ECLI:CZ:NSS:2004:2.AZS.90.2003
sp. zn. 2 Azs 90/2003 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně:
T. T.H., zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Az 21/2003 - 22 ze dne 24. 7. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen stěžovatelka) napadla včas podanou kasační stížností nadepsaný
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-3112/CU-02-P16-2001 ze dne 30. 9. 2002. Tímto rozhodnutím bylo
správní řízení o udělení azylu zastaveno s odkazem na ust. §25 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb., neboť stěžovatelka se bez vážného důvodu opakovaně nedostavila
k pohovoru a na základě dosud zjištěných skutečností nebylo možné rozhodnout. Městský
soud v Praze se ve svém rozsudku ztotožnil se závěrem žalovaného, že v daném případě byly
podmínky pro zastavení řízení ve smyslu ust. §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb. splněny.
Stěžovatelka byla podle soudu poučena o následcích nedostavení se k pohovoru
a vyrozuměna o uložených zásilkách, tyto si však řádně nevyzvedla. V důsledku této
skutečnosti došlo k doručení obou zásilek na základě zákonné fikce uvedené v ust. §24
odst. 2 správního řádu. Důsledky, které vyplývají z nastalé zákonné fikce doručení, nese
adresát. Na tom dle soudu nic nemění skutečnost tvrzená stěžovatelkou, že jí nebyly zásilky
poštou vydány, neboť ztratila osobní doklady a nemohla tedy prokázat svoji totožnost.
Za situace, kdy stěžovatelka věděla, že listovní zásilky, které si měla vyzvednout, jsou
zásilkami od Ministerstva vnitra, a současně věděla, že je účastna azylového řízení vedeného
orgány Ministerstva vnitra, se dle soudu jevilo tvrzení stěžovatelky o ztrátě dokladů zcela
účelovým, neboť stěžovatelka ztrátu osobních dokladů ničím neprokázala a, jak vyplynulo
ze správního spisu, ani nevyužila možnost v příslušném azylovém zařízení Ministerstva vnitra
zjistit obsah doručovaných listovních zásilek. Z těchto důvodů soud žalobu v souladu
s ust. §78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti, resp. jejím doplnění stěžovatelka výslovně neoznačila důvod
kasační stížnosti ve smyslu ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nicméně z obsahu lze zjistit, že dovozuje
důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle stěžovatelky se soud zabýval pouze
skutečností jejího nedostavení se k pohovorům, ale nezkoumal důkladně důvody, proč tomu
tak bylo. Dále soud dle stěžovatelky nezkoumal důvody, které ji vedly k odchodu z vlasti
a k žádosti o azyl v ČR. Nezjišťoval tak okolnosti, které svou podstatou mohou zakládat
právo na zachování práva azylu stěžovatelky. K posouzení těchto okolností navrhla
stěžovatelka provedení výslechu sebe a svého manžela. Stěžovatelka žádala, aby Nejvyšší
správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek a napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení
azylu byl stěžovatelkou podán 28. 8. 2001. Ve správním spise je založeno prohlášení
stěžovatelky, že se po dobu azylového řízení bude zdržovat na adrese P. 4, M. 593. Žalovaný
zaslal stěžovatelce na tuto adresu dvě předvolání k pohovoru ve věci řízení o udělení azylu,
přičemž v obou případech byla písemnost zaslána doporučeně do vlastních rukou
stěžovatelky. Předvolání k pohovoru, jenž se měl konat 21. 8. 2002, bylo uloženo u držitele
poštovní licence 22. 7. 2002, předvolání k pohovoru plánovanému na 25. 9. 2002 bylo
uloženo 23. 8. 2002. V obou případech byla zásilka vrácena stěžovateli s poznámkou, že
adresát nebyl zastižen, že uložení zásilky bylo oznámeno, avšak zásilka nebyla vyžádána. Ze
soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v opravném prostředku
(žalobě) proti rozhodnutí žalovaného uvedla, že v minulém období ztratila všechny doklady,
mj. průkaz z azylového střediska a vízum, které ji vystavila Policie ČR. Dále stěžovatelka
uvedla, že ve dnech 21. 8. 2002 a 25. 9. 2002 dostala oznámení pošty o uložení doporučených
dopisů zaslaných žalovaným. Vzhledem k tomu, že neměla žádné doklady, nevydala pošta
stěžovatelce dopisy zaslané žalovaným. St ěžovatelka se tak nemohla dozvědět obsah těchto
zásilek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodu uplatněného
kasační stížností. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Po přezkoumání
rozsudku Městského soudu v Praze dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Podle ust. §23 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb. je žadatel o azyl povinen se dostavit
na předvolání Ministerstva vnitra k pohovoru. Dle ust. §24 odst. 1 cit. zákona se písemnosti
doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu. Z důvodu absence speciálních pravidel
o postupu doručování písemností do vlastních rukou v cit. zákoně se subsidiárně použijí
pravidla stanovená správním řádem. Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena
do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě bydliště zdržuje, doručovatel uloží písemnost
v místně příslušné provozovně držitele poštovní licen ce nebo u obecního úřadu a adresáta
o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů
od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení
nedozvěděl (§24 odst. 2 správního řádu). Podle ust. §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb.
se řízení o udělení azylu zastaví, jestliže se žadatel bez vážného důvodu opakovaně
nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění
skutkového stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že žalovaný je podle ust. §25 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb. povinen zastavit správní řízení o udělení azylu tehdy, jestliže se žadatel o azyl
opakovaně nedostavuje k pohovoru bez vážného důvodu a zároveň nelze na základě dosud
zjištěných skutečností rozhodnout. Obě tyto podmínky musejí být splněny kumulativně,
přičemž z požadavku opakovanosti je nutno vyvodit, že se vyžaduje přinejmenším dvojí
nedostavení se k pohovoru bez vážného důvodu.
Nezbytným předpokladem postupu podle tohoto ustanovení je řádné doručení
předvolání k pohovoru, které se musí uskutečnit v souladu s pravidly stanovenými v ust. §24
správního řádu. Pokud si adresát písemnost zaslanou do vlastních rukou nepřevezme
při doručování, je zásilka považována za řádně doručenou v případě uplatnění zákonné fikce
uvedené v ust. §24 odst. 2 věta druhá správního řádu. Předpokladem nastoupení zákonné
fikce dle tohoto ustanovení je skutečnost, že se adresát v daném místě zdržuje, že nebyl
při doručování zastižen, že byl o uložení zásilky v provozovně držitele poštovní licence nebo
u obecního úřadu vhodným způsobem vyrozuměn a že si do tří dnů od uložení zásilku
nevyzvedl. V daném případě má Nejvyšší správní soud za prokázané, že se stěžovatelka
v době doručování na doručovací adrese zdržovala a že byla vhodným způsobem o uložení
zásilky vyrozuměna, neboť v této věci není mezi účastníky řízení sporu. Rovněž není sporu
o tom, že zásilky obsahující předvolání k pohovorům nebyly stěžovatelkou vyzvednuty.
Podstatou námitky obsažené v kasační stížnosti a rovněž uplatňované v řízení před Městským
soudem v Praze je stěžovatelkou tvrzená skutečnost, že v době doručování uvedených zásilek
neměla doklady, kterými by prokázala svou totožnost, a z tohoto důvodu jí nebyly zásilky
poštou vydány.
Při posouzení této námitky vyšel Nejvyšší správní soud z následujících úvah. Soud
má předně za to, že byly splněny všechny podmínky aplikace ust. §24 odst. 2 správního řádu
a že tedy nastoupila fikce náhradního doručení vzhledem ke skutečnosti, že si stěžovatelka
nevyzvedla uloženou zásilku do 3 dnů od jejího uložení. Správní řád totiž v tomto ustanovení
žádným způsobem nerozlišuje důvody, pro něž si nezastižený, avšak v místě doručování
zdržující se adresát uloženou zásilku nevyzvedne, když postačí samotná skutečnost,
že si ji nevyzvedl, ačkoliv byl o jejím uložení řádně vyrozuměn. Jinými slovy, právní úprava
nepočítá s tím, že by právní fikce náhradního doručení nenastala v případě jakýchkoliv jiných
kvalifikovaných důvodů na straně adresáta, např. překážek bránících bezprostřednímu
převzetí zásilky. Naopak, je nutno vycházet z toho, že právní konstrukce ust. §24 odst. 2
s těmito obtížemi počítá a zohledňuje je, když stanoví, že fikce doručení nastává až marným
uplynutím lhůty 3 dnů od uložení. Tato lhůta má adresátovi zásilky umožnit, aby případné
překážky, jež brání převzetí zásilky při doručení nebo v provozovně držitele poštovní licence,
byly adresátem odstraněny. To pak platí konkrétně i pro situaci, kdy držitel poštovní licence
odmítl v souladu se správním řádem a poštovním řádem zásilku určenou do vlastních rukou
adresátovi vydat za situace, když se tento adresát nemohl prokázat platnými osobními
doklady. Lhůta 3 dnů totiž umožňuje, aby si adresát v takovém případě obstaral osobní
doklady nové, resp. náhradní. Vzhledem k tomu, že byly splněny všechny podmínky aplikace
ust. §24 odst. 2 správního řádu, má Nejvyšší správní soud za to, že zásilky, jimiž žalovaný
zval stěžovatelku k oběma pohovorům, lze považovat za řádně doručené.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda stěžovatelce, ačkoliv byla řádným
způsobem vyrozuměna o konání obou pohovorů k žádosti o udělení azylu, v účasti na těchto
pohovorech bránil vážný důvod ve smyslu ust. §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb.
Po zvážení všech okolností případu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tomu
tak nebylo. Předně je nutno vyjít ze skutečnosti, že stěžovatelka věděla, že odesílatelem
zásilek, které ji nebyly pro nemožnost prokázání totožnosti vydány, je Ministerstvo vnitra.
Rovněž si musela být vědoma, že je účastníkem správního řízení o udělení azylu, které vede
stejný správní orgán a v rámci něhož je nositelem procesních povinností, a to přinejmenším
povinnosti poskytnout správnímu orgánu přiměřenou součinnost. Nic nebránilo stěžovatelce,
aby se při vědomí těchto skutečností obrátila na žalovaného, resp. na příslušné pobytové
středisko se žádostí o sdělení obsahu nevydaných zásilek. Vážnost důvodu je dle Nejvyššího
správního soudu třeba nahlížet rovněž z hlediska pravidel stanovených pro vydávání,
nakládání a hlášení ztrát průkazu žadatele o azyl. Z ust. §49 písm. b) cit. zákona vyplývá
povinnost žadatele o udělení azylu neprodleně hlásit policii poškození, zničení, ztrátu,
odcizení nebo zneužití průkazu žadatele o udělení azylu. Stěžovatelka však v řízení před
Městským soudem v Praze ani v kasační stížnosti neprokazovala a ani netvrdila, že by této
své povinnosti dostála. Přitom kdyby tak učinila, byla by policie povinna vystavit ji nový
průkaz žadatele o azyl, resp. přinejmenším potvrzení o jeho ztrátě, které by sloužilo jako
náhradní doklad k prokazování totožnosti stěžovatelky ve smyslu ust. §49 písm. a)
cit. zákona. Kdyby tak učinila neprodleně po ztrátě průkazu, nebo alespoň neprodleně
po zjištění skutečnosti, že bez tohoto průkazu jí nebudou přípisy zasílané žalovaným na poště
vydávány, mohla by předejít nevydání přinejmenším předvolání k druhému pohovoru,
jež bylo uloženo více než měsíc po uložení prvního předvolání. Pokud by se tak stalo, mohla
by se stěžovatelka k pohovoru k žádosti o udělení azylu dostavit, a v takovém případě
by žalovaný bez dalšího nemohl postupovat podle ust. §25 písm. d) cit. zákona, nýbrž
by s největší pravděpodobností musel posoudit žádost stěžovatelky věcně, co do naplnění
kritérií pro udělení azylu ve smyslu ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 cit. zákona. Stěžovatelka
tak neučinila, resp. vůbec netvrdí, že by své povinnosti podle ust. §49 písm. b) cit. zákona
dostála, když zároveň ani žádným způsobem soudu neprokazuje, že by osobní doklady
skutečně ztratila. Ze všech uvedených důvodů nelze důvody tvrzené stěžovatelkou považovat
za důvody vážné ve smyslu ust. §25 písm. d) cit. zákona. Proto Nejvyšší správní soud ani
nepovažoval za nezbytné provést důkazy navržené stěžovatelkou (§120 odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s.), neboť tyto důkazy byly navrženy za účelem prokázání skutečností
tvrzených stěžovatelkou, které však nebyly soudem shledány skutečnostmi relevantními
z hlediska aplikace cit. ustanovení. Nejvyšší správní soud vzal dále v úvahu, že v daném
případě měl žalovaný jako podklad pro rozhodnutí pouze návrh na zahájení řízení a že žádný
jiný pohovor k žádosti o udělení azylu, standardně v řízeních o udělení azylu prováděný,
se stěžovatelkou nebyl proveden. Informace obsažené v návrhu na zahájení řízení přitom
samy o sobě nejsou dostatečným podkladem pro řádné posouzení naplnění důvodů
pro udělení azylu dle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 cit. zákona. Za dané situace Nejvyšší
správní soud vyvodil, že podmínky aplikace ust. §25 odst. d) cit. zákona byly naplněny,
neboť stěžovatelka se bez vážného důvodu opakovaně nedostavila k pohovoru, ke kterému
byla řádně předvolána, a na základě dosud zjištěných skutečností nebylo možné rozhodnout.
K druhé stížnostní námitce stěžovatelky, že se soud nezabýval důvody, které ji vedly
k odchodu z vlasti a žádosti o azyl, Nejvyšší správní soud uvádí, že Městský soud v Praze
nepochybil, když se zabýval pouze zákonností a správností rozhodnutí žalovaného zastavit
správní řízení o udělení azylu ve smyslu ust. §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb. Proti
nezákonnosti tohoto rozhodnutí totiž směřovala žaloba podaná stěžovatelkou. Soud navíc
nemohl přezkoumávat existenci důvodů pro udělení azylu v situaci, kdy se jimi žalovaný
v rozhodnutí vůbec nezabýval, neboť v souladu s cit. ustanovením zastavil řízení
bez meritorního rozhodnutí ve věci, tedy postupoval tak, jak mu zákon ukládá právě
v případě, kdy není možné pro absenci podkladů pro rozhodnutí způsobenou jednáním
žadatele o azyl vůbec zhodnotit naplnění případných důvodů pro udělení azylu.
Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů nezjistil naplnění důvodu
kasační stížnosti, když naopak shledal, že Městský soud v Praze nepochybil, jestliže žalobu
jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost proti napadenému
rozsudku podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci
samé nerozhodoval již o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady říz ení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně 6. 4. 2004
JUDr. Petr Příhoda,
předseda senátu