ECLI:CZ:NSS:2004:3.ADS.30.2003
sp. zn. 3 Ads 30/2003 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: I. T. I.,
zastoupen JUDr. Jitkou Páskovou, advokátkou se sídlem Brno, Tomešova 1, proti
žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001,
č. j. 30 Ca 130/2001 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se včasným podáním odvolání ze dne 17. 3. 2002 domáhal u Vrchního soudu
v Praze zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001,
č. j. 30 Ca 130/2001 - 38, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení v Praze ze dne 2. 5. 2001.
Po poučení provedeném Městským soudem v Praze podle pokynu Vrchního soudu
v Praze o nabytí účinnosti nové právní úpravy provedené zákonem č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, podal žalobce dne 22. 1. 2003 kasační stížnost.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 2. 5. 2001,
č. 251 013 951 byl žalobci přiznán dnem 1. 1. 2000 podle ust. §29 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, v platném znění, a podle čl. 13 a čl. 39 odst. 2 Smlouvy mezi Českou
republikou a Bulharskou republikou o sociálním zabezpečení, Praha, 25. listopadu 1998,
sdělení č. 2/2002 Sb.m.s., starobní důchod v celkové výši 4650 Kč měsíčně. Podle vládního
nařízení č. 353/2000 Sb. se od prosince 2000 zvyšuje procentní výměra důchodu 3340 Kč
o 5% tj. o 167 Kč na 3507 Kč, základní výměra důchodu se nezvyšuje a nadále náleží ve výši
1310 Kč měsíčně, tedy celkem 4817 Kč měsíčně. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá,
že žalobci bylo zohledněno 25 roků pojištění, což činí 37,5 % výpočtového základu ve výši
8905 Kč, jenž odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 16 543 Kč, zjištěnému
v rozhodném období za rok 1977.
Žalobce s výší starobního důchodu nesouhlasil a ve svém opravném prostředku
poukazoval, že mu nebyly zohledněny doby pojištění, které získal na území České republiky,
a to celkem 1778 dnů odpracovaných v letech 1947 (91 dnů), 1948 (285 dnů), 1949
(365 dnů), 1951 (91 dnů), 1953 (365 dnů) a 1954 (365 dnů). Dále požadoval nedoplatek
na starobním důchodu od roku 1986 do roku 2000 a úroky z těchto nedoplatků. Poukazoval,
že rozhodnutí ČSSZ o přiznání dílčího starobního důchodu ze dne 12. 11. 1986 bylo zrušeno
rozhodnutím Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 2. 5. 2001 potvrdil, neboť z osobního listu důchodového pojištění
znějícího na jméno žalobce bylo zjištěno, že žalobce má zohledněno v systému českého
pojištění celkem 25 roků 261 dnů pojištění, s tím, že od 7. 2. 1978 do 31. 11. 1999 se potom
jedná o dobu vyloučenou získanou v bulharském pojištění.
Dále Městský soud v Praze konstatoval, že řízení o přiznání dávky důchodového
pojištění ve smyslu §81 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, v platném znění, se zahajuje na základě písemné žádosti. Za den uplatnění
nároku se považuje den, kdy se oprávněný poprvé obrátil na příslušnou organizaci
nebo na příslušný orgán se žádostí o její přiznání. Žalobce podal žádost o přiznání starobního
důchodu dnem 1. 1. 2000, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost Smlouva mezi Českou
republikou a Bulharskou republikou o sociálním zabezpečení. Žalovaný správní orgán
byl při svém rozhodování vázán žádostí žalobce ze dne 17. 1. 2000. Jestliže tedy žalobce
požadoval přiznání starobního důchodu od roku 1986, tak tento požadavek neodpovídal
jeho žádosti ze dne 17. 1. 2000 uplatněné u bulharského nositele pojištění. Dále ust. §55
odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. podle něhož nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká
uplynutím tří let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží, neumožňuje přiznání dávky
důchodového pojištění za období delší než 3 roky ode dne uplatnění žádosti a neumožňuje
to ani nová Smlouva mezi Českou republikou a Bulharskou republikou o sociálním
zabezpečení, která nahradila smlouvy sjednané bývalou Československou republikou
a Bulharskou republikou v této oblasti, podle kterých mohl být přiznáván pouze dílčí starobní
důchod, nikoliv tedy starobní důchod ve smyslu §29 zákona č. 155/1995 Sb. Podle dříve
platné smluvní úpravy byl žalobci přiznán dílčí starobní důchod rozhodnutím bývalého Úřadu
důchodového zabezpečení ze dne 25. 2. 1988, č. 251 013 951, ode dne 19. 6. 1986 ve výši
1076 Kč měsíčně, proti kterému žalobce neuplatnil žádný opravný prostředek,
a proto to rozhodnutí nabylo právní moci, a tento důchod byl žalobci vyplácen
až do 31. 12. 1999.
Městský soud v Praze se rovněž zabýval námitkou žalobce týkající se nezohlednění
dob pojištění na území České republiky, kde žalobce pracoval do 31. 12. 1977,
a vzal za prokázané důkazy údaje uvedené v dávkovém spisu žalobce, a to jak z osobního listu
důchodového pojištění znějícího na jeho jméno ze dne 6. 4. 2001, tak i z evidenčních listů,
o době zaměstnání a z ročního výkazu daně ze mzdy, neboť žalobce nepředložil žádný nový
důkaz o tom, že s výjimkou dob pojištění na území České republiky od doby příjezdu
tj. 17. 3. 1947 do doby odjezdu 31. 12. 1977 na území České republiky získal další doby
pojištění.
Smlouva mezi Českou republikou a Bulharskou republikou o sociálním zabezpečení
umožňuje přiznat starobní důchod dle právních předpisů smluvních stran s tím, že doba
pojištění u druhé ze smluvních stran je dobou vyloučenou pro výpočet starobního důchodu.
Žalobce získal celkem v českém pojištění 25 roků a splnil podmínky nároku na starobní
důchod po ust. §28 a §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., a to dnem vstupu v platnost
Smlouvy mezi Českou republikou a Bulharskou republikou o sociálním zabezpečení,
která přiznání starobního důchodu umožňuje, tedy dnem 1. 1. 2000.
Vzhledem k tomu, že žalobce nepředložil žádný důkaz o dalších dobách pojištění
na území České republiky v období od 17. 3. 1947 do 31. 12. 1977, kdy na území České
republiky pobýval a pracoval, neprokázal ani dobu studia na stavební fakultě ČVUT v Praze,
když nepředložil žádný doklad o řádném studiu na této vysoké škole, potvrdil Městský soud
v Praze opravným prostředkem napadené rozhodnutí ČSSZ ze dne 2. 5. 2001, které odpovídá
zákonu č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 233/1998 Sb.
Žalobce (stěžovatel) ve svém podání uvádí, že kasační stížnost podává z důvodů
uvedených ustanovených v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
že Městský soud v Praze v průběhu řízení nedostatečně zjistil skutkový stav věci,
když žalobci neposkytl dodatečnou lhůtu k předložení tohoto důkazu, anebo v souladu
s občanským soudním řádem předseda senátu si neopatřil uvedenou listinu sám jejím
vyžádáním od ČVUT, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudkem zrušil stížností
napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001.
Dále stěžovatel namítal, že proti rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení
ze dne 25. 2. 1988 nepodal opravný prostředek, a že ze spisu tohoto úřadu zjistil, že mu toto
rozhodnutí nebylo doručováno do vlastních rukou, a že tak tento úřad není schopen prokázat,
zda mu bylo toto rozhodnutí skutečně doručeno. V jeho spise vedeném ČSSZ potvrzení pošty
o doručení tohoto rozhodnutí do Bulharska chybí a spis neobsahuje ani kopii předmětného
rozhodnutí, pouze pracovní versi výpočtu důchodu. Vzhledem k tomu, že mu nikdy nebylo
uvedené rozhodnutí doručeno, byla mu odňata možnost podat opravný prostředek
a rozhodnutí tak nenabylo právní moci.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ust. §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Neshledal, že by řízení před soudem bylo zmatečné
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
a ani neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, nebo že by šlo o případ,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Kasační stížnost není důvodná.
Především nutno konstatovat, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje výslovně
důvod uvedený v §103 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze podat kasační stížnost
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že správně zjištěný
skutkový stav je podřazen nesprávné právní normě, popř. je vybrána odpovídající právní
norma, je však nesprávně vyložena či aplikována.
Stěžovatel ve svém podání uvádí, že v průběhu soudního řízení byl nedostatečně
zjištěn skutkový stav věci, když mu Městský soud v Praze neposkytl dodatečnou lhůtu
k předložení důkazu o studiu na ČVUT a ani si neopatřil uvedenou listinu sám jejím
vyžádáním od ČVUT. Z dalšího obsahu podání tedy vyplývá, že se ve skutečnosti jedná
o námitku spočívající v nedostatcích ve skutkových zjištěních, námitku podřaditelnou
pod ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Soud posuzuje tvrzené důvody kasační stížnosti podle
jejich obsahu a nikoliv podle formálního označení.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že při jednání Městského soudu
v Praze dne 5. 12. 2001 uvedl stěžovatel novou skutečnost, a to že na území bývalého
Československa studoval Stavební fakultu ČVUT a byl řádným studentem asi v letech
1950 - 55. Dobu si přesně nepamatuje a nemá k dispozici ani žádný doklad o studiu
na této VŠ, potvrzení o studiu na VŠ si však od ČVUT vyžádá. Žádost o zohlednění studia
na ČVUT s příslušným potvrzením o studiu podal na ČSSZ až dne 18. 4. 2003, jak výslovně
uvádí ve své kasační stížnosti. Z podání stěžovatele, jakož i obsahu soudního spisu Nejvyšší
správní soud dále zjistil, že požadavek zápočtu doby studia na ČVUT v Praze stěžovatel
neuplatnil ve správním řízení, proto nemohly být tyto doby v rámci přezkumu soudem
posuzovány a nebylo tedy třeba k nim zjišťovat a posléze provádět jakékoliv důkazy. Řízení
před Městským soudem v Praze tak nemohlo být zatíženo vadou podle ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Z listinných důkazů založených ve spise (především z osobního listu důchodového
zabezpečení) je zřejmé, že Městský soud v Praze vycházel ze správně zjištěného skutkového
stavu a že správně posoudil právní otázky v předcházejícím řízení, když pak při svém
rozhodování použil správný právní předpis, tj. zákon č. 155/1995 Sb. a Smlouvu mezi Českou
republikou a Bulharskou republikou o sociálním zabezpečení, a jejich ustanovení správně
vyložil. Námitka nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v řízení
před soudem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je tak za těchto okolností nedůvodná.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že proti rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení
ze dne 25. 2. 1988 č. 251 013 951 nepodal opravný prostředek, neboť mu nikdy nebylo
uvedené rozhodnutí doručeno a byla mu odňata možnost podat opravný prostředek
a rozhodnutí tak nenabylo právní moci, Nejvyšší správní soud uvádí, že touto námitkou
se v daném řízení zabývat nemohl. Stěžovatel (žalobce) se svým opravným prostředkem
ze dne 6. 5. 2001, posléze odvoláním ze dne 17. 3. 2002, jakož i a kasační stížností
ze dne 22. 1. 2003, domáhal přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
v Praze ze dne 2. 5. 2001, č. 251 013 951, přičemž rozhodnutí ÚDZ ze dne 25. 2. 1988 není
ve vztahu k napadenému rozhodnutím dle ust. §75 odst. 2 s. ř. s.
Pokud jde o řízení před Městského soudu v Praze, které předcházelo podání kasační
stížností proti jeho rozsudku, Nejvyšší správní soud neshledal žádné závady v doručování
stěžovateli do Bulharské republiky, a to ani v případě přímého doručování do vlastních rukou,
neboť takový způsob doručování umožňuje čl. 31 odst. 2 Smlouvy mezi Českou republikou
a Bulharskou republikou o sociálním zabezpečení, když stanoví, že při provádění
této Smlouvy se mohou nositelé pojištění, úřady a soudy navzájem a se zúčastněnými
osobami nebo jejich zástupci stýkat přímo nebo jednat prostřednictvím styčných míst v jejich
úředním jazyce.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel jiné námitky v kasační stížnosti neuplatnil, Nejvyšší
správní soud uzavírá, že neshledal v postupu a rozhodnutí Městského soudu v Praze
stěžovatelem tvrzené vady řízení spočívající v nedostatcích ve skutkových zjištěních ani blíže
nedefinovanou nezákonnost. Za této situace nepovažuje kasační stížnost za důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů kasační stížnosti bylo tak, že žádný z účastníků nemá právo
na jejich náhradu, neboť stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a správní orgán nemá na jejich
náhradu právo ze zákona (§60 odst. 1, 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. 8. 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu