ECLI:CZ:NSS:2004:4.AZS.38.2004
sp. zn. 4 Azs 38/2004 – 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: D.
T. H., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Štefánikova 8, Brno 602 00, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 46 Az
231/2003-16, spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. OAM-610/VL-20-P16-2002 bylo
zastaveno řízení o udělení azylu žalobkyni podle ustanovení §25 odst. 1 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) s odůvodněním, že se žalobkyně bez řádné
omluvy opakovaně nedostavila k pohovoru za účelem objasnění důvodů žádosti o udělení
azylu a stav spisového materiálu neumožňoval ve věci rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) opravný
prostředek (rozklad), v němž žalovanému vytýkala, že neobdržela pozvání k pohovoru
ke správnímu orgánu. Dále uvedla, že se nemůže vrátit do Vietnamu a požadovala opětovné
projednání žádosti o udělení azylu; rovněž žádala o přiznání azylu z humanitárních důvodů.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2003 č. j. 46 Az 231/2003-16 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém
rozhodnutí především uvedl, že správní orgán při doručování písemností stěžovatelce, jestliže
předvolání na pohovor uložil v pobytovém středisku a uložení oznámil na úřední desce,
nepochybil. Dále uvedl, že stěžovatelka neoznámením adresy, na které se bude zdržovat,
nesplnila svou zákonnou povinnost; při své argumentaci se Krajský soud v Praze odvolával
především na ustanovení §24 a §25 písm. d), resp. §82 zákona o azylu. Protože Krajský
soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, o žalobě rozhodl podle ustanovení
§78 odst. 7 s. ř. s., tedy žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka včas kasační stížnost, ve které uplatňuje
důvody obsažené v ustanoveních §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kdy tvrdí, že při zjišťování
skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
soud, který o věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; rovněž tvrdí,
že pro nedostatek důvodů rozhodnutí považuje rozhodnutí krajského soudu
za nepřezkoumatelné. Konkrétně namítala, že krajský soud dostatečně nepřezkoumal žalobou
napadené rozhodnutí a své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnil. Dále uvedla,
že se k pohovoru nedostavila z důvodu, že nebyla vyrozuměna o jeho konání, neb předvolání
nebylo doručeno do vlastních rukou a ani nebylo vyvěšeno, jak tvrdí správní orgán, na úřední
desce azylového střediska, kterou podle svých slov jednou až dvakrát týdně navštěvovala.
Z tohoto důvodu jí nebylo umožněno zúčastnit se pohovoru, na kterém by se mohla vyjádřit
k důvodům žádosti o udělení azylu. Na základě výše uvedeného proto dovozuje porušení §24
zákona o azylu, §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1 §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967, Sb.,
o správním řízení (správní řád) a navrhuje, aby označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze
bylo zrušeno. Samostatným podáním požádala rovněž o přiznání odkladného účinku.
Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl,
že své rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo vydáno v souladu
s právními předpisy. K tvrzení stěžovatelky, že pravidelně sledovala úřední desku, uvedl,
že z evidence pobytu vyplývá, že stěžovatelka se v době, kdy byla obě oznámení vyvěšena,
zdržovala bez uvedení adresy mimo azylové středisko a nemohla tudíž úřední desku sledovat.
V dalším odkázal na správní spis. Závěrem navrhl, aby kasační stížnost a stejně tak návrh
na přiznání odkladného účinku byl zamítnut.
Ze správního spisu předloženého žalovaným na výzvu soudu vyplynuly především
tyto podstatné skutečnosti: Stěžovatelka opustila Vietnam dne 1. 10. 2001, a to z důvodů
ekonomických a osobních. Ekonomické důvody specifikovala tak, že „ve Vietnamu neměla
práci“; osobní důvody pak specifikovala tak, „že si chtěla provětrat hlavu a poznat život
v Evropě“, resp. že si „chce rozšířit své vědomosti o Evropě a České republice“. Na území
České republiky vstoupila dne 16. 1. 2002. Řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne
21. 1. 2002. Dne 20. 2. 2002 byla stěžovatelka žalovaným správním orgánem předvolána
k pohovoru ve věci řízení o azylu. Z důvodu, že se toto předvolání k pohovoru nepodařilo
stěžovatelce doručit do vlastních rukou, bylo uloženo v azylovém zařízení Bělá pod Bez. -
Jezová a oznámení o uložení bylo vyvěšeno na úřední desce (vyvěšeno bylo dne 20. 2. 2002
a sňato dne 2. 3. 2002). Obdobně byl proveden i druhý pokus o doručení předvolání
k pohovoru, ovšem stěžovatelka si předvolání opětovně nepřevzala (2. předvolání k pohovoru
bylo vyvěšeno dne 25. 3. 2002 a sňato dne 4. 4. 2002).
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109 odst.
2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k významu tohoto ustanovení a jeho
konkrétním dopadům v této věci.
Význam napadaného ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. („při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané
rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. Po posouzení
stěžovatelem uvedených skutečností, jakož i obsahu spisu, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že k porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, nedošlo.
Pokud stěžovatelka konkrétně namítá, že se k pohovoru nedostavila z důvodu,
že nebyla vyrozuměna o jeho konání, neb předvolání jí nebylo doručeno do vlastních rukou,
resp. nebylo vyvěšeno na úřední desce azylového střediska, je třeba uvést, že ze správního
spisu vyplývá, že správní orgán obě předvolání do vlastních rukou doručoval. Ostatně
jak bude osvětleno níže, stěžovatelka si obě předvolání z důvodu, že nebyla v azylovém
středisku přítomna (a to bez udání adresy) do vlastních rukou ani převzít nemohla.
Ze správního spisu dále vyplývá, že vzhledem k tomu, že se předvolání stěžovatelce
do vlastních rukou doručit nepodařila, byla uložena v azylovém středisku, přičemž oznámení
o uložení byla vyvěšena na úřední desce (první předvolání bylo vyvěšeno dne 20. 2. 2002
a sňato dne 2. 3. 2002, druhé pak bylo vyvěšeno dne 25. 3. 2002 a sňato dne 4. 4. 2002).
K dalšímu tvrzení stěžovatelky, že jednou až dvakrát týdně sledovala úřední desku azylového
střediska, ale i opětovně k výše uvedenému doručování do vlastních rukou, Nejvyšší správní
soud odkazuje rovněž na správní spis - evidenci pobytu stěžovatelky, kterou si vyžádal
od správního orgánu - ze které vyplývá, že v době vyvěšení prvního předvolání
(ale i v okamžik doručování prvního předvolání do vlastních rukou - viz výše), tedy mezi
20. 2. 2002 a 2. 3. 2002, se v azylovém středisku nezdržovala, neb středisko již dne
19. 2. 2002 svévolně opustila a vrátila se až dne 18. 3. 2002. Rovněž tak z této evidence
vyplývá, že stěžovatelka dne 22. 3. 2002 středisko opětovně svévolně opustila a do střediska
se vrátila až dne 9. 4. 2002. Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelka ani v dobu vyvěšení
druhého předvolání (ale i v okamžik doručování druhého předvolání do vlastních rukou –
viz výše), tedy mezi 25. 3. 2002 a 4. 4. 2002, nebyla v azylovém středisku přítomna. Nejvyšší
správní soud proto dovozuje, že k pohovoru, kde by se stěžovatelka mohla dále vyjádřit
k důvodům pro udělení azylu, se nemohla dostavit pouze na základě vlastního zavinění,
přičemž nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka svévolným opuštěním azylového
střediska dále porušila i povinnost stanovenou v §82 zákona o azylu. V těchto námitkách
proto Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil a neshledal tak porušení §24 zákona
o azylu. Podle §24 odst. 2 zákona o azylu se písemnost, kterou se nepodařilo doručit, uloží
v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo
v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení.
Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku
na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10-ti dnů od uložení, považuje
se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Nejvyšší správní soud rovněž přezkoumal namítané porušení §3 odst. 3, 4, §32 odst.
1 §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Protože stěžovatelka své tvrzení ve vztahu k označeným
ustanovením zákona nijak nespecifikovala, zabýval se Nejvyšší správní soud všemi možnými
dopady, ovšem neshledal, že by k porušení citovaných ustanovení ze strany správního orgánu
došlo a přisvědčil tak závěrům krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že neshledal v souzené věci stěžovatelkou označený důvod vymezený v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
K namítanému porušení ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj., že „rozhodnutí
správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí“, Nejvyšší správní
soud uvádí, že nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba
spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému
výroku rozhodnutí. Protože stěžovatelka žádné konkrétní námitky ve vztahu k porušení
označeného ustanovení s. ř. s. neuvedla, ale pouze uvedla, že krajský soud dostatečně
nepřezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a své rozhodnutí dostatečným způsobem
neodůvodnil, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než opětovně přezkoumat všechna možná
naplnění označeného důvodu ve vztahu k přezkoumávanému rozsudku Krajského soudu
v Praze. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně
vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného
správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních
bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně
opírá o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku. I zde proto Nejvyšší
správní soud uzavírá, že v souzené věci neshledal ani stěžovatelkou označený důvod
vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 6. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu