ECLI:CZ:NSS:2004:2.AFS.40.2003
sp. zn. 2 Afs 40/2003 – 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobkyně o. s. Z., s. r. o. zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem
Hradec Králové, Tylovo nábřeží 367, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci
Králové se sídlem Hradec Králové, Horova 17, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003 č. j. 31 Ca 12/2003 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen stěžovatelka) výše
nadepsaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne
18. 12. 2002 č. j. 00003463/2001/551145/607166. Rozhodnutím odvolacího správního orgánu
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě ze dne
30. 3. 2001 č. j. 38833/01/243965/8542, kterým byl stěžovatelce stanoven odvod za porušení
rozpočtové kázně ve výši 32 748 Kč. Krajský soud při svém rozhodování vycházel
z následujícího skutkového stavu. Dne 26. 7. 1997 uzavřela stěžovatelka s věřitelem, K., a. s.,
smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 4 500 000,- Kč na bytové jednotky a nebytové prostory
bytového domu v N. M. M. dle specifikovaného přehledu, přičemž v poznámce v závorce
bylo uvedeno „konsolidace dříve poskytnutého úvěru na výstavbu bytového domu v N. M. .
M“. Na základě žádosti o poskytnutí státní finanční podpory – dotace, kterou K., a.s. přijala
dne 24. 6. 1999, byla mezi stěžovatelkou, jakožto klientkou a Ministerstvem pro místní rozvoj
zastoupeným K., a.s. uzavřena k datu 25. 10. 1999 smlouva o poskytování státní finanční
podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby. Z jejího obsahu vyplývá, že první čerpání
úvěru se uskutečnilo dne 20. 8. 1997 a bylo ukončeno k témuž datu, přičemž účelem
hypotečního úvěru, k němuž se poskytuje státní podpora, je výstavba 7 bytů, pokud bude
provedena na území ČR a dokončena nejdéle do 4 let od nabytí právní moci rozhodnutí o
povolení stavby. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že stavební povolení na předmětný účel
nabylo právní moci dne 30. 6. 1995 a kolaudační rozhodnutí se stalo pravomocným ke dni 2.
9. 1996. Krajský soud poté dospěl k závěru, že na uvedený skutkový stav dopadá ust. §4 odst.
1 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. a stěžovatelka podmínky zde uvedené nesplnila. Podle
citovaného ustanovení může být dotace poskytována právnickým osobám za podmínky, že
hypoteční úvěr bude použit na výstavbu bytového domu. V daném případě nařízení vlády
nepřipouští, na rozdíl od hypotečního úvěru poskytnutého fyzickým osobám či obcím a
bytovým družstvům, aby byl tento použit ke splácení již poskytnutého úvěru. Výklad pojmu
„použití na výstavbu bytového domu“ nelze na tento případ rozšířit. Správce daně tedy
postupoval v souladu s ust. §8 cit. vládního nařízení, když předepsal žalobkyni povinnost
odvést neoprávněně použité prostředky do státního rozpočtu. Krajský soud proto žalobu proti
rozhodnutí odvolacího správního orgánu výše citovanému podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s.
zamítl.
V podané kasační stížnosti dovozovala stěžovatelka nesprávné posouzení právní
otázky soudem, tedy důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soudu
vytýkala, že zkoumal výlučně podmínky upravené v ust. §4 nařízení vlády č. 244/1995 Sb.
po novelizaci, která podle náhledu stěžovatelky nepřispěla k jednoznačnému vyznění
a zpřesnění normy, ať z hlediska terminologického, tak z hlediska její systematiky. Hodnocení
citovaného nařízení vlády jako celku vede stěžovatelku k závěru, že doslovný pozitivní
výklad tohoto nařízení nepostihuje záměry jeho tvůrce, což je dokládáno označením záměru
podpory, jímž je jak u fyzických, tak podnikajících subjektů výstavba a pořízení bytových
domů, přičemž pro pořízení není v celé posuzované normě uveden jakýkoliv titul.
Stěžovatelka proto nutně vnímá uvedený záměr jako deklaratorní, resp. šířeji aplikovatelný,
než jsou doslovné podmínky uvedené v ust. §4 odst. 1 cit. vládního nařízení. Stěžovatelka
dovozuje, že záměrem vlády bylo v rámci podpory pořízení a výstavby bytových domů
umožnit rovněž podnikajícím subjektům poskytnutí dotací ke splácení úvěru specifikovaného
v ust. §2 odst. 1 písm. d) cit. vládního nařízení, ačkoliv tuto možnost zákonodárce
nesystémově zařadil do části vymezené pouze fyzickým osobám. Ekonomickým základem
prezentovaného názoru je základní odlišnost finančních toků mezi podnikajícími
a nepodnikajícími subjekty. Jestliže u nepodnikajících osob jsou finanční prostředky
z úvěrového zdroje investovány přímo do cílového předmětu, pak u osob podnikajících takové
přímé směrování toku financí neexistuje a není reálně možné, neboť úvěr je použit
na podnikatelskou činnost v celé její šíři vymezené cílem, tedy bytovou výstavbou. Splácení
předchozích úvěrů je neoddělitelným aspektem této podnikatelské aktivity. V kontextu výše
uvedeného dodržela stěžovatelka podmínky podle ust. §4 odst. 1 cit. vládního nařízení
o hypotečních podmínkách, když použití hypotečního úvěru, na který byla státní dotace
poskytnuta, formou splácení úvěru předchozího, cílově vedlo k uskutečnění výstavby
bytového domu. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu v tom, že sdělila
nesprávné nebo neúplné údaje v žádosti o poskytnutí podpory a že použila podporu určenou
k výstavbě a pořízení bytových domů odlišným způsobem. Jestliže krajský soud vyvodil,
že žádost o poskytnutí státní finanční podpory a smlouva o poskytování státní finanční
podpory nekorespondují se smlouvou o hypotečním úvěru, stalo se tak v důsledku chybné
praxe při používání předtištěných tiskopisů, kteréžto praktiky by neměly jít k tíži stěžovatelky
jako klientky banky, jež by sama měla být garantem legality uzavřeného závazkového vztahu.
Stěžovatelka nikdy nezastírala, že dotace souvisí se splácením předchozího úvěru k výstavbě
bytového domu, v předmětných dokumentech však uváděla formulace, které byly ovlivněny
požadavky banky na znění konkrétních podkladů a smluv. K., a.s. byla smluvním partnerem
stěžovatelky již při poskytnutí úvěru prvého, jednala s týmiž osobami a nutně jí tak musely
být dobře známy veškeré okolnosti řešené kauzy. Stěžovatelka proto soudu vytýkala
i nesprávnou aplikaci ust. §8 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. Navrhla proto zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka na základě Smlouvy
o hypotečním úvěru ze dne 29. 7. 1997 obdržela úvěr ve výši 4 500 000,- Kč prostřednictvím
K., a.s. N. na bytové jednotky a nebytové prostory bytového domu v N. M. M. Úvěr byl
poskytnut na konsolidaci dříve poskytnutého úvěru na výstavbu bytového domu. Žádost o
poskytnutí finanční podpory byla podána dne 11. 12. 1998 a upřesněna dne 24. 6. 1999.
Smlouva o poskytnutí dotace byla uzavřena dne 25. 10. 1999 a podpora byla vyplácena
měsíčně ve výši 10 916 Kč dne 23. 11. 1999, 20. 12. 1999 a 21. 1. 2000, celkově tedy bylo
vyplaceno 32 748 Kč. Dne 21. 1. 2000 K., a.s. zjistila, že hypotečním úvěrem byl splacen již
dříve poskytnutý úvěr a nikoliv financována výstavba bytů a výplatu příspěvku ukončila.
Platebním výměrem ze dne 30. 3. 2001 pak Finanční úřad v N. uložil stěžovatelce do 30 dnů
ode dne doručení odvést do státního rozpočtu republiky neoprávněně použité prostředky
státního rozpočtu ve výši 32 748 Kč. Správní orgán dospěl k závěru, že ze strany stěžovatelky
došlo k porušení ust. §3 odst. 1 nařízení vlády č. 244/1995 Sb., neboť z hypotečního úvěru,
na nějž byla poskytnuta státní finanční podpora, nebyla financována výstavba 7 bytových
jednotek, jelikož žádost o hypoteční úvěr byla podána až po kolaudaci. Z tohoto důvodu byla
dotace poskytnuta neoprávněně. V odvolání ze dne 9. 4. 2001 stěžovatelka namítala, že právní
předpis nedefinuje, co se rozumí ukončením výstavby, a výslovně ani neřeší, které výdaje
související s výstavbou je možné hradit z hypotečního úvěru. Dle názoru stěžovatelky úvěry
poskytnuté na výstavbu jimi zaručeně jsou. Odvolací správní orgán v žalobou napadeném
rozhodnutí pak dospěl k závěru, že podle ust. §4 odst. 1 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. může
být dotace poskytnuta od počátku splácení hypotečního úvěru za podmínky, že tento úvěr
bude použit na výstavbu bytů. Z podmínek hypoteční smlouvy stěžovatelky vyplývá,
že hypoteční úvěr byl poskytnut na splacení jiného úvěru poskytnutého na výstavbu bytů,
to je však možné pouze u fyzických osob. V případě stěžovatelky by byla tato možnost
připuštěna pouze tehdy, pokud by došlo k přechodu nebo převodu vlastnictví za podmínek
uvedených v §4 odst. 5 cit. vládního nařízení. Zavinění stěžovatelky dle ust. §8 odst. 2
nařízení vlády č. 244/1995 Sb. pak odvolací orgán spatřoval v uvedení nesprávných údajů
v žádosti o poskytnutí podpory. Odvolací správní orgán proto dospěl k závěru, že prostředky
neoprávněně vyplacené je nutno předepsat k úhradě tomu, kdo o ně na základě nesprávných
údajů požádal a kdo je též inkasoval, tj. stěžovatelce. V žalobě proti rozhodnutí odvolacího
správního orgánu stěžovatelka zopakovala důvody uvedené již v odvolání proti platebnímu
výměru správního orgánu I. stupně a domáhala se jeho zrušení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není
důvodná.
Podle §4 odst. 1 nařízení vlády č. 244/1995 Sb. ve znění n. v. č. 70/1998 Sb. může být
dotace poskytována od počátku splácení hypotečního úvěru za podmínky, že hypoteční úvěr
bude použit na výstavbu bytového domu, rodinného domu, bytu nebo změnu stavby, kterou
vznikne nový byt z prostor nezpůsobilých k bydlení, pokud tyto prostory nikdy bytem nebyly,
nebo z prostor sloužících k jiným účelům než bydlení, včetně nástavby nebo půdní vestavby,
pokud se výstavba provádí na území České republiky a kolaudační rozhodnutí bude vydáno
nejdéle do čtyř let ode dne nabytí právní moci stavebního povolení, nebo na dostavbu
rozestavěného bytového domu, rodinného domu nebo bytu, jejichž výstavba byla zahájena
před 26. říjnem 1995, pokud kolaudační rozhodnutí nabude právní moci nejpozději do konce
roku 1999.
Podle §8 odst. 2 citovaného právního předpisu při zjištění, že podpora byla hypoteční
bankou nebo jejím klientem čerpána nebo použita v rozporu s tímto nařízením, uloží finanční
úřad tyto prostředky vrátit a zaplatit příslušné penále. Vůči klientovi tak finanční úřad
postupuje v případě, kdy klient použije podporu k jinému účelu než který odpovídá
tomuto nařízení, anebo čerpá-li podporu na základě jím sdělených nesprávných
nebo neúplných údajů v žádosti o poskytnutí podpory.
Stěžovatelka v daném případě nezpochybňovala skutkový stav z něhož krajský soud
vycházel a dovozovala pouze nesprávné posouzení právní otázky. Nejvyšší správní soud
však právní názor stěžovatelky obsažený v kasační stížnosti nesdílí. Vláda ve svém nařízení
č. 244/1995 Sb., ve znění nařízení č. 70/1998 Sb. vymezila dvě skupiny osob, jímž lze
poskytnout státní finanční podporu hypotečním úvěrováním bytové výstavby. První skupinou
jsou fyzické osoby, které neprovádějí bytovou výstavbu v rámci své podnikatelské činnosti,
druhou skupinu pak tvoří fyzické nebo právnické osoby, které provádějí v rámci
své podnikatelské činnosti výstavbu bytových domů, rodinných domů nebo bytů
financovanou zcela nebo zčásti z hypotečních úvěrů. Podmínky státní finanční podpory jsou
pro obě skupiny definovány samostatně. Tato podpora je i terminologicky odlišena,
neboť u nepodnikajících fyzických osob se jedná o příspěvek, zatímco u podnikajících
fyzických osob a u právnických osob se jedná o dotaci. Ust. §2 odst. 1 písm. d) nařízení
vlády č. 244/1995 Sb. tedy v žádném případě nelze vztáhnout na stěžovatelku, neboť v tomto
ustanovení jsou upraveny podmínky poskytnutí příspěvku nepodnikajícím fyzickým osobám.
Je-li v citovaném ustanovení použito pojmu dotace, řeší se tím pouze případy, kdy došlo
k převodu vlastnictví nemovitosti z osoby uvedené v §3 na osobu uvedenou v §1. Nejvyšší
správní soud tedy uzavírá, že dotaci poskytnutou fyzickým osobám, které provádějí bytovou
výstavbu v rámci své podnikatelské činnosti, a právnickým osobám ke splácení hypotečního
úvěru lze použít pouze za podmínek uvedených v ust. §4 odst. 1 a ke splacení jiného úvěru
jen za podmínek uvedených v ust. §4 odst. 5 cit. vládního nařízení. Podmínky těchto
ustanovení stěžovatelka nesplnila. Poskytnutá dotace tak byla použita k jinému účelu,
než který odpovídá tomuto nařízení, a proto správce daně i odvolací správní orgán
postupovali zákonně, když stěžovatelce předepsali povinnost odvést neoprávněně použité
prostředky do státního rozpočtu. Skutečnost, že k čerpání podpory došlo na základě
stěžovatelkou sdělených nesprávných údajů v žádosti o poskytnutí podpory má s ohledem
na výše uvedené již pouze podpůrný význam.
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů kasační stížnosti dle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní
orgán byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady řízení přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.)
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu