ECLI:CZ:NSS:2003:NAO.25.2003:47
sp. zn. Nao 25/2003 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci žalobce: J.
K., proti žalovanému 1) Finanční úřad pro Prahu 3, Praha 3, Orebitská 18 a 2) Finanční
ředitelství pro hlavní město Prahu, Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o žalobě proti rozhodnutím
Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 15. 10. 2001 č .j. 147957/01/003912/6650 a ze dne 15. 10.
2001 č. j. 147964/01/003912/6650 a proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město
Prahu ze dne 4. 9. 2001 č. j. FŘ-5592/15/01 a ze dne 4. 9. 2001 č. j. FŘ-5593/15/01, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 606/2001, o návrhu na vyloučení soudců správního
úseku Městského soudu v Praze z projednávání a rozhodnutí této věci,
takto:
Soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Karla Cháberová, JUDr. Blanka Bendová,
JUDr. Naděžda Treschlová a JUDr. Jana Neckářová nejsou vyloučeny z projednávání a
rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 606/2001.
Odůvodnění:
Ve shora uvedené právní věci podal žalobce u Městského soudu v Praze dne 28. 11. 2001
žalobu, kterou se domáhá zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 15. 10. 2001
č. j. 147957/01/003912/6650 a ze dne 15. 10. 2001 č. j. 147964/01/003912/6650 a rozhodnutí
Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 9. 2001 č. j. FŘ-5592/15/01 a ze dne 4.
9. 2001 č. j. FŘ-5593/1501 a dále toho, aby Finančnímu úřadu pro Prahu 3 bylo soudem
uloženo, aby ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozhodnutí doručil žalobci platební výměry ze
dne 13. 9. 1999 č. 990001491 a ze dne 2. 11. 1999 č. 990001623. Současně s podáním žaloby
žalobce požádal s ohledem na své majetkové poměry a s ohledem na skutečnost, že na jeho
majetek byl dne 20. 10. 1998 prohlášen konkurz, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních
poplatků.
Usnesením ze dne 7. 4. 2003 č.j. 38 Ca 606/2001-31 Městský soud v Praze žádost
žalobce o osvobození od soudních poplatků zamítl. V dané věci vycházel soud ze zjištění
učiněných ze správních spisů, které si vyžádal. Dále citoval ustanovení §130 odst. 1 zákona č.
150/2002 Sb. (soudní řád správní – dále jen s. ř. s.) účinného od 1. 1. 2003 a konstatoval, že
vzhledem k tomu, že v daném případě se jedná o žalobu proti rozhodnutím vydaným v oblasti
veřejné správy správními orgány, posoudil žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků
podle nové právní úpravy. Citoval ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., podle něhož účastník, který
doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu
osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být
úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv zařízení odejme, popř. i se
zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka
přiznané osvobození neodůvodňují, popř. neodůvodňovaly. Po posouzení žalobních námitek
dospěl k závěru, že žaloba žalobce je zjevně neúspěšná, a proto žádost o osvobození od
soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. zamítl.
Podáním ze dne 18. 4. 2003 vznesl žalobce námitku podjatosti Městského soudu v Praze
a podáním ze dne 28. 4. 2003 podal kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 7. 4. 2003 č. j. 38 Ca 606/2001-31, kterým byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních
poplatků.
V podání, jímž vznáší námitku podjatosti Městského soudu v Praze, poukazuje žalobce
především na rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žádost
o osvobození od soudních poplatků. Pozastavuje se nad urychleným rozhodnutím v této věci a
poukazuje na jím podanou stížnost (podána 4. 3. 2003) se závěrem, že předmětné urychlené
rozhodnutí má pravděpodobně ten účel, aby stížnost mohla být shledána nedůvodnou. Žalobce
dále uvedl, že z odůvodnění usnesení ze dne 7. 4. 2003 zcela zřejmě vyplývá, že soud se jeho
návrhem na osvobození od soudních poplatků nezabýval, když dovodil, že se jedná o žalobu
zjevně bezúspěšnou. Zdůraznil, že jestliže v předmětném řízení jde zejména o určení, zda má být
po prohlášení konkurzu v daňovém řízení doručováno pouze správci konkurzní podstaty a
nikoliv úpadci, pak je důvod zamítnutí žádosti o osvobození poplatků z toho důvodu, že bylo
doručeno právě správci konkurzní podstaty, v rozporu se základními soudními principy, které by
nepodjatý soud nikdy nemohl popřít. Jinými slovy, aniž bylo ve věci samé jednáno a
rozhodováno, byla žaloba předem zamítnuta. Citoval ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. a dovozoval,
že tato podmínka zakládá vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci nikoliv pouze pro
jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže lze mít o této nepodjatosti
pochybnost. Uvedl dále, že i když z citovaného ustanovení §8 zároveň vyplývá, že soudcovu
podjatost nelze dovozovat na okolnostech, které spočívají v postupu soudce v řízení o
projednávané věci nebo v jiných věcech, pak se lze domnívat, že tato situace zakládá jakousi
„neotřesitelnou“ pozici soudce v soudním řízení vůči jeho účastníkům. Z výše uvedených
důvodů navrhl, aby celá tato věc byla přikázána v souladu s ustanovením §9 odst. 1 s. ř. s.
jinému krajskému soudu, protože lze mít zcela důvodnou pochybnost o nepodjatosti všech
soudců Městského soudu v Praze.
Ke vznesené námitce podjatosti se vyjádřili soudci specializovaných senátů Městského
soudu v Praze. Soudkyně JUDr. Karla Cháberová ve svém vyjádření uvedla, že nemá žádný
poměr k projednávané věci ani k účastníkům řízení. Nepodílela se na projednávání nebo
rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Z vyjádření
JUDr. Blanky Bendové vyplývá, že nemá žádný vztah k projednávané věci ani k účastníkům
řízení. Nepodílela se na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu. Soudkyně
JUDr. Naděžda Treschlová ve svém vyjádření uvedla, že nemá žádný poměr k projednávané věci
ani k účastníkům řízení. Nepodílela se na projednávání nebo rozhodnutí věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Soudkyně JUDr. Jana Neckářová ve svém vyjádření uvedla,
že nemá žádný poměr k projednávané věci ani k účastníkům. Nepodílela se na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu ani v předchozím soudním řízení.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se
zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat
o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo
rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení
soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v projednávané věci, nebo v jeho
rozhodování v jiných věcech.
V daném případě žalobce žádal o přikázání věci podle §9 odst. 1 s. ř. s. jinému krajskému
soudu, protože podle jeho názoru lze mít zcela důvodnou pochybnost o nepodjatosti všech
soudců Městského soudu v Praze. Spis byl předložen s vyjádřením soudců specializovaných senátů
Městského soudu v Praze, z jejichž vyjádření nevyplývá poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům ani jiné okolnosti, které by mohly zakládat důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Žalobce sice svou námitku podjatosti nekonkretizoval ve vztahu k jednotlivým soudcům, ale
protože z jeho podání zcela jednoznačně plyne, že důvodem pro postup podle §9 odst. 1 s. ř. s. a
pochybnosti o nepodjatosti všech soudců Městského soudu v Praze je usnesení tohoto soudu ze
dne 7. 4. 2003 č. j. 38 Ca 606/2001-31, jímž byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních
poplatků, rozhodl Nejvyšší správní soud o soudcích senátu 6A, kteří jsou rozvrhem práce povoláni
k rozhodnutí o této věci.
V projednávané věci žádný z důvodů podjatosti výše uvedených soudců Městského soudu
v Praze zjištěn nebyl. Důvodem návrhu na vyloučení soudců Městského soudu v Praze je, jak
vyplývá z podání ze dne 18. 4. 2003, rozhodnutí tohoto soudu ze dne 7. 4. 2003, jímž byla
zamítnuta žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků. Podle názoru žalobce z tohoto
usnesení zcela jednoznačně vyplývá, že soud se podaným návrhem nijak nezabýval, když dovodil,
že se jedná o žalobu zjevně neúspěšnou, případně mu unikl důvod podané žaloby. Podle názoru
žalobce, jde-li v předmětném řízení zejména o určení, zda má být po prohlášení konkurzu
v daňovém řízení doručováno pouze správci konkurzní podstaty a nikoliv úpadci, pak je důvod
zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků z toho důvodu, že bylo doručeno právě
správci konkurzní podstaty, v rozporu se základními soudními principy, které by nepodjatý soud
nikdy nemohl popřít. Žalobce tedy dovozuje, že aniž bylo ve věci samé jednáno a rozhodnuto,
byla žaloba předem zamítnuta.
S výše uvedenými tvrzeními žalobce nelze souhlasit. Především je nutno zdůraznit, že
rozhodně nelze vycházet z toho, že žaloba byla zamítnuta. O žalobě podané žalobcem totiž
rozhodnuto dosud nebylo. V dané věci bylo pouze rozhodnuto o žádosti žalobce o osvobození od
soudních poplatků. Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení §36 odst. 3 zákona č.
150/2002 Sb., soudní řád správní, účinného od 1. 1. 2003, podle něhož (věta první a druhá)
účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost osvobozen od
soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Je-li tedy podle účinné právní úpravy zjevná neúspěšnost návrhu koncipována jako
důvod pro zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, nelze považovat postup soudců,
kteří svůj právní názor na věc vyjádřili v rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků, za důvod
k pochybnostem o jejich nepodjatosti. Takový postup zákonné ustanovení §36 odst. 3 věta druhá
s. ř. s. totiž umožňuje. Ostatně obdobná právní úprava je zakotvena i v ustanovení §138 odst. 1
občanského soudního řádu. Nutno tedy uzavřít, že žalobcem namítaný postup Městského soudu
v Praze podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. nelze sám o sobě považovat za důvod pochybovat o
nepodjatosti soudců, kteří v této věci rozhodli, neboť jde o okolnost, která spočívá v postupu
soudce v projednávané věci, který zákon ve svém ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. umožňuje. Nutno
tedy vycházet z toho, že podle platné právní úpravy důvodem k vyloučení soudce nejsou
okolnosti, které spočívají v postupu soudce v projednávané věci, a to ani v případě, že by
rozhodnutí tohoto soudce nebylo správné. K uvedenému nutno podotknout, že poměr k věci
může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, tedy zejména
v případech, kdy mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Soudcův poměr
k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem, (ať již zjevně přátelském či nepřátelském) může jít o vztah ekonomické
závislosti. V daném případě však žádná z těchto skutečností nebyla zjištěna a
žalobcem ani tvrzena. Jiný důvod podjatosti soudců Městského soudu v Praze žalobcem vznesen
nebyl. Pokud pak žalobce namítal, že uvedeným postupem je založena jakási „neotřesitelná“
pozice soudce v soudním řízení vůči jeho účastníkům, nutno konstatovat, že ani s tímto tvrzením
nelze souhlasit. Podle poučení obsaženého v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2003,
lze podat proti uvedenému usnesení kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení §102 a
násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze s tím, že o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud. Z obsahu spisu plyne, že žalobce této možnosti využil a podáním ze dne 28. 4. 2003 podal
proti výše označenému usnesení Městského soudu v Praze kasační stížnost. Důvody podjatosti
uplatněné žalobcem, které jsou v podstatě námitkami proti postupu soudu vyjádřenému
v usnesení, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků, by mohl
eventuelně žalobce uplatnit i v kasační stížnosti proti meritornímu rozhodnutí ve věci (§102 s. ř.
s.).
Pokud se týká návrhu na přikázání věci jinému soudu téhož stupně podle §9 odst. 1 s. ř. s.
platí, že Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu,
jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit
senát. Jde o tzv. delegaci nutnou, podmíněnou vyloučením všech soudců specializovaných senátů
místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a
rozhodnout. Jak vyplývá z výše uvedeného závěru, Nejvyšší správní soud neshledal zákonné
důvody pro vyloučení soudců Městského soudu v Praze z projednávání a rozhodnutí věci podle §
8 odst. 1 s. ř. s. a delegace nutná zde tedy nepřipadá v úvahu.
V posuzované věci je třeba uvést, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v
§8 odst. 1 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod). Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí
přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout
v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Žalobcem tvrzené důvody, jak bylo výše uvedeno,
nejsou tohoto charakteru a důvod pochybovat o nepodjatosti kteréhokoliv člena senátu 6 Ca
Městského soudu v Praze, jenž má rozhodovat v dané věci, nelze dovodit ani z vyjádření těchto
soudců, v kterých potvrzují, že k věci ani k účastníkům a jejich zástupcům nemají žádný osobní
vztah. O případné podjatosti uvedených soudců pak nesvědčí ani jiná skutečnost obsažená ve
spise. Pro úsudek o podjatosti soudce a nemožnosti rozhodnout v důsledku toho nestranně a
nezávislé není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení žalobce. Proto Nejvyšší správní
soud rozhodl o námitce podjatosti tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. 6. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu