ECLI:CZ:NSS:2004:3.AZS.40.2003
sp. zn. 3 Azs 40/2003 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobců a) O. D., b)
P. D., zastoupený žalobkyní ad a) jako svou zákonnou zástupkyní, zastoupeni JUDr. Petrem
Málkem, advokátem se sídlem Špirkova 526, Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2002, č. j. OAM-2676/CU-06-
P11-2001, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn.
59 Az 7/2003, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 18. 9. 2003, č. j. 59 Az 7/2003 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí bylo rozhodnuto,
že se žalobkyni ad a) jednající jménem svým i jménem svého nezletilého syna (dále též
„stěžovatelka“) neuděluje azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č.
325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) s odůvodněním, že žalobkyní
uváděné ekonomické problémy a problémy se soukromými osobami (věřiteli) nejsou
zákonnými důvody pro udělení azylu v České republice a současně nebyl shledán ani důvod
hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu; zároveň
bylo žalovaným rozhodnuto, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 18. 9. 2003,
č. j. 59 Az 7/2003 - 18 byla zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že právní zhodnocení ze strany
správního orgánu bylo učiněno v souladu s ustanovením §12 písm. a) i b) zákona o azylu,
když pronásledování ze strany soukromých osob (věřitelů) nelze považovat za pronásledování
podle §12 písm. b) zákona o azylu, přičemž bylo konstatováno, že pronásledování musí být
následkem uplatňování politických práv a svobod, rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Tyto důvody
pronásledování však u žalobkyně ani u jejího syna dány nebyly, v průběhu správního
řízení stěžovatelka netvrdila žádné skutečnosti, jež by tomu nasvědčovaly a nelze
proto vytýkat správnímu orgánu, že se jimi nezabýval. K rozhodnutí správního orgánu,
že se na stěžovatelku a jejího syna nevztahuje překážka vycestování, soud prvního stupně
uvedl, že správní orgán nepochybil, když takto rozhodl, neboť pojem „ohrožení“ podle
zákona o azylu nelze vztáhnout na potenciální ohrožení při návratu do vlasti pocházející
ze strany soukromých osob; správní orgán ani soud nemají prostor pro odlišný výklad zákona.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka namítá nesprávný postup správního
orgánu v dané věci, k němuž podle jejího sdělení došlo nekvalifikovaným přístupem
pracovníka Azylového zařízení M. 4, S. p. R., kam byla žalobkyni doručena výzva Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. týkající se
souhlasu s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Stěžovatelka uvedla, že
česky nerozumí natolik, aby byla schopná psanému textu porozumět, proto požádala
sociálního pracovníka uvedeného azylového zařízení o sdělení jejího obsahu; bylo jí
oznámeno, že se jedná o výzvu soudu a že záleží na žalobkyni, jak s ní naloží. Nesprávným
výkladem obsahu předmětné výzvy, která byla vyhotovena v jazyce, jemuž stěžovatelka
nerozuměla, pak byla tato podle svého sdělení připravena o účast na jednání před krajským
soudem i o zastoupení advokátem v tomto jednání. Stěžovatelka uvádí, že v jednání
správního orgánu spatřuje porušení příslušných ustanovení s. ř. s. i čl. 37 odst. 2 a 4 Listiny.
Dále stěžovatelka sdělila, že soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí toliko
konstatoval stanovisko žalovaného uvedené v napadeném rozhodnutím aniž by se zabýval
vážnými osobními důvody, jež vedly stěžovatelku k podání žádosti o azyl. Žalobkyně
vyslovila názor, že krajský soud pochybil, když se nezabýval otázkou udělení azylu
z humanitárních důvodů, přičemž poukázala na podklady Amnesty International týkající
se současné situace na Ukrajině, které se svým obsahem údajně významně odlišují
od informací, jež má k dispozici žalovaný a upřesnila, že motivem její žádosti o azyl nebyly
toliko důvody ekonomické, nýbrž především snaha zamezit ohrožení vlastního života a života
svého syna po návratu do vlasti. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení; současně stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti žalobkyně nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně a dospěl k závěru, že kasační stížnost žalobkyně není důvodná.
Kasační stížnost byla podána z důvodu vymezeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. V souzené věci je však zřejmé,
že žalovaný rozhodl na základě skutečností obsažených ve správním spise. V této námitce
však Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem krajského soudu sděluje, že skutkový závěr
žalovaného byl učiněn zcela v souladu s podklady a tyto skutečnosti vyplývají z tvrzení
žalobce v průběhu správního řízení o udělení azylu. Žalovaný správní orgán měl pro
rozhodnutí dostatek podkladů, s nimiž měla žalobkyně možnost se seznámit a vyjádřit
se k nim a rozhodnutí žalovaného vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a jako
takové bylo žalovaným správním orgánem řádně odůvodněno, když bylo uvedeno, které
skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval, tedy v souladu
s ustanovením §47 odst. 3 spr. ř. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvod kasační
stížnosti uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Námitkou žalobkyně, že nesprávným postupem správního orgánu spočívajícím v tom,
že jí pracovníkem azylového zařízení byla nesprávně interpretována výzva soudu prvního
stupně týkající se souhlasu žalobkyně s postupem soudu podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.
se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť nebyla směřována k postupu žalovaného
správního orgánu v souvislosti s vydáním napadeného rozhodnutí, nýbrž k stěžovatelkou
tvrzené nesprávné informaci blíže neidentifikovaného pracovníka azylového zařízení
v průběhu soudního řízení. Vzhledem k tomu, že nebylo namítáno ani případné pochybení
soudu prvního stupně, a s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., podle něhož je Nejvyšší
správní soud vázán rozsahem podané kasační stížnosti, konstatuje Nejvyšší správní soud,
že tuto námitku stěžovatelky neshledal důvodnou, neboť se neopírá o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
Proto Nejvyšší správní soud ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl. Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační
stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o
návrhu nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř.
s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu