ECLI:CZ:NSS:2004:3.ADS.39.2003:85
sp. zn. 3 Ads 39/2003 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Antonína Koukala ve věci žalobce Č. h. b., a. s.
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem, se sídlem Štěpánská 20, Praha
1, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 10. 2002, č. j. 332-6003-1477-16. 9. 2002/Ře,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Ca 777/2002, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2003, č. j. 28 Ca 777/2002 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 22.10.2002, č. j. 332-6003-1477-16.9.2002/Ře bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzen platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení,
kterým byl žalobci předepsán k úhradě nedoplatek na pojistném a penále v celkové výši
284 458 Kč. Žalovaná dospěla k závěru, že členství v představenstvu akciové společnosti
přímo souvisí s výkonem funkce vedoucího pracovníka, a proto je zřejmé, že i odměny jim
byly vyplaceny v souvislosti s výkonem jejich zaměstnání a měly být tedy zahrnuty
do vyměřovacího základu.
Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalované s tím, že ve správním řízení nebyl
dostatečně zjištěn skutkový stav, rozhodnutí správních orgánů nemají náležitosti podle
ustanovení §46 správního řádu. Žalobce uvedl, že vztah člena orgánu k bance je vztahem
obchodněprávním a proto se řídí obchodním zákoníkem, žalobce měl uzavřeny manažerské
smlouvy dle ustanovení §27 odst. 4 zákoníku práce a smlouvy, dle nichž se odměna řídí
ustanovením §566 obchodního zákoníku, neboť jde o odměnu za činnost dle ustanovení §
191 obchodního zákoníku. Členem statutárního orgánu žalobce se může stát i fyzická osoba,
která není vedoucím zaměstnancem banky, pokud člen orgánu banky vykonává činnost, jejíž
základ není upraven pracovněprávními předpisy a přijímá -li za tuto činnost odměnu, nejedná
se o příjem zaměstnance.
Rozsudkem, napadeným kasační stížností, soud žalobu zamítl a v odůvodnění tohoto
rozsudku uvedl zejména, že rozhodující pro posouzení předmětu sporu je skutečnost,
že manažerské smlouvy, uzavřené s členy představenstva žalobce na pracovní zařazení
generálního ředitele a jeho náměstků jsou nepochybně smlouvami sjednanými podle
pracovněprávních předpisů, neboť v záhlaví těchto smluv je odkaz na právní úpravu
ustanovení §244 odst. 1 zákoníku práce a rovněž Stanovy žalobce účinné od 30. 11. 2001
jednoznačně v článku 22 odst. 2 uvádějí, že funkce generálního ředitele a náměstků jsou
vykonávány členy představenstva. Ustanovení §5 odst. 1 zákona o pojistném jednoznačně
stanoví, že vyměřovací základ tvoří veškeré příjmy zaměstnance zúčtované mu v souvislosti
s výkonem zaměstnání. Jestliže generální ředitel žalobce a jeho náměstci byli v rozhodném
období zaměstnanci žalobce (což nebylo před správním orgánem ani před soudem
zpochybněno ani popřeno), bez ohledu na to, na základě jakého právního úkonu jim
pracovněprávní vztah vznikl, a jestliže byly těmto osobám v rozhodném období vyplaceny
vedle mzdy i odměny podle Smlouvy o podmínkách výkonu funkce, jsou tyto vyplacené
odměny příjmem zúčtovaným zaměstnancům v souvislosti s výkonem zaměstnání.
Z uvedených důvodů soud rozhodl, že právní závěr žalovaného správního orgánu o nutnosti
zahrnout odměny těchto osob do vyměřovacího základu, je správný.
K námitce žalobce, že nebyl žalovaným spolehlivě zjištěn skutečný stav věci ve shodě
s ustanovením §3 odst. 4 správního řádu, uvedl soud, že námitka není podložena konkrétním
tvrzením, proto ji soud mohl přezkoumat jen v obecné rovině a protože žalobce sám k výzvě
soudu uvedl, že považuje věc za skutkově zřejmou a objasněnou, soud dospěl k závěru,
že tato námitka žalobce není opodstatněná.
Soud uvedl dále, že nedovodil v rámci své přezkumné činnosti vadu napadeného
rozhodnutí žalovaného, napadené rozhodnutí obsahuje náležitosti dle ustanovení §47
správního řádu, netrpí vadou, spočívající v nedostatku správního uvážení ve smyslu
ustanovení §32 odst. 3 správního řádu ani nedostatky ve způsobu hodnocení důkazů podle
ustanovení §34 odst. 5 správního řádu. Závěr žalovaného, že není rozhodná skutečnost,
že na výkon funkce člena představenstva mají zaměstnanci uzavřenu smlouvu o podmínkách
výkonu člena představenstva sice považoval za kusý, avšak logický vzhledem k závěrům
a hodnocením v předchozích částech odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takový nedostatek
neměl však vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Ze všech uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a proto
ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
kasační stížnost. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl stěžovateli doručen 2. 6. 2003, kasační
stížnost byla podána dne 12. 6. 2003 a byla podána včas. Jde o rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody podle ustanovení §106
(správně §103) odst. 1 písmeno a) a písm. d) s. ř. s. Stěžovatel tvrdí, že napadený
rozsudek trpí nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
a nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti pro nedostatek důvodů.
Vztah mezi společností a statutárním orgánem (osobou) se řídí obchodním zákoníkem,
ustanoveními o mandátní smlouvě. Je nutno odlišit, jaký druh práce se vykonává v rámci
vztahu pracovněprávního a jaký je obsah výkonu funkce člena statutárního orgánu. Je sice
skutečností, že Stanovy stěžovatele upravují ve shodě s ustanovením §8 odst. 2 zákona
o bankách, kdo se může stát členem statutárního orgánu banky, je rovněž konstatováno,
že funkce generálního ředitele a jeho náměstků jsou vykonávány členy představenstva, avšak
z uvedeného nelze dovodit, že se jedná o výhradní pracovněprávní vztah. Dle názoru
stěžovatele tuto námitku soud ponechal bez povšimnutí. Stěžovatel upozornil, že sice
manažerské smlouvy byly uzavřeny s osobami dle ust. §27 odst. 4 a 5 zákoníku práce, avšak
nejedná se o pracovní smlouvy. Stěžovatel zpochybnil takový závěr soudu, neboť kdyby
nebyly manažerské smlouvy uzavřeny (nejedná se o obligatorní smlouvy), pak by nebylo
zřejmé, o jaké jiné skutečn osti soud svůj závěr opírá. Činnosti zajišťované a vykonávané
členy představenstva pro stěžovatele vyplývají z ustanovení §191 a násl. obchodního
zákoníku, na základě Smlouvy o podmínkách výkonu funkce těmto osobám vyplácí stěžovatel
odměnu dle ust. §566 odst. 1 obchodního zákoníku. Členem statutárního orgánu banky
se může stát i fyzická osoba, která není rovněž vedoucím zaměstnancem ve shodě s ust. §4
odst. 3 písm. d) zákona o bankách.
Stěžovatel namítá, že žalovaný zahrnul odměnu členů představenstva žalobce
do vyměřovacího základu v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., neboť
tato norma předpokládá jako jednu z podmínek jejího uplatnění, že jde o zaměstnání, které
zakládá účast na nemocenském pojištění. Takovou skutečnost nelze dovodit z ustanovení §2
odst. 1 a 2 zákona č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců, tato námitka zůstala
soudem bez povšimnutí.
Stěžovatel rovněž zopakoval, že žalovaný nezjistil spolehlivě stav věci, obsah
rozhodnutí nesplňuje náležitosti správního rozhodnutí ve smyslu ustanovení §46 a násl.
správního řádu.
K tvrzené nepřezkoumatelnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. namítá
stěžovatel, že rozsudek neobsahuje řádné poučení o opravných prostředcích, není řádně
odůvodněn, když se soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami, rozsudek odkazuje
na neexistující právní předpis – zákon č. 150/2022 Sb. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek soudu
v souladu s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
včas ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Rozhodování soudu o kasační stížnosti je ovládáno principem kasace, soud tedy provádí
jen důkazy nezbytné k tomu, aby mohl rozhodnout , v rámci své přezkumné činnosti sleduje,
jak soud , který ve věci rozhodoval zhodnotil důkazy, jak se vypořádal s tvrzením žalobce
a důkazy navrženými či předloženými, zda okruh skutečností, které v řízení měly být
zjišťovány, byl zjištěn v postačujícím rozsahu, zda se tak stalo s použitím zákonných
důkazních prostředků a způsobem, který neodporuje procesnímu předpisu a zda skutkový
stav, který byl zjištěn, má oporu v provedených důkazech, a to v rozsahu námitek.
K namítaným vadám řízení před soudem, spočívajícím v údajné nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti či nedostatku odůvodnění rozsudku, Nejvyšší správní soud
uvádí, že takové pochybení, či vady, neshledal. Z odůvodnění rozsudku napadeného kasační
stížností je zřejmé, z jakých důvodů Městský soud v Praze žalobu zamítl, jak zhodnotil
důkazy, jak se vypořádal s tvrzením stěžovatele a důkazy navrženými či předloženými,
rovněž tak i skutečnosti, které v řízení měly být zjišťovány, byly zjištěny a skutkový stav,
který byl zjištěn, má oporu v provedených důkazech..
Úspěšná nemůže být ani námitka stěžovatele, že napadený rozsudek vykazuje zásadní
vadu, když neobsahuje řádné poučení o opravném prostředku, když městský soud neuvedl,
zřejmě chybou v psaní, v poučení svého rozsudku, že oním opravným prostředkem, jež lze
podat ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí dle ustanovení §102 a násl.
s. ř. s. je kasační stížnost. Jak je z celého řízení o mimořádném opravném prostředku zřejmé,
stěžovatel jej uplatnil včas, nebyl tedy nikterak zkrácen na svých právech obrany proti
rozsudku městského soudu. Rovněž tak je zřejmou chybou v psaní odkaz v odůvodnění
rozsudku na zákon č. 150/2022 Sb., neboť je zcela zřejmé, že se jedná o zákon č. 150/2002 Sb. správní řád správní, jež je opakovaně v rozsudku uváděn.
Stěžovatel uvádí dále jako důvod kasační stížnosti §103 odst. 1 písm.a) s.ř.s., podle
tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti, jež spatřuje
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Za onu spornou, či nesprávně posouzenou právní otázku soudem v předcházejícím řízení
je dle názoru stěžovatele, právní posouzení postavení členů představenstva akciové
společnosti a povahy peněžních plnění přijatých od stěžovatele za výkon jejich funkce
a určení rozsahu vyměřovacího základu pro výpočet a odvod pojistného žalobcem. Takový
rozsah stížních bodů je zřejmý z kasační stížnosti, takovým způsobem stěžovatel rovněž
specifikoval a upřesnil důvody žaloby ve svém podání učiněném k výzvě Městského soudu
v Praze dne 14. 2. 2003.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „ zákon o pojistném“)
je vyměřovacím základem zaměstnance úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou
organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském
pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů, jimiž jsou: náhrady výdajů, popřípadě jejich
části, které nepodléhají dani z příjmu fyzických osob, náhrady škody, odměny vyplacené
podle zákona o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích a hodnota
(finanční ocenění) poskytnutých nepeněžních plnění, která nepodléhají dani z příjmu
fyzických osob.
Výčet nezapočitatelných příjmů je úplný. Zaměstnavatel nemůže výčet
nezapočitatelných příjmů nad rámec daný tímto ustanovením nikterak rozšiřovat. Pojistné
je však povinen platit (za sebe i za své zaměstnance) ze všech ostatních příjmů (kromě
nezapočitatelných), u nichž je splněna uvozovací podmínka, totiž že jsou zúčtovány
zaměstnanci v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském
pojištění.
V souzeném případě byly osoby (generální ředitel a jeho náměstci) současně členy
představenstva akciové společnosti. Ze správního spisu bylo soudem zjištěno a rovněž
v napadeném rozsudku uvedeno, že tyto osoby funkci generálního ředitele i náměstků dle
manažerské smlouvy uzavřené dle ustanovení §244 odst. 1 zákoníku práce jsou smlouvami
pracovněprávními, ve stanovách akciové společnosti (žalobce) je stanoveno, že členové
představenstva jsou voleni a odvoláváni valnou hromadou a že členem představenstva je vždy
generální ředitel a jeho náměstci .
Z toho vyplývá, že generální ředitel i jeho náměstci jsou členy představenstva z titulu
funkce generálního ředitele, či jeho náměstka, kterou vykonávají na základě pracovního
poměru, z něhož jsou účastni nemocenského pojištění. Proto i jejich odměna, kterou dostávají
za činnost člena představenstva, je příjmem zúčtovaným jim v souvislosti s výkonem
zaměstnání, z něhož jsou nemocensky pojištěni, takže se podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a)
zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, musí zahrnovat do vyměřovacího
základu pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení. V takových případech není
rozhodující, že členství generálního ředitele či jeho náměstků v představenstvu není
stanoveno přímo v jejich pracovní smlouvě, nýbrž je stanoveno ve stanovách společnosti.
Pro danou skutečnost je v ýznamné a rozhodující, že se jedná tzv. o "povinné" členství, tedy,
že funkce generálního ředitele a jeho náměstků je spojena s jejich členstvím v představenstvu
akciové společnosti. Z uvedených důvodů je tedy nutno odmítnout tvrzení žalobce, že i když
byly manažerské smlouvy sjednány podle zákoníku práce, pracovně-právní vztah nezakládaly.
Pokud by však za člena statutárního orgánu zaměstnavatele (stěžovatele) byl zvolen jeho
zaměstnanec, aniž by byl povinen být členem tohoto orgánu z důvodu, že je zaměstnancem
ve výkonné funkci (ředitelem,náměstkem, atd.), pojistné se z jeho odměn člena statutárního
orgánu platit nebude, neboť nebude zahrnuto do vyměřovacího základu.
K námitce stěžovatele, že odměny uvedeným osobám, jejichž vyplácení bylo sjednáno
smlouvu o podmínkách výkonu člena představenstva byly vypláceny dle ustanovení §566
obchodního zákoníku, Nejvyšší správní soud poznamenává, že není rozhodné, z jakého titulu
byly tyto odměny vypláceny, neboť se v každém případě jednalo o příjem těchto osob
ze závislé činnosti, jak je zřejmé z ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb.
o daních z příjmů, podle něhož příjmy ze závislé činnosti jsou mj. odměny členů statutárních
orgánů a dalších orgánů právnických osob a jsou součástí vyměřovacího základu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s.ř.s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 2
s. ř. s.
Protože stěžovatel nebyl ve sporu úspěšný a žalované nenáleží náhrada nákladů řízení
ze zákona, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21.dubna 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu