ECLI:CZ:NSS:2004:4.AZS.189.2004
sp. zn. 4 Azs 189/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce O.
V. S., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.
schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
27. 2. 2004, č. j. 60 Az 156/2003 – 25, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Podáním označeným jako stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu,
adresovaným žalovanému a jemu doručeným dne 17. 9. 2003, se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2003, č. j. OAM-918/AŘ-2002, jímž byl ministrem vnitra
zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 4. 2001,
č. j. OAM-978/CU-02-P18-2001, kterým nebyl žalobci udělen azyl na území České republiky
z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu) a současně bylo rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Ministerstvo vnitra – odbor azylové a migrační politiky postoupil dne 17. 9. 2003
žalobcovo podání Krajskému soudu v Plzni, jemuž bylo doručeno dne 24. 9. 2003. Uvedený
soud v rámci zkoumání podmínek řízení zjistil z přípisu Krajského soudu v Hradci Králové
pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2004, že žalobce podal proti shora uvedenému
rozhodnutí žalovaného u uvedeného soudu žalobu dne 22. 9. 2003, řízení probíhá
pod sp. zn. 52 Az 310/2003 a není doposud skončeno. Krajský soud v Hradci Králové
ke zprávě přiložil uvedený soud stejnopis žaloby O. V. S. ze dne 19. 9. 2003 a stejnopis
žalobou napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM 918/AŘ-2002. Za této procesní
situace Krajský soud v Plzni usoudil, že o téže věci probíhá již u jiného soudu řízení, v němž
nebylo dosud rozhodnuto a proto žalobu podanou u tamního soudu odmítl podle ustanovení §
46 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V odůvodnění rozhodnutí
s odkazem na ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s., §32 odst. 4 a §77 odst. 1 zákona o azylu uvedl,
že místem hlášeného pobytu žadatele o udělení azylu je zařízení, do něhož je Ministerstvem
vnitra umístěn, přičemž takovým zařízením je v případě žalobce Pobytové středisko S., jak
bylo ověřeno z evidence odboru azylové a migrační politiky uvedeného ministerstva.
Umístění žadatele o azyl ve věznici na území České republiky přitom právní úprava neřeší.
Protože Pobytové středisko Seč se nachází v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové, je
tento soud místně příslušným k projednání žaloby, která k němu byla podána v pořadí jako
první.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. s tím, že z důvodu
opatrnosti spatřuje další důvody kasační stížnosti též v ustanovení §103 odst. 1 písm. c) a d)
s. ř. s. Soudu prvního stupně vytýká, že napadeným usnesením porušil ustanovení §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s., když žalobce podal žalobu – tedy úkon směřující ke Krajskému soudu v Plzni
– již dne 17. 9. 2003 a učinil tak dříve než úkon směřující ke Krajskému soudu v Hradci
Králové. Pokud tedy Krajský soud v Plzni dospěl k názoru, že není místně příslušným
k projednání této věci, pak měl postupem podle §7 odst. 6 s. ř. s. věc postoupit soudu
příslušnému. Žalobce však není přesvědčen ani o tom, že by Krajský soud v Plzni nebyl
místně příslušným, neboť je pravdou, že byl dne 3. 7. 2002 přihlášen k pobytu v PoS S., avšak
od 19. 7. 2002 je internován ve věznici Plzeň – Bory, kde je též hlášen k pobytu, byť nikoliv
ze své vlastní vůle. Je tedy zřejmé, že oficiální pobyt žalobce je od 19. 7. 2002 v obvodu
Krajského soudu v Plzni. Žalobce navíc označil napadené usnesení za zmatečné s ohledem na
datum jeho vydání 27. 2. 2003, tedy ještě před podáním žaloby. Navrhoval, aby Nejvyšší
správní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2003, č. j. 60 Az
156/2003 – 25 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Současně
s podáním kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
s odůvodněním, že potřebuje být nadále přítomen v České republice, aby mohl uplatňovat
svoje procesní práva u soudu.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že tato směřuje výhradně proti
postupu krajského soudu při odmítnutí žaloby a správní orgán jako účastník původního řízení
o udělení azylu se proto k obsahu kasační stížnosti nevyjadřuje a posouzení veškerých
právních otázek ponechává na Nejvyšším správním soudu. Vzhledem k tomu nečiní ani žádný
procesní návrh. Pouze k žádosti o přiznání odkladného účinku správní orgán poznamenává,
že se nedomnívá, že by pro stěžovatele právní následky rozhodnutí znamenaly
nenahraditelnou újmu a proto tento jeho návrh nepodporuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti; neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti a pro něž by se mohl od zásady vázanosti rozsahem a důvody kasační
stížnosti odchýlit. Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatel napadá usnesení Krajského soudu v Plzni dovolávajíc se důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo
o zastavení řízení. V dané věci Krajský soud v Plzni napadeným usnesením žalobu odmítl
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak,
soud usnesením odmítne návrh (žalobu), mimo jiné též tehdy, jestliže o téže věci již řízení
u soudu probíhá. Jde o tzv. překážku litispendence (překážku zahájeného řízení), která brání
soudu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Krajský soud usoudil, že o takový případ
jde v projednávané věci a Nejvyšší správní soud se s jeho posouzením této otázky ztotožňuje.
Jak správně zdůraznil v napadeném usnesení Krajský soud v Plzni, je pro posouzení
této procesní otázky významné především datum zahájení obou současně probíhajících řízení,
když jinak je v projednávané věci nepochybné a ostatně to nezpochybňuje v kasační stížnosti
ani stěžovatel, že řízení o žalobě (žalobách) stěžovatele proti témuž rozhodnutí žalovaného
probíhají současně u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
a u Krajského soudu v Plzni. Podle §32 s. ř. s., je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel
soudu; týká-li se návrh věcí uvedených v §4 odst. 1 s. ř. s., nazývá se návrh žalobou.
V daném případě se shoduje Nejvyšší správní soud s krajským soudem v závěru, že návrh
žalobce je ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobou proti rozhodnutí vydanému v oblasti
veřejné správy orgánem moci výkonné. Tento návrh došel Krajskému soudu v Plzni
(byl mu postoupen žalovaným) až dne 24. 9. 2003, jak o tom svědčí otisk razítka podatelny
uvedeného soudu na přípisu žalovaného ze dne 17. 9. 2003, k němuž je žaloba připojená
a jímž je věc postupována uvedenému soudu. U Krajského soudu v Hradci Králové pobočky
v Pardubicích byla žaloba podána dne 22. 9. 2003, jak vyplývá nejen ze zprávy uvedeného
soudu, ale též z otisku razítka jeho podatelny na žalobě sepsané právním zástupcem
stěžovatele. Stalo se tak nepochybně o dva dny dříve, než došla žaloba proti témuž rozhodnutí
žalovaného Krajskému soudu v Plzni. Naposledy uvedený soud proto právem podle §46 odst.
1 písm. a) s. ř. s. později podanou žalobu odmítl. Pro posouzení věci je ve smyslu §32 s. ř. s.
rozhodné, kdy žaloby došly soudu (soudům) a naopak bez významu zůstává posouzení, která
z žalob byla předána dříve k poštovní přepravě, jak se mylně domnívá stěžovatel.
Pro posouzení postupu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (odmítnutí žaloby pro litispendenci),
není rozhodující otázka místní příslušnosti soudu, s níž se Krajský soud v Plzni nad rámec
potřebného odůvodnění svého závěru o existenci překážky probíhajícího řízení vypořádal,
byť tak učinil za použití právní argumentace, kterou Nejvyšší správní soud sdílí.
Pokud stěžovatel napadá usnesení Krajského soudu v Plzni dovolávaje se důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nutno připomenout, že v kasační stížnosti neuvádí
v čem spatřuje zmatečnost řízení před soudem ve smyslu uvedeného ustanovení. Podle něho
lze totiž kasační stížnost podat z důvodu tvrzené zmatečnosti před soudem spočívající v tom,
že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně
obsazen, popř. bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Žádné takové vady Nejvyšší správní soud nezjistil a ostatně, jak již bylo uvedeno, nebyly
ani namítány. Ani tento důvod kasační stížnosti nemohl být proto shledán opodstatněným.
Stěžovatel se dále též dovolává důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Lze usuzovat, že za takovou vadu řízení pokládá
stěžovatel zřejmou nesprávnost, jíž se soud dopustil při písemném vyhotovení napadeného
usnesení v datu jeho vydání. Ze všech časových souvislostí je nepochybné, že usnesení bylo
vydáno 27. 2. 2004, když věc u soudu napadla dne 24. 9. 2003. Tuto zřejmou nesprávnost
napadeného usnesení pak soud úřední cestou, t. j. postupem podle ustanovení §54 odst. 4 věta
první s. ř. s., opravil. V žádném případě však toto pochybení nemohlo mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, jak má na zřeteli ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V dané věci proto Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá,
že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo vydáno v souladu se zákonem, není stiženo
vadami, které jsou v kasační stížnosti vytýkány a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
přednostně tak, jak mu to ukládá ustanovení §56 odst. 2 s. ř. s., po nezbytném poučení
účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Ostatně nutno připomenout,
že o téže věci probíhá u soudu jiné řízení a v něm lze, pokud se tak již nestalo, takový návrh
uplatnit.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
v řízení úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, přičemž stěžovatel byl v řízení neúspěšný, bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 7. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu