ECLI:CZ:NSS:2004:2.AZS.66.2004
sp. zn. 2 Azs 66/2004 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: I. Z.,
zastoupená JUDr. Alenou Krejčí, advokátkou se sídlem Musílkova 42, Praha 5,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM,
Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 1. 2003,
č. j. OAM-5871/VL-06-P16-2001, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 10 Az 106/2003,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 10 Az 106/2003,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 8. 1. 2003,
č. j. OAM-5871/VL-06-P16-2001, jímž bylo zastaveno řízení o udělení azylu podle §25
písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti shledává blíže neupřesněná vážná pochybení všech
státních orgánů, které její věc projednaly údajně v rozporu se zákonem o azylu. Zejména
vytýká městskému soudu, že o věci samé rozhodl bez nařízení ústního jednání, ačkoliv
o ně požádala ve svém dopise ze dne 9. 4. 2003. Uvádí také, že na Ukrajině jí v případě
návratu hrozí vážné nebezpečí z národnostních a náboženských důvodů.
Proto stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek městského soudu a zároveň
žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze uvádí, že se stěžovatelka vyjadřuje k jeho
tvrzeným pochybením nanejvýš obecně, k namítaným pochybením městského soudu
se pak žalovaný necítí být kompetentním k vyjádření.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 22. 6. 2001 na základě žádosti, v níž je jako
důvod uvedeno, že stěžovatelka do ČR odjela z obav před věřiteli pronásledujícími ji a jejího
syna pro nesplacení půjčky podvodně získané jejím manželem.
Žalovaný zastavil řízení o této žádosti podle ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu
citovaným rozhodnutím ze dne 8. 1. 2003, v němž uvedl, že stěžovatelka se dvakrát
nedostavila k pohovorům, ačkoliv na ně byla řádně pozvána a byla vyrozuměna o jejich
termínech. Z tohoto důvodu žalovaný shledal, že na stěžovatelku dopadá výše uvedené
ustanovení, podle nějž se řízení zastaví, pokud se žadatel o azyl bez vážného důvodu
opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé
zjištění skutečného stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze.
V této žalobě uvedla, že nedokáže objasnit, proč na svou poštovní adresu neobdržela pozvání
k pohovoru, ačkoliv předvolání k převzetí rozhodnutí o zastavení řízení obdržela. Městský
soud zaslal dne 25. 3. 2003 stěžovatelce výzvu, v níž ji mimo jiné v souladu s ustanovením
§51 odst. 1 s. ř. s. upozornil, že soud může rozhodnout také bez jednání, jestliže to účastníci
shodně navrhnou nebo s tím souhlasí, a že se má za to, že tento souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení této výzvy svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci. Tato výzva byla stěžovatelce doručena dne 7. 4. 2003 (č. l. 5 soudního
spisu). Stěžovatelka pak na tuto výzvu odpověděla svým podáním doručeným osobně
na Městský soud v Praze dne 9. 4. 2003 (prezentační razítko městského soudu na tomto
podání založeném na č. l. 8 soudního spisu), v němž uvedla, že žádá o nařízení ústního
jednání ve věci a také o ustanovení právního zástupce.
Městský soud v Praze tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem napadeným
nyní posuzovanou kasační stížností. V rozsudku městský soud především konstatoval,
že o věci samé rozhodl bez jednání, když účastníci ve stanovené lhůtě dv ou týdnů nevyjádřili
svůj nesouhlas s takovým projednáním. Městský soud dále uvedl, že se stěžovatelka vskutku
bez vážnějšího důvodu nedostavovala k pohovoru, čímž porušila svou zákonnou povinnost,
takže byly naplněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §25 písm. d) zákona
o azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť
obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá souhrnně a bez dalšího rozlišení důvody
kasační stížnosti obsažené v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. pod písmeny a) až d). Vzhledem
k tomu, že – již z povahy věci – je pro případné konstatování nesprávného posouzení právní
otázky soudem podle písmene a) a vady v řízení podle písm. b) tohoto ustanovení především
nutno, aby se nejednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelné podle jeho písm. d), zaměřil
se Nejvyšší správní soud nejprve na otázku, zda skutečně došlo k vadě řízení spočívající
v tom, že městský soud rozhodoval ve věci samé bez ústního jednání, ačkoliv to stěžovatelka
ve lhůtě soudem poskytnuté výslovně požadovala, jak uvádí v kasační stížnosti.
V rámci tohoto přezkumu soud zjistil, že stěžovatelčina odpověď ze dne 9. 4. 2003
obsahovala dostatečně jasné vyjádření v tom smyslu, že stěžovatelka požadovala nařízení
ústního jednání ve věci. Zároveň byla tato odpověď doručena městskému soudu zjevně
v rámci dvoutýdenní lhůty, kterou městský soud stěžovatelce k tomuto vyjádření poskytl
a jež počala podle ustanovení §40 odst. 1 s. ř. s. běžet dnem následujícím po doručení této
výzvy dne 7. 4. 2003 a skončila po dvou týdnech, tedy ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení
dne 21. 4. 2003. Stěžovatelčino vyjádření tak bylo městskému soudu doručeno v zákonné
lhůtě, bylo dostatečně jednoznačné a městský soud jej v souladu s kogentní dikcí ustanovení
§51 odst. 1 s. ř. s. musel respektovat. Protože tak neučinil a rozhodl ve věci samé bez nařízení
ústního jednání, když v odůvodnění napadeného rozsudku chybně uvedl, že účastníci řízení
ve stanovené lhůtě nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání.
Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že městský soud napadeným rozsudkem
porušil kogentní procesní ustanovení upravující průběh soudního řízení ve správním
soudnictví, a to způsobem, který mohl mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé,
když stěžovatelka nedostala možnost uplatnit své návrhy a vyjádření při soudním jednání,
přestože na tom trvala v souladu se zákonnou úpravou a s citovanou výzvou soudu. Za této
situace je zřejmé, že Nejvyšší správní soud musel napadený rozsudek městského soudu zrušit
pro vady řízení podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tím zároveň Nejvyšší správní
soud otevírá městskému soudu dostatečný prostor pro nové posouzení žalobní argumentace
stěžovatelky.
V dalším řízení proto městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s., v souladu s ustanovením §51 s. ř. s. nařídí
jednání a vydá nové meritorní rozhodnutí.
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.) a odměně advokátky, jež byla stěžovatelce pro toto řízení
městským soudem ustanovena.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. 11. 2004
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu