ECLI:CZ:NSS:2004:2.AZS.17.2004
sp. zn. 2 Azs 17/2004 – 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce V. M.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Rybářem, advokátem se sídlem Sokolov, ul. 5. května 163,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 353/2003 - 44 ze dne
26. 8. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen stěžovatel) napadl včas podanou kasační stížností nadepsaný rozsudek
Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra
č.j.: OAM-2716/AŘ-2001 ze dne 11. 1. 2002. Žalobou napadeným rozhodnutím byl zamítnut
rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra č.j. OAM-2901/VL-07-P16-2001 ze dne
20. 8. 2001, jímž bylo zastaveno řízení o udělení azylu ve smyslu ust. §25 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb., neboť se stěžovatel opakovaně nedostavil k pohovorům, ke kterým byl
předvolán, a na základě dosud zjištěných skutečností nebylo možné rozhodnout. Soud
ve svém rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech napadeným
rozhodnutím žalovaného ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. nebo postupem správního orgánu
takovým způsobem, že by to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí dle §65 odst. 2
s. ř. s. K námitce stěžovatele, že mu nebyla doručena výzva k dostavení se k pohovoru
a že změnu místa pobytu hlásil telefonicky přijímacímu středisku, soud uvedl, že správní
orgán prvého stupně na z ákladě sdělení pošty správně dovodil, že se stěžovatel na adrese,
která byla jako jeho pobyt evidována, nezdržuje, a jeho pobyt není znám. Proto byl dle soudu
další postup správního orgánu při předvolávání stěžovatele k pohovoru v souladu s ust. §24
odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb. Stěžovatel v řízení neprokázal, že sdělil telefonicky místo
svého pobytu, cit. zákon navíc takovou formu tak zásadního sdělení nezná a z obsahu
správního spisu ani dle sdělení cizinecké policie v Chebu nebylo prokázáno, že by bylo
správnímu orgánu místo pobytu stěžovatele v době doručování druhé a třetí výzvy k pohovoru
známo. Ministr vnitra tak nepochybil, když po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu
prvého stupně zamítl rozklad a toto rozhodnutí potvrdil.
V kasační stížnosti stěžovatel dovozuje důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Správní orgán dle stěžovatele postupoval pouze formálně, bez snahy zjistit přesně
a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení o udělení azylu,
čímž porušil ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 a další zákona č. 71/1967 Sb. Tento přístup
stěžovatele mohl ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl Krajský soud
v Plzni napadené rozhodnutí zrušit. Jak dále stěžovatel uvádí, rozhodnutími žalovaného
správního orgánu v prvním i druhém stupni byl zkrácen na svých právech a v podstatě neměl
možnost vysvětlit důvody, které ho k podání žádosti o udělení azylu vedly. Z uvedených
důvodů stěžovatel žádá Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení
azylu byl stěžovatelem podán 2. 4. 2001. Dne 11. 4. 2001 opustil stěžovatel p. s. V. L. a
čestně prohlásil, že se bude po dobu azylového řízení zdržovat na adrese C., H. 3. Tato adresa
je rovněž evidována jako místo pobytu stěžovatele v evidenci žalovaného, a to v období od
11. 4. 2001 do 1. 10. 2001. Po tomto dni je evidován pobyt stěžovatele na adrese C., P. 16.
Dále Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že žalovaný zaslal stěžovateli předvolání
k pohovoru ve věci řízení o udělení azylu, a to na adresu na C., H. 3. Písemnost však byla
žalovanému vrácena zpět, když podle záznamu držitele poštovní licence na zásilce ze dne 11.
7. 2001 se stěžovatel odstěhoval bez udání adresy, přičemž tento důvod bylo podle téhož
záznamu možno ověřit. Poté žalovaný správní orgán zaslal stěžovat eli dvě předvolání
k pohovoru ve věci řízení o azylu, která byla s odkazem na ust. §24 odst. 3 zákona č.
325/1999 Sb. uložena u pověřeného zaměstnance žalovaného v pobytovém středisku v Č. Ú.
a oznámení o uložení písemnosti bylo vyvěšeno. V prvém případě se měl pohovor konat
30. 7. 2001 a oznámení o uložení předvolání bylo vyvěšeno 13. 7. 2001 a sejmuto 27. 7. 2001,
v druhém případě měl být pohovor uskutečněn dne 16. 8. 2001 a oznámení o uložení
předvolání bylo vyvěšeno 1. 8. 2001 a sejmuto 15. 8. 2001. Podle úředních záznamů
založených ve spise se stěžovatel k těmto pohovorům bez sdělení důvodu nedostavil.
Ze soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 1. 8. 2003 bylo na infolince
žalovaného správního orgánu zjištěno, že stěžovatel se v době od 11. 4. 2001 do 1. 10. 2001
zdržoval na adrese C., H. 3. Podle přípisu Policie ČR ze dne 4. 8. 2003 byl dle jí vedené
evidence ubytování stěžovatel na uvedené adrese hlášen od 18. 4. 2001 do 30. 11. 2001 a na
základě lustrace materiálů stěžovatele bylo zjištěno, že první zmínka o následném ubytování
na adrese C., P. 16 byla stěžovatelem učiněna až v rámci žádosti o udělení českého víza
podané dne 3. 10. 2001.
Nejvyšší správní soud předně vyšel z toho, že v řízení o žalobách proti rozhodnutí
správního orgánu je účastníkem řízení navrhovatel, jehož zákon označuje žalobcem, a správní
orgán, který rozhodl v posledním stupni, jehož zákon nazývá žalovaným (§33 odst. 1
a 69 s. ř. s.). Správním orgánem, který ve věci rozhodl v posledním stupni, se v případě
ústředních orgánů státní správy rozumí tento orgán, nikoliv jeho vedoucí, a to i když vedoucí
ústředního orgánu státní správy rozhoduje o rozkladu proti rozhodnutí ústředního orgánu
státní správy ve smyslu §61 správního řádu. V dané věci tedy je žalovaným Min isterstvo
vnitra a nikoliv ministr vnitra, jak bylo nesprávně uvedeno v rozsudku krajského soudu.
Nesprávné označení žalovaného však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť skutečnost, kdo je účastníkem řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu, potažmo o kasační stížnosti, vyplývá přímo ze zákona,
a o tom, proti kterému rozhodnutí správního orgánu žaloba směřuje, není pochyb.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání
rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §23 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. ve znění platném v době konání
správního řízení a vydání správního rozhodnutí je účastník řízení povinen se dostavit
na předvolání ministerstva vnitra k pohovoru ve lhůtě, kterou stanoví ministerstvo. Nedostaví-
li se k pohovoru opakovaně bez vážných důvodů, rozhodne ministerstvo na základě spisového
materiálu, pokud to jeho obsah umožní. Dle ust. §24 odst. 1 cit. zákona se písemnosti
doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu v místě, ve kterém je evidován
jeho pobyt. Pokud se účastník řízení v místě doručení písemností nezdržuje a jeho pobyt není
znám, uloží se písemnost určená do vlastních rukou účastníka řízení podle ust. §24 odst. 3
cit. zákona u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku,
kde má účastník evidován pobyt, nebo v přijímacím či pobytovém středisku, které je nejblíže
místu evidovaného pobytu mimo zmíněná střediska, po dobu 15 dní a oznámení o jejím
uložení se vyvěsí na místě obvyklém. Poslední den lhůty se pak považuje za den doručení
písemnosti a doručení rozhodnutí, k jehož převzetí byl účastník řízení písemně vyzván,
i když se o jejich uložení nedozvěděl. Podle ust. §25 písm. d) cit. zákona se řízení o udělení
azylu zastaví, jestliže se účastník řízení bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje
k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu
věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout. Podle ust. §77 odst. 2
cit. zákona účastník řízení o udělení azylu může být přihlášen k pobytu mimo pobytové
středisko. Místo pobytu je povinen oznámit ministerstvu. Podle ust. §78 odst. 1 cit. zákona
byl účastník řízení o udělení azylu ubytovaný mimo azylové zařízení povinen oznámit změnu
pobytu do 3 dnů u odboru cizinecké a pohraniční policie příslušnému podle nového místa,
kde je hlášen k pobytu. Při hlášení pobytu a hlášení jeho změn se přitom podle ust. §78
odst. 4 cit. zákona postupovalo podle zvláštního právního předpisu, kterým je dle poznámky
pod čarou zákon č. 326/1999 Sb. Podle ust. §98 odst. 5 tohoto zákona se změny pobytu hlásí
policii vyplněním přihlašovacího tiskopisu.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že stěžovatel je oprávněn podle §25 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb. zastavit správní řízení o udělení azylu tehdy, jestliže se žadatel o azyl
opakovaně nedostavuje k pohovoru bez vážného důvodu a zároveň nelze na základě dosud
zjištěných skutečností rozhodnout. Předpokladem postupu dle cit. ustanovení je řádné
doručení předvolání k pohovorům. Nejvyšší správní soud proto předně posuzoval, zda byla
správním orgánem prvého stupně dodržena platná ustanovení o doručování písemností
určených do vlastních rukou dle cit. zákona a správního řádu. Správní orgán se v souladu
s ust. §24 odst. 1 cit. zákona pokusil nejprve doručit předvolání k pohovoru do vlastních
rukou stěžovatele. Doručováno přitom bylo držitelem poštovní licence na adrese, která, jak
vyplývá ze správního i soudního spisu, byla v době doručování evidována jako místo pobytu
stěžovatele v průběhu řízení o udělení azylu v evidenci žalovaného i Policie ČR. Vzhledem
k tomu, že se však adresát písemnosti v místě doručování v době pokusu o doručení
nezdržoval, což vyplývá jednak ze záznamu pošty na vrácené zásilce a jednak není popíráno
ani stěžovatelem, nemohla nastoupit fikce náhradního doručení ve smyslu ust. §24 odst. 2
správního řádu. Zároveň tím byla splněna první podmínka aplikace ust. §24 odst. 3 zákona
č. 325/1999 Sb. Druhou skutečností, která podmiňuje možnost použití náhradního doručení
uložením písemnosti u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém
středisku, je fakt, že jiný pobyt žadatele o azyl nebyl znám. I tato podmínka byla
dle Nejvyššího správního soudu v daném případě splněna. V evidenci pobytu žadatelů o azyl,
kterou dle ust. §71 odst. 1 a 5 cit. zákona vede žalovaný správní orgán a Policie ČR, žádné
jiné místo pobytu stěžovatele evidováno nebylo a podle sdělení Policie ČR byla pozdější
adresa stěžovatelem poprvé uvedena až dne 3. 10. 2001 v rámci žádosti o udělení víza.
Rovněž držitelem poštovní licence bylo zjištěno, že se stěžovatel odstěhoval z místa
evidovaného pobytu bez udání adresy. Z uvedeného dle Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že žalovaný důvodně učinil závěr, že pobyt stěžovatele není znám. Stěžovatel v kasační
stížnosti sice tvrdí, že změnu pobytu nahlásil žalovanému telefonicky, tuto skutečnost
však žádným způsobem nedokládá a ani nespecifikuje, kdy se tak mělo stát. Nejvyšší správní
soud sice připouští, že zákon č. 325/1999 Sb. ve znění platném v době vydání rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně nestanovil formu, jakou má být změna pobytu ministerstvu
nahlášena, pokud však stěžovatel tvrdí, že změnu nahlásil pouze telefonicky a z evidencí
pobytu vedených k tomu pověřenými orgány toto nevyplývá, musí takovou skutečnost
prokázat, resp. musí předložit či označit důkazy, které informace uvedené v evidenci pobytu
vyvracejí. To však stěžovatel neučinil, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že byla
splněna i druhá podmínka aplikace ust. §24 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., tj. že správnímu
orgánu nebyl jiný pobyt stěžovatele znám. Za těchto okolností pak žalovaný správně aplikoval
cit. ustanovení a předvolání k pohovorům stěžovateli doručoval uložením u pověřeného
zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku. Vzhledem k tomu,
že ze záznamů na předvoláních vyplývá, že tato předvolání byla vyvěšena v pobytovém
středisku, které bylo nejblíže místu evidovaného pobytu stěžovatele, po zákonem stanovenou
dobu 15 dní a zároveň nebyla stěžovatelem převzata, nastala v obou případech fikce doručení
předvolání uplynutím posledního dne této lhůty. Stěžovatel tak byl k oběma pohovorům
ve smyslu ust. §23 cit. zákona řádně předvolán, avšak nedostavil se k nim. Nejvyšší správní
soud vzal dále v úvahu, že v daném případě měl žal ovaný jako podklad pro rozhodnutí
k dispozici pouze návrh na zahájení řízení a že žádný jiný pohovor k žádosti o udělení azylu,
standardně v řízeních o udělení azylu prováděný, se stěžovatelem proveden nebyl. Informace
obsažené v návrhu na zahájení řízení přitom samy o sobě nejsou dostatečným podkladem
pro řádné posouzení naplnění důvodů pro udělení azylu dle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14
cit. zákona. Za dané situace Nejvyšší správní soud vyvodil, že podmínky aplikace ust. §25
odst. d) cit. zákona byly naplněny, neboť stěžovatel se bez vážného důvodu opakovaně
nedostavil k pohovoru, ke kterému byl řádně předvolán a na základě dosud zjištěných
skutečností nebylo možné rozhodnout.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil, že by při zjišťování skutkové podstaty byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo
ovlivnit zákonnost, když zejména neshledal porušení stěžovatelem uváděných ustanovení §3
odst. 4, §32 odst. 1, §46 správního řádu. Za takové porušení totiž nelze považovat
skutečnost, že se žalovaný existencí důvodů pro udělení azylu vůbec nezabýval, neboť
postupoval tak, jak mu zákon ukládá pro případ, kdy není možné pro absenci podkladů pro
rozhodnutí způsobenou jednáním žadatele o azyl vůbec zhodnotit naplnění případných
důvodů pro udělení azylu, a řízení bez meritorního rozhodnutí ve věci zastavil. Nejvyšší
správní soud tedy nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti a proto kasační stížnost
proti napadenému rozsudku podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Vzhledem k neprodlenému
rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval již o žádosti o přiznání odkladného účinku podané
kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl
ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho
běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53
odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu