ECLI:CZ:NSS:2004:5.A.53.2002
sp. zn. 5 A 53/2002 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce M. H.,
proti žalovanému Ministerstvu obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 1, o zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2003, č. j. 421/3-118-I/2002-7542 a ze dne 28. 3. 2002,
č. j. 421/3-118-II/2002-7542,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva obrany, personální sekce ze dne 28. 3. 2002,
č. j. 421/3-118-I/2002-7542 a ze dne 28. 3. 2002, č. j. 421/3-118-II/2002-7542
se zrušují a věci se v r a c e j í žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce
2000 Kč , a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou, doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 6. 5. 2002, se žalobce domáhal
zrušení shora označených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno odvolání žalobce a byla
potvrzena rozhodnutí Ministerstva obrany, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne
31. 1. 2002, č. j. 630709/0471/702/5 o přiznání odchodného žalobci v částce 228 666 Kč
a ze dne 31. 1. 2002, č. j. 630709/0471/702/4 o přiznání výsluhového příspěvku žalobci
v částce 15 626 Kč od 1. 1. 2002. Žalobce v žalobě (původně v opravném prostředku), uvedl,
že jeho služební poměr zanikl podle ustanovení §19 odst. 1 písm. d) zákona č. 221/1999 Sb.,
o vojácích z povolání dnem 31. 12. 2001, přičemž mu vznikl nárok na výsluhové náležitosti
za dobu 22 let. Na základě toho vydal Vojenský úřad sociálního zabezpečení dne 31. 1. 2002
shora označená rozhodnutí o přiznání odchodného a výsluhového příspěvku. Pro výpočet
obou výsluhových náležitostí byl stanoven průměrný měsíční hrubý plat podle ustanovení
§143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, a to podle věty druhé. Průměrný měsíční plat byl
tak zjištěn za celý kalendářní rok 2001. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce odvolání,
neboť měl zato, že Vojenský úřad sociálního zabezpečení při aplikaci tohoto ustanovení
nepostupoval správně. V ustanovení §143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání se praví,
že průměrným měsíčním hrubým platem je průměrný měsíční plat stanovený podle zvláštních
právních předpisů, kterým je ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně
za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb. Je-li
to pro vojáka z povolání výhodnější, je průměrným měsíčním hrubým platem průměrný
měsíční hrubý plat za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr.
Zanikne-li služební poměr posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se průměrný měsíční
hrubý plat z tohoto kalendářního roku. Zákonná dikce tedy dává možnost použít pro výpočet
průměrného měsíčního hrubého platu dvě různá období, a to kalendářní čtvrtletí nebo
kalendářní rok, vždy se však použije pro výpočet průměrného měsíčního hrubého platu
to rozhodné období, které je pro vojáka z povolání výhodnější. Protože podle názoru žalobce
byl pro něho výhodnější výpočet průměrného měsíčního hrubého platu za kalendářní čtvrtletí,
požadoval žalobce ve svých odvoláních provedení takového výpočtu. Odvolací orgán však
podaným odvoláním nevyhověl a napadená rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního
zabezpečení potvrdil v celém rozsahu. V těchto rozhodnutích žalovaný shodně konstatoval,
že v případě skončení služebního poměru dnem 31. 12. 2001 nelze aplikovat obecnou právní
úpravu uvedenou v zákoně č. 1/1992 Sb., ale je nutné použít speciální úpravu stanovenou
ve větě druhé ustanovení §143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Text této věty podle
žalovaného striktně určuje v návaznosti na splnění zcela konkrétní podmínky - doby skončení
služebního poměru - konkrétní, jedinečný, speciální výpočet průměrného měsíčního hrubého
platu, aniž by odkazovalo na užití zvláštních předpisů, jak je učiněno např. ve větě první.
Žalovaný tak dospěl k závěru, že pro výpočet průměrného měsíčního hrubého platu je jako
rozhodné období pouze celý kalendářní rok 2001. Žalobce považuje výklad tohoto ustanovení
provedený žalovaným za nesprávný. Podle jeho názoru je nezbytné první i druhou větu tohoto
ustanovení vykládat ve vzájemné souvislosti. Věta druhá v žádném případě není speciálním
ustanovením k větě první v tom směru, že by vylučovala použití rozhodného období
kalendářního čtvrtletí, ale pouze speciálním ustanovením k použití konkrétního kalendářního
roku. Podle druhé části věty první by totiž v případě skončení služebního poměru dnem
31. 12. 2001 byl rozhodným obdobím celý kalendářní rok 2000, což zákonodárce zjevně
nechtěl připustit. Proto byla do textu druhé věty zařazena taková formulace, aby v případě
skončení služebního poměru posledním dnem v kalendářním roce byl rozhodným obdobím
tento kalendářní rok, a nikoli kalendářní rok předcházející. Přistoupení na výklad
předmětného ustanovení použitý Ministerstvem obrany by ve svém důsledku vedlo
k neodůvodněnému rozdělení vojáků z povolání, kterým zanikl služební poměr, do dvou
skupin. Jedna skupina by měla možnost použití výhodnějšího výpočtu průměrného měsíčního
hrubého platu, zatímco druhá nikoli. Toto znevýhodnění určité skupiny vojáků z povolání
nebylo, a ani nemohlo být, záměrem zákonodárce, proto je třeba výklad Ministerstva obrany
odmítnout. Jiný postup by jednoznačně vedl k porušení ústavní zásady stejného zacházení
a rovnosti v právech.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě, obdobně jako ve svých rozhodnutích poukázal na to,
že vzhledem ke skutečnosti, že služební poměr žalobce skončil dnem 31. 12. 2001 nelze
aplikovat obecnou právní úpravu stanovenou zákonem č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně
za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, na kterou
odkazuje poznámka pod čarou č. 30 začleněná ve větě první v §143 odst. 3 zákona
č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění platném ke dni propuštění žalobce.
Ustanovení §143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění platném ke dni propuštění žalobce,
rozeznává dva základní způsoby určení průměrného měsíčního hrubého platu. V prvé řadě
obecný způsob podle věty první §143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění platném
ke dni propuštění žalobce, kdy je prostřednictvím poznámky pod čarou č. 30 odkázáno
na obecný předpis (který řeší problematiku stanovování průměrů pro pracovněprávní účely
obecně), kterým je zákon č. 1/1992 Sb., kdy je z důvodu objektivizace výše průměrného
měsíčního hrubého platu umožněno ještě provést porovnání s průměrným měsíčním hrubým
platem za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr, a přiznat
vojáku z povolání na základě kriteria výhodnosti, výhodnější průměrný měsíční hrubý plat.
Dále se jedná o speciální způsob podle věty druhé §143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb.,
ve znění platném ke dni propuštění žalobce, kdy se při splnění konkrétně určené podmínky
„Zanikne-li služební poměr posledním dnem kalendářního roku ...“ zjišťuje průměrný měsíční
hrubý plat „... z tohoto kalendářního roku,“ aniž by text právní normy odkazoval na užití
zvláštních právních předpisů a aniž by tento text obsahoval nutnost užití nějakého kriteria
výhodnosti nebo nutnost porovnání s jinak určeným průměrným měsíčním hrubým platem
(např. podle věty první §143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb.) z důvodu objektivizace
průměrného měsíčního hrubého platu (jako v případě určení podle věty první §143 odst. 3
zákona č. 221/1999 Sb.). Při obecném způsobu určení průměrného měsíčního hrubého platu
je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, v němž podíl různorodých složek platu
je značně různorodý, a z časového hlediska ne zcela objektivně odráží vypočtený měsíční
průměr. Proměnlivé složky platu v něm mohou, ale nemusí být, vyplaceny. Z uvedeného
důvodu je jako speciální a do značné míry objektivnější kriterium použití, jak v obecném
způsobu (podle věty první §143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb.), tak ve speciálním způsobu
(podle věty druhé §143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb.), rozhodného období kalendářního
roku. V obecném způsobu se na základě kriteria výhodnosti rozšiřuje užitá obecná právní
úprava provedená zákonem č. 1/1992 Sb. o další rozhodné období, vyplývající přímo z textu
právní normy zákona č. 221/1999 Sb. (speciální právní úpravy ve vztahu k zákonu č. 1/1992 Sb.), o „... kalendářní rok, který přechází roku, v němž zanikl služební poměr“ a podle kriteria
výhodnosti umožňuje přiznat spočítaný výhodnější průměrný měsíční hrubý plat. Pokrývá se
tedy situace, kdy v obecném rozhodném období (předchozí kalendářní čtvrtletí) nebyly
vyplaceny proměnlivé složky platu a tuto situaci objektivizuje použitím speciálního
rozhodného období (kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr),
v němž vždy s vysokou pravděpodobností byly vyplaceny proměnlivé složky platu. Speciální
způsob podle věty druhé §143 odst. 3 zákona č 221/1999 Sb. již takovouto objektivizaci
nevyžaduje, a proto zde již není v textu právní normy stanoveno žádné kriterium výhodnosti
nebo nutnost porovnání s jinak určeným průměrným měsíčním hrubým platem. Vzhledem
ke skutečnosti, že služební poměr žalobce skončil dnem 31. 12. 2001 byla v rámci
prvostupňového rozhodování správně aplikována věta druhá §143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění platném ke dni propuštění žalobce, a v odvolacím řízení nebylo shledáno
porušení právních norem a vydané rozhodnutí bylo potvrzeno v celém rozsahu. V závěru
svého vyjádření pak žalovaný poukázal na to, že použití obecného způsobu (předchozí
kalendářní čtvrtletí) žalovanému nikdy nevyhovovalo, neboť krátký časový úsek zkresloval
vypočtení průměry platu. To bylo jedním z důvodů pro novelizaci §143 odst. 3 zákona
o vojácích z povolání provedenou zákonem č. 254/2002 Sb. Ze všech těchto důvodů žalovaný
navrhl, aby rozhodnutí odvolacího orgánu žalovaného byla v celém rozsahu potvrzena.
V replice žalobce poukázal na obdobné skutečnosti jako v návrhu na zahájení řízení
(v opravném prostředku, nyní žalobě).
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení
§132 s. ř. s. z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených
vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy jako soud prvního stupně. Podle
ustanovení §130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté o. s. ř. účinného přede dnem
účinnosti s. ř. s. dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí žalovaného a dospěl
k závěru, že žaloba je důvodná. Soud vycházel z následujících skutečností a úvah.
Podle ustanovení §143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání ve znění
účinném v době vydání napadených rozhodnutí průměrným měsíčním hrubým platem
je průměrný plat stanovený podle zvláštních předpisů (§17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě,
odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění zákona č. 74/1994 Sb.);
je-li to pro vojáka výhodnější, je průměrným měsíčním hrubým platem průměrný měsíční plat
za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr. Zanikne-li služební
poměr posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se průměrný měsíční hrubý plat z tohoto
kalendářního roku.
Pro závěr žalovaného, že se jedná o dva odlišné případy výpočtu průměrného platu,
by mohl do určité míry svědčit gramatický výklad tohoto ustanovení, kdy v prvé větě,
v částech rozdělených středníkem jsou uvedeny dvě možnosti výpočtu průměrného platu
(prvá s poukazem na zákon č. 1/1992 Sb.), kdežto v druhé větě, bez výslovného odkazu
na větu prvou je uvedena toliko jedna možnost tohoto výpočtu. V daném případě je však
nutno vycházet především z logického výkladu, a to zejména ze smyslu tohoto ustanovení.
Účelem věty druhé není totiž nic jiného, než pro zvláštní případ, že pracovní poměr skončil
posledním dnem kalendářního roku stanovit, že v tomto případě je možno vycházet
z průměrného platu za kalendářní rok, v němž zanikl služební poměr, neboť v tomto případě
služební poměr trval až do konce tohoto kalendářního roku a není důvodu průměrný plat
počítat za kalendářní rok předchozí. Jedná se tedy o zvláštní úpravu toliko ve vztahu k úpravě
ve větě prvé v části za středníkem. I v tomto případě bylo na správním orgánu, aby porovnal,
zda výpočet podle věty prvé části před středníkem ustanovení §143 odst. 3 zákona
č. 221/1999 Sb. není pro žalobce výhodnější. Žalobci je nutno přisvědčit i v argumentaci,
že výklad žalovaného by znamenal nejen nepřiměřené, ale i nelogické znevýhodnění skupiny
vojáků z povolání, u kterých došlo ke skončení služebního poměru posledním dnem
kalendářního roku oproti ostatním vojákům (např. těm u kterých byl služební poměr ukončen
dnem 1. ledna toho kterého roku).
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu důvodnou a obě napadená
rozhodnutí (ve věci odchodného a ve věci výsluhového příspěvku) zrušil pro nezákonnost
a tyto věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). V souladu
s ustanovením §51 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodl o věci samé bez nařízení jednání.
V souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. soud úspěšnému žalobci přiznal právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, spočívajícím v zaplaceném soudním poplatku
v celkové částce 2000 Kč (přezkoumání rozhodnutí ve dvou věcech).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. 3. 2004
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu