ECLI:CZ:NSS:2003:7.AZS.20.2003
sp. zn. 7 Azs 20/2003 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci stěžovatele
N. Q. L., zastoupeného JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem v Plzni, Božkovská
15, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
6. 8. 2003, č. j. 59 Az 514/2003 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 2003, č. j. 59 Az 514/2003 – 22, byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky, ze dne 1. 4. 2003, č. j. OAM-11673/VL-10-HA14-2001, kterým stěžovateli nebyl
udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
zákon o azylu), a současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Ministerstvo svoje rozhodnutí odůvodnilo tím,
že v průběhu správního řízení bylo zjištěno, že důvodem žádosti o udělení azylu stěžovatele
je legalizace pobytu na území České republiky a obecné výhrady ke stavu lidských práv
ve Vietnamu. Pouhá osobní vnitřní nespokojenost s politickým, hospodářským
či společenským stavem země nezakládá důvod pro udělení azylu dle zákona o azylu,
přičemž stěžovatel nesdělil ani žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by byl ve své vlasti
pronásledován z důvodu své rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině či pro politické přesvědčení, či že mu takové nebezpečí v případě jeho návratu
do vlasti hrozí.
Krajský soud v Plzni po přezkoumání rozhodnutí ministerstva shledal žalobu podanou
proti tomuto rozhodnutí za nedůvodnou, neboť rozhodnutím ministerstva nebyl porušen
zákon, protože stěžovatel nesplnil podmínky stanovené v §12 zákona o azylu pro udělení
azylu, a proto žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel
„nežádal o udělení humanitárního azylu podle §14 téhož zákona a že o takové žádosti nebylo
vedeno řízení.“
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včas kasační stížnost, ve které namítl,
že nesouhlasí s názorem soudu, že podal žádost o azyl pouze ve smyslu §12 zákona o azylu.
Stěžovatel jako důvod odchodu z vlasti uvedl nejenom důvod legalizace pobytu na území
České republiky, ale i nesouhlas s politických režimem ve Vietnamu, a také důvody
ekonomické. Již z toho je patrné, že jeho žádost nebyla v žádném případě vymezena pouze
na otázku azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu, proto nelze souhlasit se závěrem soudu,
že o udělení azylu z humanitárního důvodu nebylo ministerstvem vedeno řízení.
Tato skutečnost vyplývá již ze samotného výroku napadeného rozhodnutí ministerstva,
kterým bylo rozhodnuto tak, že azyl se neuděluje podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 tohoto
zákona. Shora uvedený názor soudu je zcela v rozporu se základními principy jak soudního,
tak správního řízení, to jest že ve výroku rozhodnutí je vždy rozhodováno o celém meritu
věci. Dle názoru stěžovatele se jedná o vadu celého rozhodnutí soudu, nesprávný právní
názor, který ve své podstatě způsobuje nezákonnost napadeného rozsudku. Stěžovatel
v žalobě napadl i výrok rozhodnutí o neudělení azylu z humanitárního důvodu, proto byl
povinen soud se tímto žalobním bodem zabývat. Namísto toho, aby se soud touto námitkou
zabýval, rozhodl tak, že ministerstvo vlastně ani o udělení azylu dle §14 zákona o azylu
nerozhodovalo. Třebaže rozhodnutí o udělení azylu z humanitárního důvodu závisí pouze na
volní úvaze správního orgánu, není správní orgán zbaven povinnosti své rozhodnutí o
neudělení azylu z humanitárního důvodu dostatečně odůvodnit tak, aby z něho bylo patrné,
proč jsou uváděné důvody nedostatečné pro udělení azylu dle tohoto ustanovení. Soud
měl právě z důvodu absence odůvodnění k tomuto výroku napadeného rozhodnutí toto
rozhodnutí zrušit. Stěžovatel dále uvedl, že za ilegální emigraci mu ve Vietnamu hrozí trest a
navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z toho důvodu, že s ohledem na právní
moc napadeného rozsudku pozbyl oprávnění pobytu na území České republiky a byl by nucen
odcestovat zpět do své vlasti.
Ministerstvo vnitra se k podané kasační stížnosti nevyjádřilo.
Ze správního spisu, který soudu předložilo ministerstvo, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 1. 12. 2001 žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že v roce 1993
přijel do České republiky, aby zde pracoval a podnikal. O azyl žádá z důvodu legalizace
pobytu na území České republiky, dále uvedl, že je vietnamské národnosti, katolického
náboženského vyznání, nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani jiné organizace,
nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Ve vlastnoručně psaném prohlášení uvedl,
že Vietnam je komunistická země, kde nejsou respektována lidská práva, Českou republiku
považuje za svůj domov. V průběhu pohovoru dne 10. 4. 2002 uvedl, že do České republiky
vycestoval poprvé v červenci roku 1988 na základě mezinárodní dohody mezi Vietnamem
a Českou republikou. Po příjezdu do republiky absolvoval tříměsíční jazykový kurs, poté byl
zaměstnán jako dělník až do roku 1991. Protože měl platný pas a povolení k pobytu, rozhodl
se, že bude v České republice podnikat, což také v roce 1993 učinil. Povolení
k dlouhodobému pobytu si každoročně prodlužoval až do roku 2001, kdy byl cizineckou
policií v Tachově odmítnut s tím, že v roce 1999 porušil §150 zákona o ochranných
známkách. Neprodloužení pobytu bylo dalším důvodem, proč požádal o udělení azylu.
Z obsahu spisu je dále patrné, že od roku 1988 byl stěžovatel několikrát ve Vietnamu navštívit
rodinu, nikdy neměl potíže s policií, ani s jinými státními orgány, rovněž nepociťoval žádné
jiné problémy. Výslovně prohlásil, že v případě návratu do Vietnamu mu nic nehrozí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12. Podle §12 citovaného zákona azyl se cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Ze zákonné dikce je zřejmé, že na udělení azylu dle §14 citovaného zákona není
právní nárok. Ministerstvu vnitra zákon dává možnost posuzovat na základě správního
uvážení případ od případu. O udělení azylu na základě §14 zákona o azylu nelze podat
žádost, takže ministerstvo samo posoudí, v případě, že žadatel nesplňuje podmínky
pro udělení azylu taxativně stanovené §12 citovaného zákona, zda je možné udělit azyl
z humanitárního důvodu, přičemž v případě stěžovatele podmínky pro jeho udělení
v zákonem stanovených mezích správního uvážení neshledalo. Samotná skutečnost,
že stěžovatel chce zlegalizovat pobyt na území České republiky a že nesouhlasí s politickým
režimem ve Vietnamu, jakož i důvody ekonomické, nemůže na věci nic změnit. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí ministerstva ze dne 1. 4. 2003 vyplývá, že ministerstvo v rámci
zkoumání podmínek pro udělení azylu z humanitárního důvodu zkoumalo osobní situaci
stěžovatele i poměry v zemi jeho státní příslušnosti, proto není důvodná žalobní námitka
stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění výroku o neudělení azylu z humanitárního
důvodu.
Pokud za takto zjištěného stavu věci stěžovatel opřel svoji kasační stížnost o důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy o nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě rozhodnutí
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
Nejvyšší správní soud tuto kasační stížnost neshledal důvodnou. V dané věci je sice
nepochybné, že se nelze ztotožnit se závěrem Krajského soudu v Plzni, že ministerstvo
nerozhodovalo o udělení azylu z humanitárního důvodu dle §14 zákona o azylu, ale v tomto
nesprávném závěru krajského soudu nelze shledat zkrácení stěžovatele na jeho právech,
a to z toho důvodu, že stěžovatel sice vymezil ve své žalobě ze dne 30. 4. 2003 jako žalobní
bod, že ministerstvo se dostatečně nezabývalo otázkou udělení azylu z humanitárního důvodu,
avšak tak nekonkrétně, že se jím soud, který ve správním soudnictví není oprávněn
ani povinen za stěžovatele cokoliv dovozovat, nemohl pro jeho neurčitost vůbec zabývat.
Pokud tak však učinil a vyslovil v této souvislosti nesprávný právní názor, nemůže to mít
žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jak tomu bylo v dané věci.
Pokud jde o další námitku stěžovatele, že za ilegální emigraci mu hrozí ve Vietnamu
trest, tuto Nejvyšší správní soud považuje za zcela účelovou, neboť v průběhu správního
řízení sám stěžovatel uvedl, že od roku 1988 byl několikrát ve Vietnamu navštívit rodinu,
nikdy neměl potíže s policií ani s jinými státními orgány a v případě návratu do Vietnamu
mu nic nehrozí.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek dle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 odst. 2 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Další účastník nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 11. 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu