ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.98.2002
sp. zn. 7 A 98/2002-16
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce C.,
spol. s r.o., proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví se sídlem v Praze 6,
Antonína Čermáka 2a, o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného ve věci výmazu
slovní ochranné známky z rejstříku ochranných známek,
takto:
I. Žaloba se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 7. 8. 2002 se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2002 č. j. O-91518, kterým bylo změněno rozhodnutí
správního orgánu I. stupně ze dne 12. 9. 2001 č. j. O-91518 tak, že návrh žalobce na výmaz
slovní ochranné známky č. 203369 se zamítá.
Protože Vrchní soud v Praze do dne 31. 12. 2002 ve věci nerozhodl, převzal dnem 1.
1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
v souladu s §132 s. ř. s. tuto neskončenou věc Nejvyšší správní soud a dokončí v ní řízení.
Podle §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto nebo
zvláštním zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují
v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Z rozhodování soudů ve správním
soudnictví jsou podle §6 s. ř. s. vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon.
Takovým zvláštním zákonem je občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), který v §244 odst. 1
stanoví, že rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán
zájmové nebo profesní samosprávy, popř. smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního
předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci,
která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a nabylo-li
takové rozhodnutí právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském
soudním řízení. Tato právní úprava má zajistit účastníkům v případech, kdy správní orgán
rozhodoval v rámci své kompetence o soukromoprávní věci, jiný způsob ochrany jejich práv
než v řízení ve správním soudnictví.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozhodování ve věcech soukromoprávních náleží
podle platné právní úpravy soudům, které postupují podle o. s. ř.; je tedy nutno vyřešit otázku,
zda v daném případě rozhodl správní orgán ve věci soukromoprávní nebo veřejnoprávní,
neboť to je podstatné pro vymezení hranice věcné příslušnosti mezi soudy „obecnými“ a
soudy, které věc projednávají ve správním soudnictví.
Dualizmus práva soukromého a veřejného není problémem novým. Právní řád
totalitního období však tuto otázku záměrně pomíjel, protože především z politických důvodů
nebylo fakticky, ani doktrinálně respektováno dělení práva na soukromé a veřejné. Platný
právní řád sice uznává dělení práva na soukromé a veřejné, obecně platná definice
soukromého a veřejného práva však podána nebyla. Nutno též připomenout, že některá právní
odvětví, např. právo pracovní, nelze beze zbytku zařadit do žádné z uvedených kategorií, a to
proto, že prvky soukromoprávní a veřejnoprávní jsou v praktickém životě úzce propojeny a
prolínají se. To však nic nemění na tom, že dělení na právo soukromé a veřejné je stále
funkční.
V daném případě bylo rozhodováno o návrhu na výmaz ochranné známky podle §25
odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších
předpisů. Pravomoc žalovaného jako ústředního orgánu státní správy na ochranu
průmyslového vlastnictví (§1 odst. 1 zákona č. 14/1993 Sb.) rozhodovat mimo jiné o
poskytování ochrany ochranným známkám vyplývá z §2 písm. a) citovaného zákona. Přesto,
že v tomto ani v jiném zákoně není obsažena legální definice pojmu průmyslového
vlastnictví, představuje tento pojem podle právní teorie souhrn zvláštních absolutních
subjektivních práv k nehmotným statkům průmyslově (tedy opakovaně hospodářsky)
využivatelným, a jejich právní ochranu. Předmětem průmyslového vlastnictví (tedy zvláštních
absolutních práv, resp. zvláštní právní ochrany) jsou podle tohoto vymezení vynálezy, užitné
a průmyslové vzory, topografie polovodičových výrobků a odrůdy rostlin; dále jsou to
ochranná označení: ochranné známky, označení původu, zeměpisná označení a obchodní
firmy. Ochranná známka je statkem nehmotné povahy, která je jako součást průmyslových
práv podřaditelná pod pojem průmyslového vlastnictví; lze ji tedy považovat za jinou
majetkovou hodnotu. Podle §118 odst. 1 občanského zákoníku jsou předmětem
občanskoprávních vztahů nejen věci, ale i, pokud to jejich povaha připouští, práva a jiné
majetkové hodnoty. Tyto majetkové hodnoty jsou tak nepochybně způsobilé být předmětem
občanskoprávních vztahů. Lze proto učinit závěr, že vztahy upravené právem průmyslového
vlastnictví tvoří specifickou oblast občanskoprávních vztahů. Na tomto charakteru
průmyslových práv nemění nic ani ta skutečnost, že pro průmyslové vlastnictví je typické
prolínání veřejnoprávních aspektů, když nakládání s nimi je podřízeno předpisům veřejného
práva a jsou tedy chráněny nejen prostředky práva soukromého, ale i práva veřejného. Česká
republika tím též plní své platné mezinárodněprávní závazky.
Z těchto důvodů proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodování
o ochranných známkách je rozhodováním orgánu veřejné správy o právní věci vyplývající
z občanskoprávních vztahů.
Vzhledem k tomu, že žalovaný rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromé
věci, Nejvyšší správní soud žalobu v souladu s §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl.
Žalobce může podle §46 odst. 2 s. ř. s. podat do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného u místně příslušného
okresního (obvodního) soudu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., když žaloba byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3.července 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu