ECLI:CZ:NSS:2004:3.AZS.191.2004
sp. zn. 3 Azs 191/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně
Z. D. D., zastoupené Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha
2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 10. 2003, čj. OAM-4694/VL-20-04-BZ-2003, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 24 Az 2187/2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, čj. 24 Az 2187/2003 - 20,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, čj. 24 Az 2187/2003 - 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byla zamítnuta
žádost žalobkyně o udělení azylu na území České republiky jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) s odůvodněním,
že žadatelka o azyl přišla na území České republiky ze státu, který Česká republika považuje
za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, a v řízení nebylo prokázáno, že v jejím
případě tento stát za takovou zemi považovat nejde. Žalovaný konstatoval, že Bulharsko
splňuje znaky bezpečné země původu ve smyslu zákona o azylu a v průběhu řízení o udělení
azylu nebylo možno dovodit, že by státní moc v případě žalobkyně nedodržovala lidská práva,
nebo že by tato země nebyla způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů
ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému
soudu v Ostravě, v níž uvedla jako svou adresu P. s. M. v., V. L.. Krajský soud v Ostravě poté
zaslal žalobu k vyjádření žalovanému, jenž ve svém vyjádření uvedl, že podle údajů z jeho
evidence se stěžovatelka v současné době nachází na soukromé adrese u B. H., V Ú. 1490, P.
10 – S.. Proto soud prvního stupně zaslal žalobkyni na tuto adresu přípis obsahující vyjádření
žalovaného a poučení podle §51 s. ř. s.; zásilka se však vrátila zpět s tím, že adresátka
na dané adrese není známá. Krajský soud poté učinil na této adrese opětovné dotazy a zjistil,
že se žalobkyně na uvedené adrese nezdržuje. Soud prvního stupně zjistil z evidence
žalovaného, že tato adresa, na kterou bylo žalobkyni neúspěšně doručováno, je poslední
žalobkyní udanou adresou. Vzhledem k této skutečnosti bylo po uplynutí zákonem o azylu
předpokládané devadesátidenní lhůty, po kterou byla žalobkyně podle názoru krajského soudu
neznámého pobytu, dne 25. 2. 2004 Krajským soudem v Ostravě vydáno usnesení
čj. 24 Az 2187/2003 - 20, jímž bylo zastaveno řízení podle §33 zákona o azylu.
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že speciální ustanovení o zastavení
řízení podle §33 zákona o azylu je tzv. jiným opatřením ve smyslu ustanovení §29 odst. 3
o. s. ř. a proto nebylo nutné žalobkyni před vydáním rozhodnutí ustanovit opatrovníka.
Usnesení bylo doručeno žalovanému dne 26. 2. 2004. Dne 11. 2. 2004 se na Krajský soud
v Ostravě jménem žalobkyně obrátil pan P. M., jenž soudu sdělil, že je přítelem žalobkyně a
požádal o doručení usnesení na v záhlaví tohoto rozsudku uvedenou adresu s tím, že se
žalobkyně nyní na této adrese zdržuje. Rozhodnutí bylo žalobkyni na tuto adresu doručeno
dne 16. 3. 2004.
Proti usnesení podala žalobkyně dne 26. 3. 2004 k poštovní přepravě kasační stížnost,
v níž uvedla, že se na adrese uvedené v napadeném usnesení nikdy nezdržovala, tato adresa
byla pouze formální, zprostředkovaná tzv. „pasáky“, a potvrdila, že ji v místě této adresy
nemohl nikdo znát. Stěžovatelka uvádí, že do České republiky byla svými bratry prodána
v roce 2002, na území České republiky byla nucena k prostituci, celkem měla tři „pasáky“,
přičemž poslední z nich se momentálně nachází ve vyšetřovací vazbě. Stěžovatelka uvádí,
že žádost o udělení azylu podala z důvodné obavy, že bude po návratu do země původu
opětovně příbuznými prodána. Uvádí, že se v současné době zdržuje u P. M., tam převzala
rovněž napadené usnesení. Stěžovatelka sděluje, že s panem M. má po dobu pěti měsíců
hlubší vztah a uvažují o sňatku a o založení rodiny. Na adrese uvedené v evidenci žalovaného
se nezdržovala z obavy o svůj život, nyní se trvale zdržuje u pana M., avšak i nadále u ní
přetrvává důvodná obava z „pasáků“. Stěžovatelka namítá, že při posuzování její žádosti o
udělení azylu nebylo vzato v úvahu, že se stěžovatelka stala obětí obchodu s lidmi a že
v České republice napomohla k objasnění této trestné činnosti, neboť vypovídala jako svědek
před orgány policie. Proto stěžovatelka navrhuje, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
zrušeno z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti namítl opožděné podání kasační
stížnosti, neboť na kasační stížností napadeném usnesení soudu prvního stupně je vyznačeno
datum nabytí právní moci rozhodnutí 26. 2. 2004, žalovaný se proto domnívá, že rozhodnutí
nemohlo být stěžovatelce doručeno až 16. 3. 2004 a kasační stížnost doručenou soudu dne
29. 3. 2004 je tedy třeba pokládat za opožděnou. Vzhledem k této skutečnosti žalovaný
navrhuje odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost, popřípadě její zamítnutí
pro nedůvodnost.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí soudu
prvního stupně a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Dříve, než soud začne rozhodovat o věci samé, musí přezkoumat dodržení zákonných
podmínek pro řízení o kasační stížnosti. Základní podmínkou je včasnost podání kasační
stížnosti. K námitce žalovaného týkající se možné opožděnosti podané kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud uvádí, že ze soudního spisu je zřejmé, že usnesení o zastavení řízení
bylo stěžovatelce doručeno dne 16. 3. 2004 na dodatečně zjištěnou adresu, avšak tato
skutečnost již nebyla soudem zohledněna v doložce právní moci rozhodnutí. Dnem nabytí
právní moci usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, čj. 24 Az 2187/2003-20,
tedy není 26. 2. 2004, jak je nesprávně uvedeno na doložce právní moci, nýbrž toto usnesení
nabylo právní moci dne 16. 3. 2004, kdy bylo doručeno žalobkyni. Kasační stížnost podanou
stěžovatelkou k poštovní přepravě dne 26. 3. 2004 je tedy nutné pokládat za včasnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal řízení před soudem prvního stupně,
které přecházelo vydání kasační stížností napadeného usnesení o zastavení řízení a zjistil,
že krajský soud pochybil, když zastavil řízení se stěžovatelkou, která byla podle jeho sdělení
neznámého pobytu, aniž by jí ustanovil k ochraně jejích práv opatrovníka podle ustanovení
§29 odst. 3 o. s. ř. Soud prvního stupně sice v odůvodnění usnesení uvedl, že řízení
je zastavováno podle §33 zákona o azylu a tento způsob ukončení řízení označil za tzv. jiné
opatření ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., čímž odůvodnil absenci ustanoveného
opatrovníka při zastavení řízení. Nejvyšší správní soud k tomu však konstatuje, že Krajský
soud v Ostravě pochybil, když stěžovatelce neustanovil k ochraně jejích práv opatrovníka,
přestože dospěl k závěru, že je neznámého pobytu, neboť zastavení řízení podle §33 zákona
o azylu nelze považovat za tzv. jiné opatření, jež představuje výjimku z povinnosti ustanovit
opatrovníka účastníku řízení z důvodů podle §29 odst. 3 o. s. ř. Za tzv. jiné opatření
podle §29 odst. 3 o. s. ř. je možné považovat např. přerušení řízení spojené s podnětem
k zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům, obecně vzato zejména rozhodnutí povahy
předčasné či dočasné; nelze dospět k závěru, že by opatrovník nemusel být ustanoven
účastníku řízení, který je neznámého pobytu, pro tu fázi řízení, jíž se řízení končí. V dané věci
bylo řízení zastaveno podle §33 zákona o azylu, aplikovaného pomocí §47 písm. c) s. ř. s.,
takový úkon nebylo možné považovat za tzv. jiné opatření a pokud měl soud prvního stupně
za prokázané, že stěžovatelka je neznámého pobytu, měl jí před vydáním usnesení o zastavení
řízení ustanovit opatrovníka.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná pro vady
řízení před krajským soudem, jež měly za následek nezákonné rozhodnutí o zastavení řízení,
a proto kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil; současně věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, v němž je tento
soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Ostravě v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu