepovolenou, je o hrožení
přírody reálné, neboť nejsou stanoveny ani respektovány žádné meze. K tomu jsou zjištění
učiněná ve správním řízení dostačující, po zahájení řízení bylo provedeno místní šetření
konstatující neměřitelný průtok vody v místě zadržování a odběru vody, a tomu koresponduje
i sdělení správce vodního toku (L. Č. r. a. s.) ze dne 13. 7. 1999 o výsledku jeho šetření, kdy
bylo zjištěno, že zemní hráz postavená přes tok brání průtoku vody. Není přitom sporu o tom,
že jde o území chráněné krajinné oblasti, rovněž tak existenci chráněného biotopu žalobce
nezpochybňuje. Vůči žalobci byla vedena v dané souvislosti i jiná řízení, když využití
poznatků z těchto jiných řízení, v daném správním řízení není vyloučeno. Vytýká-li žalobce
žalovanému, že vycházel pouze ze zjištění učiněných před prvostupňovém orgánem, nelze
v tom shledat porušení zákona. Žalovaný vychází z těchto zjištění, pouze z nich důsledněji
dovozuje právní závěry a obsáhleji zjištěné skutečnosti hodnotí ve vztahu k užitému opatření.
Soud nemůže přihlížet k žalobcem předloženým výsledkům kontrol konaných po vydání
napadeného rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.). Porušení zákona co do úplnosti skutkových
zjištění (§46, §32 a násl. zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení) tak soud neshledal.
Pokud jde o náležitosti vydaných rozhodnutí, která žalobce považuje za nepřezkoumatelná, a
to zejména pokud jde o rozhodnutí prvostupňové, je pravdou, že prvostupňové rozhodnutí
obsahuje důvody nedostatečné, když vychází pouze z toho, že odběr vody považuje v daném
místě za nepovolený. Vady prvostupňového rozhodnutí však mohou být odstraněny v řízení
odvolacím (§59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů). Zákonnost konečného rozhodnutí ve věci je také soudem k žalobě zkoumána.
V daném případě žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí ve výroku (§59 odst. 2 spr.
řádu), a to upřesněním ukládaného zákazu a jeho časovým omezením, aniž se přitom odchýlil
od předmětu řízení, a v odůvodnění v souladu s ust. §47 odst. 3 spr. řádu zdůvodňuje i
naplnění podmínek zákazu, tedy ohrožení spočívající ve vlivu zadržování a odvádění vody na
nutný minimální průtok a ohrožení konkrétního chráněného biotopu. Časové omezení pak
vztahuje k vydání povolení k odběru vody příslušným rozhodnutím vodohospodářského
orgánu. Takové povolení je sice vydáváno podle zákona o vodách (tehdy §8 odst. 1 písm. a/
zákona č. 138/1973 Sb.), ale v rámci takového řízení vodohospodářský orgán rozhoduje
v součinnosti s orgánem ochrany přírody (§65 zákona o ochraně přírody); tedy ve
vodoprávním řízení by mohly být podmínky ochrany ekosystému uplatněny tak, aby
k ohrožení nedocházelo. Žalobce namítá, že byl držitelem takového povolení, které bylo
vodohospodářskými orgány považováno za platné a zpochybnění jeho zákonnosti v rozsudku
Vrchního soudu zn. 6 A 198/1995 – 20 ze dne 24. 3. 1998 nemělo na existenci povolení žádný
vliv. I v tom shledává nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a nesprávnost skutkových
zjištění, když odběr považuje za povolený a za takové situace vydání zákazu za protiprávní.
Vrchní soud v Praze v daném rozsudku (ve věci žaloby proti rozhodnutí o uložení pokuty)
sice hodnotil vodoprávní rozhodnutí jako nicotné, je však pravdou, že nebyl nadán pravomocí
nicotnost deklarovat ( takovou možnost zákon v té době neznal) a nemohl je ani zrušit, neboť
proti němu podaná žaloba nesměřovala. Takové rozhodnutí je třeba považovat za existující;
z hlediska dané žaloby je však tato skutečnost zcela nerozhodná. Rozhodnutí ONV Bruntál
ze dne 2. 10. 1989 č. j. Voda-3600/89-235-Vo včetně opravy ze dne 12. 12. 1995 č. j. Voda
6305/95/IV-235-Vo-ŽP se totiž týká odběru vody z vodního toku Střední Opava v říčním km
3600 pro zřízení vodohospodářského díla, jehož zřízení v daném místě je tímto rozhodnutím
rovněž povolováno. Žalobce sám uvádí, že se jedná o jiné vodní dílo umístěné v jiném místě
než stávající, jen zdůvodňuje proč musel vodohospodářskou stavbu umístit jinde. Tyto
důvody nejsou rozhodné. Podstatné je, že pro provoz nového vodohospodářského díla
umístěného v jiném místě vodního toku (km 3650) odběr vody povolen nebyl. Nelze vycházet
z toho, že žalobce vykonával povolenou činnost, povolení se vztahovalo k jinému vodnímu
dílu, k jinému místu vodního toku, když nebylo posuzováno, zda provoz nového díla vyžaduje
stejné množství vody a zda jsou přírodní podmínky v novém místě shodné a odběr vody
v potřebném množství je možný bez negativního vlivu na chráněný zájem. Je rovněž zcela
irelevantní, že žalobce ohlásil obnovu vodního díla vodohospodářskému orgánu, zákonný
důsledek ohlášení nemohl nastat, jednalo-li se o stavbu jinou, v jiném místě, než byla stavba
zničená povodní. Navíc jen skutečnost, zda jde o stavbu povolenou či nikoliv, není rozhodná
pro závěr o ohrožení chráněné části přírody. Odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného
hodnotí ve vztahu k užitému zákonnému ustanovení rozhodné skutečnosti, tedy hrozbu změny
poměrů a její negativní vliv na chráněnou část přírody. Hodnotí-li navíc skutečnosti další, byť
z hlediska užitého zákonného ustanovení podružné, není to na újmu přezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí.
Soud tak dospěl k závěru, že skutkové podklady byly pro vydání rozhodnutí
dostačující, a že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem
a podmínky užití předmětného opatření byly naplněny a v konečném rozhodnutí i dostatečně
odůvodněny.
Za takového předpokladu je namístě se zabývat další závažnou žalobní námitkou
směřující proti zákonnosti postupu v řízení, a to že v řízení před správním orgánem prvého
stupně rozhodoval podjatý pracovník. Důvody podjatosti přitom žalobce spatřuje v tom, že
zákon byl vykládán tímto pracovníkem „po svém“, že vykládal zákon, aniž k tomu byl
oprávněn, když taková oprávnění má pouze soud, a že se žalovaný s namítanými důvody
podjatosti vypořádal nepřesvědčivě.
Podle §9 odst.1 spr. řádu je pracovník správního orgánu vyloučen z projednávání
a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo
k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti a podle odst. 2) téhož ustanovení je
vyloučen také ten, kdo se v téže věci zúčastnil řízení jako pracovník správního orgánu jiného
stupně. Pokud vznese účastník řízení námitku podjatosti, musí být o tom, zda je pracovník
z řízení vyloučen, rozhodnuto (§12 spr. řádu). K tomu ze spisu vyplývá, že námitku
podjatosti vznesl žalobce podáním ze dne 26. 6. 1999, když v ní popsal historii všech řízení
vedených v souvislosti s jeho malou vodní elektrárnou a jejím provozem od r. 1989 a zejména
poukazoval na skutečnost, že Mgr. B. po povodni v r. 1997 proti němu vedl řízení a jiným
orgánům k zahájení řízení podával neoprávněné podněty, v průběhu správních řízení
porušoval zákon, když důsledkem jsou značné škody na ušlém zisku a provozních nákladech.
V tom spatřuje osobní averzi a diletantský postup jmenovaného pracovníka. Z uvedeného je
zřejmé, že žalobce nepoukazoval na zákonem předpokládané naplnění znaků podjatosti, které
by mohly vést k rozhodnutí o jeho vyloučení. Vzhledem k tomu, že své podání žalobce takto
označil a důvody v něm uvedené také za důvody pro vyloučení považoval, bylo třeba
o podání jako o návrhu na vyloučení rozhodnout. Tak se stalo rozhodnutím ze dne
29. 11. 1999 a dále se námitkou podjatosti znovu zabýval žalovaný v napadeném rozhodnutí,
když žalobce na podjatost rozhodujícího pracovníka prvostupňového správního orgánu
poukázal i v podaném odvolání proti prvostupňovém rozhodnutí. Žalovaný dospěl k závěru,
že uplatněné námitky poukazují na běžnou činnost pracovníka správního orgánu a osobní
averzi nelze z ničeho dovodit, přitom uznal, že v činnosti prvostupňového orgánu se vyskytly
určité nedostatky, které ovšem nejsou výrazem podjatosti. Takové závěry odpovídají zákonu.
Správní orgán oprávněný ze zákona k určitému rozhodování tuto činnost vykonává svými
pracovníky, jejichž odborná způsobilost může být různá. K nápravě případného nezákonného
postupu či rozhodnutí správní řád předpokládá dvouinstančnost řízení, proti konečnému
rozhodnutí lze brojit i soudní žalobou. Takové mechanismy mají odstranit důsledky
porušování zákona ve správním řízení k němuž dochází, aniž by se jednalo o výraz podjatosti
konkrétního pracovníka ve vztahu ke konkrétním účastníkům řízení. Pokud jde o oprávnění
vykládat zákon, pak v případě zákonných pojmů, které nejsou definovány nebo jejichž obsah
není jednoznačný, musí správní orgán o naplnění pojmu uvážit. Takové uvážení není obecně
závazné, v odvolacím řízení i v přezkumném řízení soudním lze takovou úvahu přezkoumat
co do jejího souladu se zákonem, co do správnosti a úplnosti podkladů úvahy i co do logiky
z nich vyvozených závěrů. Pokud správní orgán vážil splnění podmínek pro uložení zákazu
činnosti, musel provést hodnocení, zda jsou splněny podmínky zákona a hrozí nedovolená
změna obecně nebo zvláště chráněných částí přírody. Přitom zákon nevykládá, co se takovou
změnou rozumí a posouzení vždy bude věcí úvahy rozhodujícího orgánu; v daném případě
úvaha nepostrádá podkladů, je jejich logickým vyústěním a nevybočuje ze zákonného rámce.
Rozhodnutí správního orgánu mají být podle §3 odst. 4 správního řádu přesvědčivá;
přesvědčivost rozhodnutí ve vztahu ke konkrétnímu účastníku řízení ovšem spočívá
v subjektivní akceptaci rozhodnutí a jeho důvodů. Pokud k ní nedojde, neznamená to, že jde
o rozhodnutí nepřesvědčivé; nedostatek akceptace může vycházet z osobního postoje k věci,
a to zejména tam, kde jde o rozhodnutí ve vztahu k účastníku řízení nepříznivé. Soud námitku
nepřesvědčivosti napadeného rozhodnutí důvodnou neshledal.
Žalobce dále v replice na vyjádření žalovaného upřesňuje, že pracovníci ochrany přírody mají
obecně nechuť k provozu malých vodních elektráren, považují je za škodlivý prvek, a proto
provozovatelům, a tedy i jemu, takovou činnost všemožně ztěžují. Takový závěr je
nedoložený; v tom, že pracovníci ochrany přírody dbají na naplnění zákonných podmínek pro
provoz, a to ve vztahu k ochraně přírody, nelze spatřovat podjatost, když jde o výkon jejich
zákonné pravomoci (§78 zákona o ochraně přírody). S tím úzce souvisí žalobní námitka o
přednosti naplňování ducha zákona nad jeho strohou literou, když žalobce i v argumentaci o
škodlivosti provozu MVE shledává podjatý postoj. Uvedená citace z důvodů napadeného
rozhodnutí je nepřesná. V odůvodnění je uvedeno, že zásah do přirozeného toku spočívající
v odvedení části vody pro potřeby MVE může škodlivě způsobit změnu obecně i zvláště
chráněných částí přírody, a proto také nakládání s vodami podléhá povolovací činnosti.
Zásadní nesoulad v názoru, zda šlo o odběr povolený, pak je příčinou rozdílných postojů
žalobce a žalovaného. Jak však uvedeno výše, nešlo v daném místě a k danému účelu o
povolené zadržování vody a její odběr a nelze tedy žalobci přisvědčit v ničem, co dovozuje
z opaku. Veškerým problémům vyplývajícím z předmětného zákazu bylo možno předejít
opatřením povolení odběru vod v daném místě a pro dané potřeby (pokud by požadovaný
odběr byl z hlediska ochrany přírody reálný - to by bylo v příslušném vodoprávním řízení
posouzeno). Pokud jde o nadřazení ducha zákona nad jeho znění, lze těžko v přezkumném
řízení soudním takovou námitku posoudit, když soud zkoumá jen zákonnost rozhodnutí, které
může zrušit buď pro rozpor se zákonem nebo pro vady řízení (§76 odst. 1, 2, §78 odst. 1 s. ř.
s.). Duch zákona je něčím nehmotným, nekonkrétním a lze na něj soudit jen z proklamací o
účelu zákona a z idejí, které zákon zosobňuje a rozpracovává. Jistě jej však nelze spatřovat
v negaci zákonných ustanovení a nelze s odvoláním na něj zákon obcházet či předpokládat
jeho popření. Navíc i odkaz na ducha zákona vždy vychází z určitého subjektivního postoje
k chráněnému zájmu či naopak k uplatňovaným omezením.
Ze všech těchto důvodů soud shledal, že z hlediska žalobou uplatněných námitek
napadené rozhodnutí žalovaného obstojí, tedy že žaloba není důvodná. Proto ji podle §78
odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodoval bez jednání, za podmínky souhlasu účastníků
řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce neměl v tomto přezkumném soudním řízení úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s.
nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému pak náklady přesahující běžnou úřední
činnost v tomto řízení nevznikly. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. 7. 2003
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu