ECLI:CZ:NSS:2004:1.ADS.4.2003
sp. zn. 1 Ads 4/2003 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce R. T., proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha 5, o plný invalidní
důchod, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 18. 4. 2002,
č. j. 2 Cao 124/2001,
takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2002, čj. 2 Cao 124/2001,
a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2001,
č. j. 2 Ca 94/2001 – 11, se zrušují.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 26. 1. 2001, byla zamítnuta žádost žalobce o úpravu
plného invalidního důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení §56 zákona č. 155/1995 Sb.,
v platném znění. Rozhodnutí žalovaná odůvodnila tím, že plný invalidní důchod byl žalobci
vypočten z průměrného měsíčního výdělku, jehož rozhodným obdobím byl rok 1994.
Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1999 sice došlo ke změně
vyměřovacího základu za říjen – prosinec 1994, nárok na úpravu plného invalidního důchodu
žalobci však nevznikl, protože k zúčtování rozdílu mezi částkami uvedenými na evidenčním
listu a novými částkami uvedenými v citovaném usnesení nedošlo v rozhodném období, ze
kterého byla žalobci stanovena výše průměrného měsíčního výdělku pro výpočet důchodu.
Žalobce se včas podaným opravným prostředkem domáhal přezkoumání shora
uvedeného rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 3. 2001,
čj. 2 Ca 94/2001 – 11, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná při rozhodování nevzala v úvahu skutečnost,
že vyměřovací základ byl žalobci stanoven v nesprávné výši a v roce 1995 ani v roce 1998,
kdy mu byla dávka plného invalidního důchodu vyměřena a stanovena, nebyla výše
vyměřovacího základu postavena najisto a tato otázka uzavřena. Z důkazů, které žalobce
dodatečně předložil, naopak vyplynulo, že výše vyměřovacího základu byla opravena v roce
1999 v souvislosti s usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým
byl schválen smír žalobce a jeho bývalého zaměstnavatele Mgr. J . Ř. o výši vyměřovacího
základu žalobce v měsících říjnu – prosinci 1994; vzhledem k tomu, že byl vystaven nový
evidenční list, kde pro rok 1994 za 89 dnů bylo vykázáno 10 000 Kč vyměřovacího základu a
při stanovení invalidního důchodu bylo zohledněno pouze 5100 Kč, dospěl krajský soud
k závěru, že je nutné žalobci započítat v rozhodném období do vyměřovacího základu ještě
zbývající částku 4900 K č a rozhodnutí žalované, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o
úpravu plného invalidního důchodu, nebylo vydáno v souladu se zákonem. Krajský soud
uzavřel, že nemůže přicházet k tíži žalobce skutečnost, že v době stanovení plného
invalidního důchodu nebyla známa správná výše vyměřovacího základu, ze kterého byl
důchod stanoven, naopak v konkrétním případě musí být postupováno ve smyslu §56 odst. 1
písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. a důchod zvýšen.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání, v němž namítala, že opravený
vyměřovací základ žalobce za rok 1994 se stal základem pro odvod pojistného až v roce 1999
ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 582/1991 Sb. a nelze tento dodatečně zjištěný vyměřovací
základ započíst do průměrného měsíčního výdělku; ze spisového materiálu a ani provedeného
přezkumného soudního řízení totiž podle žalované nevyplývá, že by v daném případě došlo
zpětně k opravě nesprávně stanovené mzdy za měsíce říjen – prosinec 1994 se všemi
následnými důsledky, tj. k opravě vyměřovacího základu, výše daně a příspěvku na sociální
zabezpečení, což potvrzuje i fakt, že nový evidenční list nebyl potvrzen příslušnou Okresní
správou sociálního zabezpečení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2002 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud vzal za dostatečně zjištěné a prokázané, že navrhovateli byl invalidní
důchod od 20. 12. 1995 (správně mělo být uvedeno od 30. 12. 1995) přiznán z výdělků,
které nebyly v té době řádně zjištěny. Teprve v roce 1999 se po provedeném soudním řízení
před Okresním soudem v Českých Budějovicích prokázalo, jaké byly skutečné výdělky
navrhovatele v roce 1994, tzn. že byly vyšší. Tím byly podle odvolacího soudu plně splněny
podmínky ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., neboť žalobci byl přiznán
důchod v nižší částce, než mu náležel, a bylo tak povinností žalované důchod přiznat vyšší
částkou podle výdělku, jak byly dodatečně zjištěny. Odvolací soud dospěl k závěru,
že na projednávaný případ se nevztahuje ustanovení §5 zákona č. 582/1991 Sb.,
neboť upravuje postavení žalované v organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
Podle odvolacího soudu nelze použít ani ustanovení §5 zákona č. 589/1992 Sb.
(jehož se žalovaná dovolávala ve svém vyjádření k opravnému prostředku žalobce),
neboť tento zákon upravuje pojistné na sociální zabezpečení; uvedené ustanovení vymezuje,
co je vyměřovacím základem pro výši pojistného, ale není zde stanoveno, že by dodatečně
zjištěný vyměřovací základ nebylo možné započítat do průměrného výdělku. Jestliže
byl Okresním soudem v Českých Budějovicích schválen smír mezi žalobcem a jeho bývalým
zaměstnavatelem o tom, že vyměřovacím základem pro účely sociálního pojištění
navrhovatele za měsíce říjen 1994 až prosinec 1994 jsou určité částky, pak jsou tyto částky
vyměřovacími základy za uvedené měsíce 1994 a nikoliv 1999 a z tohoto závěru musí
žalovaná vycházet.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, s tím, že rozsudek spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Podle ní nelze pominout skutečnost, že ve smyslu
ustanovení §5 zákona č. 589/1992 Sb., v platném znění, se nový vyměřovací základ
za měsíce říjen až prosinec 1994 stal vyměřovacím základem pro výši a odvod pojistného
nejdříve v roce 1999, k zúčtování tedy došlo až po roce 1994. Žalobci byl přiznán plný
invalidní důchod v roce 1995, nárok vznikl za účinnosti zákona č. 100/1988 Sb.; rozhodným
obdobím pro zjištění průměrného měsíčního výdělku pro výpočet výše procentní výměry
plného invalidního důchodu zahrnuje podle §12 odst. 3 až 5 citovaného zákona toliko
rok 1994, nikoliv i rok 1999. Výpočet plného invalidního důchodu přiznaného v roce 1995
vycházel z hrubých výdělků, jímž podle §11a tohoto zákona byl vyměřovací základ
pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
stanovený podle §5 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vyměřovací
základ se zjišťuje za rozhodné období, kterým je podle §6 odst. 1 téhož zákona kalendářní
měsíc, za který se platí pojistné. Z uvedených ustanovení je podle stěžovatelky zřejmé,
že zúčtování příjmu zaměstnavatelem je zákonnou podmínkou pro to, aby se příjem
(při splnění dalších podmínek) mohl považovat za vyměřovací základ, a to v tom kalendářním
měsíci, v němž ke zúčtování došlo. V daném případě dodatečně prokázaná mzda za rok 1994
se nemohla stát základem pro odvod pojistného v roce 1994 a nelze ji proto v tomto roce
započíst, neboť k jejímu zúčtování mohlo dojít až v roce 1999, který není zahrnut
do rozhodného období pro výpočet průměrného měsíčního výdělku.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud s ohledem na změnu právní úpravy dovolání postoupil podle §129 odst.
4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), Nejvyššímu správnímu soudu
k dokončení řízení, a to podle ustanovení části třetí hlavy třetí dílu prvního tohoto
zákona - tedy k dokončení řízení podle ustanovení upravujících kasační stížnosti.
Předpokladem pro dokončení řízení je zjištění, zda dovolání bylo včasné a přípustné
podle občanského soudního řádu, ve znění účinném v době jeho podání, a současně, zda
je přípustné i z hlediska podmínek a náležitostí stanovených soudním řádem správním
pro kasační stížnost. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, bylo přípustné podle §237 odst.1
písm. c) o. s. ř., obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 1 o. s. ř. a důvody odpovídaly
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z hlediska podmínek pro podání kasační stížnosti
jsou namítány důvody odpovídající ust. §103 odst.1 písm. a) s. ř. s. Věc tedy lze projednat
jako kasační stížnost, když Nejvyššímu správnímu soudu přísluší hodnotit napadený rozsudek
z hlediska, zda Vrchní soud v Praze správně posoudil právní otázku rozporu rozhodnutí
žalované, která nabyla postavení stěžovatele, s ustanovením §56 zákona č. 155/1995 Sb.
Z hlediska skutkového je nesporné, že žalobce byl na základě rozhodnutí ze dne
13. 3. 1998 poživatelem plného invalidního důchodu ode dne 30. 12. 1995, jehož výše
byla vypočtena z měsíčního průměru hrubých výdělků zjištěných za rok 1994. Žalobce vedl
u Okresního soudu v Českých Budějovicích se svým bývalým zaměstnavatelem Mgr. J . Ř.
spor o určení vyměřovacího základu pro účely sociálního pojištění navrhovatele; ten byl
ukončen usnesením tohoto soudu ze dne 9. 6. 1999, čj. 8C 45/96 – 102, jímž byl schválen
smír uzavřený účastníky o konkrétních ve smíru uvedených částkách, které v měsících říjnu –
prosinci 1994 činily vyměřovací základ pro účely sociálního pojištění žalobce. Nový
evidenční list důchodového zabezpečení žalobce na rok 1994 vyhotovil bývalý zaměstnavatel
5. 12. 2000 a byl doručen žalované 29. 12. 2000. Vyměřovací základ žalobce za poslední
čtvrtletí 1994 tak podle nového evidenčního listu činil 10 000 Kč, nikoliv částku 5100 Kč, jak
bylo uvedeno v evidenčním listu původním.
O námitce nesprávného právního posouzení uvážil Nejvyšší správní soud následovně.
Podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též
„zákon o důchodovém pojištění“), zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší
částce, než v jaké náleží, důchod se zvýší, a to ode dne, od něhož jeho zvýšení náleží, nejvýše
však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na jeho zvýšení. Předmětné
ustanovení je určeno k nápravě situací, kdy se dodatečně zjistí, že oprávněné osobě
byl přiznán nebo je vyplácen důchod v nižší částce, než v jaké jí měl podle zákona náležet,
a je povinností správního orgánu, aby důchod zvýšil.
Žalobci nárok na plný invalidní důchod vznikl před 1. lednem 1996, na rozhodování
o něm se podle §6 8 zákona č. 155/1995 Sb. vztahovaly předpisy platné před 1. 1. 1996, tedy
zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále též „zákon o sociálním zabezpečení“).
Rozhodnutím stěžovatelky ze dne 13. 3. 1998 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod
podle §29 zákona o sociálním zabezpečení ve výši 67 % průměrného měsíčního výdělku,
jehož rozhodným obdobím byl rok 1994. Průměrný měsíční výdělek vycházel z měsíčního
průměru hrubých výdělků, které ustanovení §12 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení
pro období po 31. 12. 1992 vymezilo jako příjmy započitatelné podle zvláštního zákona
do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení,
a to před odečtením daně z příjmů a nesnížené o pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění. V poznámce pod
čarou č. 38 je odkazováno na ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb.,
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále též
„zákon o pojistném na sociální zabezpečení“), podle něhož je vyměřovacím základem
zaměstnance úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou organizací v souvislosti
s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou
v ustanovení vypočtených nezapočitatelných příjmů. Z ustanovení §6 odst. 1 zákona
o pojistném na sociální zabezpečení vyplývá, že rozhodným obdobím, z něhož se zjišťuje
vyměřovací základ, je kalendářní měsíc, za který se pojistné platí.
Z výše uvedeného vyplývá, že zákon č. 100/1988 Sb., pro účely vymezení
průměrného měsíčního výdělku, odkázal, pokud jde o započitatelné příjmy, na ustanovení
§5 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení. Průměrný měsíční výdělek žalobce za
sporné období tak měl vycházet z měsíčního průměru jeho hrubých výdělků, jež tvořily jeho
příjmy započitatelné podle §5 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení
do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného na sociální pojištění před odečtením daně
z příjmů, nesnížené o pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění. Z §5 odst. 1 písm. a) dále vyplývá,
že takovým vyměřovacím základem mohl být pouze úhrn příjmů, které byly žalobci
zaměstnavatelem zúčtovány, přičemž z §6 odst. 1 téhož zákona vyplývá, že rozhodným
obdobím pro zjišťovaný vyměřovací základ je kalendářní měsíc, za které se pojistné platí.
Žalobce svou žádost o úpravu plného invalidního důchodu opírá o usnesení Okresního
soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1999, kterým soud v řízení o určení výše
vyměřovacího základu pro účely sociálního pojištění schválil smír uzavřený mezi žalobcem
a jeho tehdejším zaměstnavatelem; obsahem smíru bylo určení vyměřovacího základu
pro účely sociálního pojištění navrhovatele za měsíce říjen až prosinec 1994, a to v částkách
vyšších než činil vyměřovací základ uvedený na evidenčním listu důchodového zabezpečení,
z něhož vycházel žalovaný při rozhodnutí o přiznání plného invalidního důchodu. Okresní
soud však, jestliže schválil smír účastníků uzavřený o výši vyměřovacího základu pro účely
sociálního pojištění, rozhodoval o věci, která nenáleží do pravomoci soudu.
Podle §4 zákona č. 589/1992 Sb. výše pojistného se stanoví procentní sazbou
z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období. Vyměřovacím základem
zaměstnance je podle §5 odst. 1 písm. a) úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací
nebo malou organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast
na nemocenském pojištění, s výjimkou výslovně uvedených nezapočitatelných příjmů.
Do vyměřovacího základu zaměstnance se dále zahrnují příjmy uvedené v odstavci 2 téhož
ustanovení. Rozhodným obdobím, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ, je kalendářní
měsíc, za který se pojistné platí pokud není stanoveno jinak. V §7 odst. 1 písm. a) a b)
pak citovaný zákon stanoví procentním vyjádřením sazby pojistného z vyměřovacího základu
u organizací a malých organizací a u zaměstnanců. Organizace a malá organizace je povinna
pojistné sama vypočítat a odvádět pojistné sama za sebe i odvádět pojistné, které je povinen
platit zaměstnanec (§8 zákona). Pokud pojistné nebylo zaplaceno ve stanovené lhůtě
anebo v nižší částce, než ve které mělo být zaplaceno, stíhá organizaci či malou organizaci
povinnost zaplatit penále (§20 zákona). O pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti včetně záloh, o penále a o přirážce k pojistnému na sociální
zabezpečení rozhodují podle §6 odst. 4 písm. a) bod 7 zákona č. 582/1991 Sb. okresní správy
sociálního zabezpečení. Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že určení výše vyměřovacího
základu, od něhož se odvíjí výše pojistného, kterou je povinna organizace odvést za sebe
i za zaměstnance, nenáleží do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a proto ani soud
v řízení o žalobě na určení výše vyměřovacího základu pro účely sociálního pojištění
nemůže schválit smír účastníků, jímž se dohodli na vyměřovacím základu pro určité období.
Jestliže Okresní soud v Českých Budějovicích přesto svým usnesením takový smír schválil,
nelze z něj vyvozovat zjištění o jiném (vyšším) vyměřovacím základu roku 1994,
z něhož měla být žalobci stanovena výše plného invalidního důchodu a tím i dány důvody
pro zvýšení důchodu podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.
Vrchní soud v Praze v dovoláním napadeném rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích proto vycházel z nesprávného právního názoru,
jestliže dovodil, že smírem schváleným Okresním soudem v Českých Budějovicích o výši
vyměřovacího základu pro účely sociálního pojištění žalobce za měsíce říjen až prosinec 1994
se tyto v něm uvedené částky staly vyměřovacími základy za uvedené měsíce roku 1994
a bylo proto povinností žalované postupovat v souladu s ustanovením §56 odst. 1 písm. b)
zákona o důchodovém pojištění. Z obdobného nesprávného právního názoru vychází
i rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2001, jímž bylo zrušeno
rozhodnutí žalované ze dne 26. 1. 2000 a věc jí vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost (dovolání) důvodnou a napadené
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2002 i rozhodnutí Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2000 podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm krajský soud, vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 6. 2004
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu