ECLI:CZ:NSS:2004:2.AS.16.2004
sp. zn. 2 As 16/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Petra Příhody v právní věci
žalobkyně E. T., zastoupené advokátem JUDr. Milanem Chrudinou, se sídlem Puchmajerova
3, Ostrava 1, proti žalovanému Magistrátu Města Ostravy, se sídlem Prokešovo nám. 8,
Ostrava, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. 22 Ca 412/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým soud odmítl její návrh
proti rozhodnutí Magistrátu Města Ostravy (dále též „žalovaný“) ze dne 2. 9. 2003,
č. j. SVZ/1/10099, 1175, 11768/03/Vaš. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
a potvrdil rozhodnutí MUDr. E. Ř. ze dne 19. 5. 2003, č. U 7059807, o ukončení dočasné
pracovní neschopnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak nesprávné posouzení právní otázky, konkrétně nesprávný výklad ustanovení §70 písm. d)
s. ř. s. Rozhodnutí lékařky o ukončení dočasné pracovní neschopnosti podle ustanovení
§7 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti
pro účely sociálního zabezpečení totiž představuje rozhodnutí, které pro stěžovatelku
znamená – ve spojitosti s dalšími rozhodnutími týkajícími se jejího zdravotního stavu – právní
překážku výkonu povolání. V důsledku tohoto rozhodnutí totiž stěžovatelka měla nastoupit
do svého zaměstnání jako kuchařka, nicméně tak učinit nemohla, jelikož rozhodnutím Okresní
správy sociálního zabezpečení v Ostravě ze dne 26. 2. 2002 byla uznána osobou se změněnou
pracovní schopností, neschopnou tuto práci vykonávat. V souvislosti s ukončením pracovní
neschopnosti byl zaměstnavatel povinen převést stěžovatelku dle ustanovení §37 odst. 1
písm. a) zákoníku práce na jinou práci, kterou však nebyl schopen zajistit, takže rozhodnutí
lékařky bylo rozhodnutím představujícím právní překážku výkonu povolání.
Proto stěžovatelka navrhuje napadené usnesení krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především namítá, že v daném případě
se jedná o běžný pracovně právní vztah a že je nutno od sebe odlišit ukončení pracovní
neschopnosti od zdravotní nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce ve smyslu ustanovení
§46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. Pokud tedy došlo k ukončení pracovní neschopnosti
a následně byla dána výpověď z pracovního poměru (na základě lékařského posudku
vystaveného jiným lékařem), jde o situaci, která nic nemění na správnosti rozhodnutí
MUDr. Ř.. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru stěžovatelka mohla napadnout
v samostatném řízení. Žalovaný konečně zdůrazňuje, že pojem „dosavadní zaměstnání“
obsažený ve vyhlášce č. 31/1993 Sb., a termín „dosavadní práce“ podle ustanovení §46
odst. 1 písm. a) zákoníku práce, jsou odlišné, když pojem uvedený v pořadí jako druhý je
výrazně užší než pojem první.
Proto žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především konstatuje, že stěžovatelka byla dlouhodobě ve stavu pracovní neschopnosti,
v únoru 2003 byla hospitalizována v nemocnici. Dne 19. 5. 2003 byla vyšetřena MUDr. Ř. za
přítomnosti lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava-město MUDr. Š. a k
tomuto dni byla stěžovatelce ukončena dočasná pracovní neschopnost, neboť její zdravotní
stav je dlouhodobě stabilizován a z medicínského hlediska je schopná práce s určitými
omezeními.
Žalovaný shora citovaným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatelky proti zmíněnému
rozhodnutí MUDr. Ř., když shledal, že bylo postupováno v souladu s ustanovením §7 odst. 1
písm. a) vyhlášky č. 31/1993 Sb. a vydané rozhodnutí bylo správné jak z hlediska
medicínského, tak i právního.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatelky brojící proti
uvedenému rozhodnutí žalovaného, když konstatoval, že rozhodnutí ošetřujícího lékaře
o ukončení dočasné pracovní neschopnosti se řídí ustanovením §77 zákona č. 20/1966, o péči
o zdraví lidu. Tato rozhodnutí sice nejsou ze soudního přezkumu vyloučena výslovně
zvláštním zákonem, nicméně dopadá na ně obecné ustanovení §70 písm. d) s. ř. s., neboť
se jedná o rozhodnutí, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob
a zároveň sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo
podnikatelské a jiné hospodářské činnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně je nutno uvést, že stěžovatelka uplatnila kasační důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V souladu s citovaným ustanovením §109
s. ř. s. se proto Nejvyšší správní soud v dalším omezil toliko na přezkum právního posouzení
předmětných otázek v předchozím řízení, když neshledal existenci zmatečnosti soudního
řízení ani vady, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
příp. nepřezkoumatelnost napadeného usnesení ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení.
Při právním posouzení projednávané věci Nejvyšší správní soud vycházel zejména
z ustanovení §70 písm. d) s. ř. s., které bylo v daném případě krajským soudem aplikováno.
Podle tohoto ustanovení, označeného marginální rubrikou „Kompetenční výluky“, jsou
ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, „jejichž vydání závisí výlučně
na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě
neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě
jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.“
Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace, v projednávané věci bylo rozhodnuto
o ukončení dočasné pracovní neschopnosti stěžovatelky, a to na základě posouzení jejího
zdravotního stavu. Protože již z povahy věci je zjevné, že se při předmětném rozhodování
jednalo o odborné medicínské hodnocení, byla tak naplněna část dikce citovaného zákonného
ustanovení (vydání rozhodnutí záviselo výlučně na posouzení zdravotního stavu). S ohledem
na znění tohoto ustanovení je proto nutno ještě zodpovědět otázku, zda toto rozhodnutí samo
o sobě představovalo právní překážku výkonu povolání stěžovatelky, jak tvrdí v kasační
stížnosti, byť sama přiznává, že citované rozhodnutí představuje překážku výkonu povolání
„v souvislosti s dalšími rozhodnutími týkajícími se jejího zdravotního stavu“.
Nejvyšší správní soud akceptuje skutečnost, že v sociální realitě představují jednotlivé
správní úkony a rozhodnutí toliko dílčí komponenty, utvářející celkovou situaci fyzických
a právnických osob, ve které se aktuálně nacházejí. Není proto sporu o tom, že i rozhodnutí
o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, nazíráno v tomto kontextu, se v situaci
stěžovatelky z hlediska jejího postavení na trhu práce projevilo. Nicméně, z hlediska
normativního, by takovéto rozhodnutí bylo právně významné jen tehdy, pokud
by i v izolované podobě představovalo právní překážku výkonu povolání stěžovatelky.
Tak tomu však zjevně není a v konečném důsledku to netvrdí ani samotná stěžovatelka.
Ratio rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti totiž míří přesně opačným
směrem, než se domnívá stěžovatelka: nemá představovat právní překážku výkonu povolání,
nýbrž (poněkud zjednodušeně) se svojí podstatou jedná o deklaratorní konstatování
skutečnosti, že předmětné povolání je možno ze zdravotních důvodů opětovně vykonávat.
Již z tohoto důvodu proto kasační stížnost není důvodná, neboť krajský soud interpretoval
a aplikoval kompetenční výluku obsaženou v ustanovení §70 písm. d) s. ř. s. správně.
Jestliže stěžovatelka namítá, že následně vydaným rozhodnutím Okresní správy
sociálního zabezpečení byla uznána za osobu se změněnou pracovní schopností a že s ní byl
rozvázán pracovní poměr výpovědí z důvodu dlouhotrvajícího nepříznivého zdravotního stavu
(což také řádně dokládá), je nutno uvést, že napadené usnesení krajského soudu stěžovatelku
nikterak neomezuje v možnostech domáhat se svých práv, vyplývajících z pracovněprávních
(příp. důchodových) předpisů, soudní cestou v samostatných řízeních.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.), a protože se v daném případě jednalo o věc
nemocenského pojištění, nemá právo na náhradu nákladů řízení ani žalovaný Magistrát Města
Ostravy (§60 odst. 2 s. ř. s.). Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. 10. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu