ECLI:CZ:NSS:2004:5.A.48.2002
sp. zn. 5 A 48/2002 – 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce Ž. m.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem Pařížská 28, Praha 1, proti
žalovanému Ministerstvu kultury, se sídlem Milady Horákové 139, Praha 6, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2002 čj. 12180/2000,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 2. 2002 č.j. 12180/2000 bylo rozhodnuto o tom,
že se soubor obrazů z majetku Ž. m. v P. (dále jen „žalobce“) prohlašuje za kulturní památku
podle ustanovení §2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen “zákon o státní památkové péči“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
uvedl, že se v daném případě jedná o stěžejní díla umístěná ve sbírkách N. g. v P., jež byla pro
svůj význam trvalou součástí stálých expozic. S prohlášením věci za kulturní památku
vyjádřil souhlas Státní památkový ústav v hlavním městě Praze i Magistrát hlavního města
Prahy, odbor památkové péče, čímž byla naplněna podmínka ustanovení §3 odst. 1 zákona o
státní památkové péči. Žalovaný dále uvedl, že žalobce vyjádřil s prohlášením předmětných
děl za kulturní památku nesouhlas, jenž byl odůvodněn tím, že uvedená umělecká díla byla
žalobci navrácena na základě zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových
křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují
některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 212/2000 Sb.“), a prohlášením za kulturní památku bude zabráněno
v potenciálním navracení dědicům s trvalým pobytem mimo území České republiky; dále pak
žalobce nesouhlasil s výběrem uměleckých děl, jenž byl podle jeho názoru učiněn podle
nespecifikovaných kriterií, když uvedl, že s výjimkou obrazu P. S. „R. v S.“ nebyla
předmětná díla trvalou součástí stálých expozic N. g. P.. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
odkázal na nález Ústavního soudu zn. I. ÚS 35/94, a uvedl, že ochrana kulturních památek je
ve všech kulturních zemích spojena s jistým omezením volné dispozice vlastním majetkem;
navíc prohlášením věci za kulturní památku nedochází k jednostrannému omezení
vlastnického práva bez náhrady, ale toto omezení je kompenzováno řadou výhod. Žalovaný
uvedl, že při řízení o prohlášení věci za kulturní památku je rozhodujícím faktorem, zda věc
splňuje kritéria ustanovení §2 zákona o státní památkové péči; pro posouzení věci pak není
rozhodující skutečnost původu nebo autorství věci, jež je prohlašována za kulturní památku,
ale její hodnota podle §2 zákona o státní památkové péči. Žalovaný dále v odůvodnění
rozhodnutí uvedl, že prohlášení předmětných obrazů za kulturné památku neodporuje
elementární etice ani demokratickému právnímu řádu a není ani ve vztahu k zákonu
č. 212/2000 Sb., neboť tento zákon neobsahuje rušící nebo pozměňovací účinky k zákonu
o státní památkové péči. V další části odůvodnění se žalovaný vyjádřil k jednotlivým obrazům
prohlašovaným za kulturní památku s tím závěrem, že uvedené obrazy představují velmi
kvalitní umělecká díla, jež jednoznačně splňují kritéria kulturní památky podle ustanovení
§2 zákona o státní památkové péči, neboť jsou významným dokladem vývoje českého
a evropského moderního umění. Pouze u kresby J. S. „Z. s p. a s. v.“ nebyl shledán takový
kulturní dosah, aby byla prohlášena za kulturní památku, a bylo rozhodnuto o neprohlášení
tohoto díla za kulturní památku.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, v níž namítá
nezákonnost napadeného rozhodnutí. Nezákonnost spatřuje žalobce zejména ve skutečnosti,
že řízení o prohlášení věci za kulturní památku neproběhlo v souladu s ustanoveními §2 a §3
zákona o státní památkové péči, když žalovaný dospěl k nesprávnému právnímu závěru
spočívajícímu v tom, že předmětný soubor obrazů a jeho jednotlivé součásti splňují kritéria
uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. a) a b) zákona o státní památkové péči. V řízení
o prohlášení věci za kulturní památku pak podal žalobce vyjádření, s nímž se žalovaný
neztotožnil a jako rozhodující pro prohlášení věci za kulturní památku zdůraznil v odůvodnění
svého rozhodnutí „její hodnotu podle §2 zákona o státní památkové péči“. Podle názoru
žalobce žalovaný při výkladu ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona pochybil, když
v rozporu se zákonem rozhodl o tom, že předmětné obrazy jako soubor splňují požadavky
zákona o státní památkové péči na prohlášení souboru věcí za kulturní památku. Žalobce
sděluje, že dále trvá na svých předchozích tvrzeních, zejména na tom, že posuzovaný soubor
obrazů byl vybrán zcela náhodně a účelově bez náležitého posouzení významu podle §2
zákona o státní památkové péči. Další důvod nezákonnosti spatřuje žalobce v tom, že žalobce
je tímto rozhodnutím omezen ve výkonu svého vlastnického práva v míře a za podmínek, jež
jsou ve zřejmém rozporu s ustanovením §11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, když
v odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvádí, že prohlášením věci za kulturní památku nedochází
k jednostrannému omezení vlastnického práva, ale toto omezení je kompenzováno řadou
výhod. Podle názoru žalobce však jsou výhody poskytované vlastníkovi věci, jež byla
prohlášena za kulturní památku pouze povahy fakultativní, poskytované na žádost vlastníka
a jsou ve výrazném nepoměru vůči omezením vlastníka z tohoto prohlášení plynoucím. Tyto
výhody nelze podle názoru žalobce považovat za náhradu za omezení vlastnického práva
podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť v daném případě nebyl
dostatečně zjištěn skutečný veřejný zájem na omezení vlastnického práva a žalobci coby
vlastníkovi obrazů nebyla poskytnuta přiměřená náhrada za toto omezení. Předmětné obrazy
byly navíc žalobci vydány podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb., a účelový
postup žalovaného považuje žalobce za odporující smyslu tohoto zákona, neboť fakticky
znemožňuje úplnou nápravu konkrétních majetkových křivd způsobených v období
holocaustu. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno
ve výroku, jímž byl soubor obrazů prohlášen za kulturní památku podle ustanovení §2 zákona
o státní památkové péči.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že na základě listinných materiálů dospěl
k závěru, že uvedený soubor obrazů představuje velmi kvalitní umělecká díla,
jež jednoznačně splňují kritéria kulturní památky podle §2 zákona o státní památkové péči.
K tomu dospěl žalovaný nejen na základě stanovisek N. g. v P., Státního památkového ústavu
v hlavním městě Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, ale rovněž na základě stanoviska
samotného žalobce ze dne 29. 1. 2002, jenž sice vyslovil nesouhlas s prohlášením souboru děl
za kulturní památku, ale sám ve vyjádření některá umělecká díla vysoce hodnotí. Tvrzení
žalobce, že v případě děl francouzských autorů, jež byla součástí soukromé sbírky JUDr. E.
F., lze polemizovat o nepostradatelnosti pro české prostředí, byla podle názoru žalovaného
vyvrácena již v odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že pro posouzení věci není
rozhodující skutečnost původu nebo autorství věci, nýbrž její hodnota podle §2 zákona o
státní památkové péči; pro české právní prostředí je navíc signifikantní provázanost a
ovlivňování se jednotlivých uměleckých prostředí i v mezinárodním měřítku; žalovaný proto
zcela odmítá tvrzení žalobce, že posuzovaný soubor obrazů byl k prohlášení za kulturné
památku vybrán zcela náhodně. Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že by došlo k pochybení při
výkladu §2 zákona o státní památkové péči, jež by způsobilo nezákonnost rozhodnutí.
V reakci na tvrzení žalobce o tom, že je napadeným rozhodnutím omezen ve výkonu svého
vlastnického práva v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu zn. I. ÚS 35/94 a na rozsudek Vrchního soudu
v Praze čj. 7 A 133/99-61, z nichž plyne, že omezení vlastníka kulturní památky jsou
v zákoně o státní památkové péči kompenzována řadou ustanovení, jež za ně poskytují
náhradu. Fakultativní dikci těchto ustanovení zákona o státní památkové péči však nelze
chápat jako neochotu státu poskytnout náhradu za omezení vlastnického práva vůbec. Majitel
kulturní památky tak sice nemůže žádat náhradu bez zjištění konkrétních potřeb předem,
může se však odvolat na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, zjistí-li neochotu
státu přispět na konkrétní náklady plynoucí z údržby kulturní památky podle citovaného
zákona. K námitce žalobce týkající se nabytí obrazů na základě zákona č. 212/200 Sb.
žalovaný uvádí, že tyto námitky se netýkají podstaty věci, tedy řízení o prohlášení věci za
kulturní památku a napadeného rozhodnutí. Námitka žalobce o účelovosti prohlášení věci za
kulturní památku není věcně doložena ani právně zdůvodněna. Žalovaný uvedl, že v době
zahájení řízení nebyl znám záměr žalobce převést vlastnické právo k předmětným obrazům na
občana Spojených států amerických; k odkazu žalobce na nenaplnění účelu zákona č.
212/2000 Sb. žalovaný uvádí, že dovolával-li se žalobce při řízení o prohlášení věci za
kulturní památku etických zásad, měl sám žalobce vysvětlit, v čem spatřuje etiku svého
záměru vyjmout uvedený majetek z jeho historického prostředí. Žalovaný uvádí, že mezi
důvody vedoucími k prohlášení věci za kulturní památku a důvody vedoucími žalobce
k převedení vlastnického práva podle občanského zákoníku není příčinná souvislost; proto
nelze dovodit, že by zákon o státní památkové péči odporoval zákonu č. 212/2000 Sb.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem žalovaný navrhuje, aby soud žalobu proti shora
uvedenému rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu zamítl.
Ze správního spisu, který soudu předložil žalovaný, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Dne 12. 9. 2000 byl žalovanému generálním ředitelem N. g. v P. zaslán návrh na
prohlášení uměleckých děl za kulturní památku s konstatováním, že se jedná o obrazy, jež
budou v blízké budoucnosti navráceny Ž. m. v P. podle zákona č. 212/2000 Sb., přičemž se
jedná o stěžejní díla sbírek N. g., jež byla pro svůj význam součástí stálých expozic a u nichž
je naléhavě žádoucí zajistit jejich setrvání v České republice.
Dne 26. 1. 2001 byly žalovanému generálním ředitelem N. g. v P. zaslány posudky
uměleckých děl vypracované pracovníky N.g. v P. s tím, že díla byla podle zákona č.
212/2000 Sb. vrácena žalobci coby zákonnému vlastníkovi.
Dne 21. 1. 2002 zaslal žalovaný žalobci vyrozumění o podaném návrhu na prohlášení
věci za kulturní památku s tím, že žalobci má možnost zaslat do 15 dnů ode dne doručení
vyrozumění své vyjádření. Žalobce byl informován o tom, že se jedná o část děl, která mu
byla vydána podle zákona č. 212/2000 Sb. s poznámkou, že se jednalo o stěžejní díla N. g.,
jež byla pro svůj význam součástí stálých expozic.
Dne 21. 1. 2002 byla zaslána žádost o vydání stanoviska Státnímu památkovému ústavu
v hlavním městě Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče; současně
bylo N. g. v P. zasláno oznámení o tom, že bylo na základě výše uvedeného návrhu zahájeno
řízení o prohlášení věci za kulturní památku.
Dne 29. 1. 2002 bylo žalovanému doručeno vyjádření žalobce k vyrozumění o podání
návrhu na prohlášení věci za kulturní památku. Ve vyjádření žalobce zdůraznil, že předměty
vracené v rámci zmírňování některých majetkových křivd způsobených holocaustem měly být
oprávněným osobám navraceny v maximální možné míře. Návrh na prohlášení uvedených
předmětů za kulturní památky ještě před jejich vydáním fakticky brání v naplnění účelu
zákona č. 212/2000 Sb., neboť tento zákon měl umožnit restituci majetku i osobám, které
nemají trvalý pobyt na území České republiky. Proto tento postup žalobce považuje
za odporující elementární etice i demokratickému právnímu řádu. Žalobce dále sdělil,
že seznam předmětů budí dojem zcela náhodného výběru, provedeného podle blíže
nespecifikovaných kriterií. Zejména by bylo podle názoru žalobce možno polemizovat
o nepostradatelnosti francouzských děl, jež byly součástí soukromé sbírky JUDr. E. F., pro
české prostředí. Některé kresby pak navíc podle názoru žalobce vykazují notné znaky
poškození. Navíc s výjimkou obrazu P. S. „R. v S.“ nebyla uvedené díla součástí stálých
expozic N. g. v P.. Z uvedených důvodů žalobce vyjádřil nesouhlas s prohlášením děl za
kulturní památku s tím, že je třeba přihlédnout ke způsobu nabytí děl žalobcem a dále jasně
formulovat důvody zařazení děl mezi kulturní památky.
Dne 13. 2. 2002 bylo žalovanému doručeno vyjádření Státního památkového ústavu
v hlavním městě Praze, v němž bylo prohlášení uvedených děl za kulturní památky shledáno
žádoucím.
Dne 14. 2. 2002 bylo žalovanému doručeno vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy,
odboru památkové péče, v němž bylo doporučeno prohlásit uvedený soubor obrazů
za kulturní památku.
Dne 20. 2. 2002 č. j. 12180/2000 bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí žalovaného.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), postoupena Nejvyššímu
správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
s. ř. s. – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních
bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Žalobce v žalobě namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §2
zákona o státní památkové péči prohlašuje Ministerstvo kultury za kulturní památky podle
tohoto zákona nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou významnými
doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob
do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské
činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, nebo které
mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Podle ustanovení §3
odst. 1 zákona o státní památkové péči si Ministerstvo kultury před prohlášením věci
za kulturní památku vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou
působností, pokud je již od těchto orgánů neobdrželo. V daném případě žalovaný zaslal návrh
na prohlášení souboru obrazů za kulturní památku za účelem vydání odborného stanoviska
Státnímu památkovému ústavu v hlavním městě Praze a odboru památkové péče Magistrátu
hlavního města Prahy, obě tyto instituce sdělily žalovanému své souhlasné stanovisko
s prohlášením věci za kulturní památku. Žalobce coby vlastník věci byl v souladu
s ustanovením §3 odst. 2 zákona o státní památkové péči vyzván k vyjádření se k návrhu
na prohlášení věci za kulturní památku, a sdělil žalovanému své negativní stanovisko
se zamýšleným postupem. Rozhodnutí žalovaného pak vyšlo z spolehlivě zjištěných podkladů
obsažených ve správním spise, jež si žalovaný obstaral v souladu se zákonem o státní
památkové péči a při rozhodování dospěl k závěru, že uvedené obrazy představují velmi
kvalitní umělecká díla, jejichž význam odpovídá ustanovení §2 zákona o státní památkové
péči. Nejvyšší správní soud tedy k první námitce žalobce sděluje, že rozhodnutí žalovaného
shledal za zákonu odpovídající. V námitce žalobce týkající se náhodného a účelového výběru
obrazů odkazuje Nejvyšší správní soud na napadené rozhodnutí žalovaného, jenž se s touto
skutečností vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce žalobce, že bylo
rozhodnutím žalovaného porušeno ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
soud odkazuje na již citované rozhodnutí Ústavního soudu zn. I. ÚS 35/94 s tím, že podle
ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má vlastník nejen práva,
ale i povinnosti a je povinen respektovat zákaz zneužití vlastnického práva na újmu druhých
nebo zákaz jeho užívání v rozporu se zákonem chráněnými zájmy; obecným zájmem
je nepochybně i ochrana kulturních památek. Ochrana kulturních památek je ve všech
kulturních státech spojena s jistým omezením volné dispozice vlastním majetkem. Zákon
umožňuje kompenzaci omezení vlastnického práva vlastníka kulturní památky. Státní a jiné
dotace či příspěvky nemohou však být chápány jako jakási paušální náhrada za omezení
vlastnického práva, nýbrž jako příspěvek na skutečné a prokazatelné náklady, které
v důsledku tohoto omezení, zejména v důsledku zvláštních nároků na údržbu kulturní
památky vlastníku vznikají. Z uvedených skutečností vyplývá, že prohlášení za kulturní
památku není zákonem pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady.
Výše a způsob náhrady jsou dány povahou věci, zejména odvisí též od výše nákladů, jimiž
údržba kulturní památky překračuje obvyklé náklady údržby nemovitosti. Z uvedených
důvodů soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci
přitom rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Úspěšnému žalovanému soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť mu
náklady nad rámec běžné úřadní činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu