ECLI:CZ:NSS:2004:6.ADS.5.2003
sp. zn. 6 Ads 5/2003 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatelky V. K ., zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem, se sídlem Vaníčkova
1070/29, 400 01 Ústí nad Labem, a dalšího účastníka České správy sociálního
zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2002, č. j. 41 Ca 14/2002 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. České správě sociálního zabezpečení se nepř i znává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 11. 2001, č. j. xxx, byl
stěžovatelce podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
(dále též „zákon o důchodovém pojištění“) od 4. 1. 2002 odňat plný invalidní důchod
s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí nad
Labem ze dne 14. 11. 2001 již není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti o 50 %. V této
souvislosti byl citován §39 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož pojištěnec je plně
invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho
schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 60 %.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek, o kterém rozhodl
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 9. 2002, č. j. 41 Ca 14/2002 – 31 tak,
že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrdil. Při posouzení zdravotního stavu
a dochované pracovní schopnosti stěžovatelky se krajský soud opíral především o posudek
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) v Ústí nad Labem
z 11. 6. 2002, podle něhož pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky byl
hodnocen dle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.
takto:kapitola XV oddíl F položka 3
písmeno b) ze zde uvedeného rozmezí 30 - 50 % komise přiznala horní hranici 50 %.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dne 18. 10. 2002 odvolání k Vrchnímu
soudu v Praze, o němž tento soud do 31. 12. 2002 nerozhodl a stěžovatelku poučil,
že s ohledem na novou úpravu správního soudnictví budou všechna odvolací řízení u vrchních
soudů ze zákona zastavena dnem 1. 1. 2003 a účastník tohoto řízení může do 31. 1. 2003 proti
rozhodnutí krajského soudu podat kasační stížnost podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
Podáním došlým krajskému soudu dne 28. 1. 2003 pak stěžovatelka proti rozsudku
krajského soudu podala kasační stížnost, v níž uvedla, že se domnívá, že rozhodnutí krajského
soudu je nezákonné z důvodu nesprávného posouzení předmětné věci. Namítla, že podle
závěrů posudkové komise MPSV není schopna práce, jež musí být prováděna ve vynucených
polohách (v předklonu, dřepu, se zdviženými horními končetinami nad výši ramen), krajský
soud však v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že je schopna prací prováděných setrvale
ve vynucených polohách a předpokládá, že krajský soud z tohoto důvodu neaplikoval §39
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Po citaci uvedeného ustanovení stěžovatelka uvedla,
v jakém oboru pracovala, po vyučení v oboru kuchař – číšník, jaké práce vykonávala
po přiznání částečného invalidního důchodu a domnívá se, že její zdravotní postižení lze
hodnotit jako postižení trvale ovlivňující schopnost její výdělečné činnosti. Na toto
své postižení není stěžovatelka dosud adaptována, o čemž svědčí podávání léků na uklidnění.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až e)
s. ř. s. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti neuvádí, kterého důvodu uvedeného v citovaném
ustanovení se výslovně dovolává, z obsahu její kasační stížnosti lze dovodit, že kasační
stížnost podává z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Na to lze usuzovat z toho, že krajský soud,
ač při posouzení zdravotního stavu stěžovatelky se opíral především o posudek posudkové
komise MPSV, v rozporu s tímto posudkem vyšel z toho, že stěžovatelka je schopna prací
prováděných setrvale ve vynucených polohách.
K tomu lze uvést, že krajský soud považoval za přesvědčivé hodnocení posudkové
komise o určení celkového poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že krajský soud vyšel ze závěrů posudkové komise MPSV, je zcela zřejmé,
že při převzetí těchto závěrů soudem došlo v písemném vyhotovení rozsudku ke zjevné
nesprávnosti, když u prací prováděných setrvale ve vynucených polohách bylo chybně
uvedeno, že stěžovatelka je těchto prací schopna (posudková komise jednoznačně uvedla,
že těchto prací stěžovatelka schopna není). Krajský soud měl tuto zjevnou nesprávnost opravit
postupem podle §54 odst. 4 s. ř. s., z obsahu spisu však nevyplývá, že by tak postupoval.
Rozhodnutí o nároku na plný nebo částečný invalidní důchod je závislé zejména
na lékařském odborném posouzení. Pro přezkumné soudní řízení je k posouzení zdravotního
stavu a výdělečné schopnosti občana povoláno ze zákona Ministerstvo práce a sociálních
věcí, které tak činí svými posudkovými komisemi (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Posudek uvedené komise pak soud hodnotí
jako každý jiný důkaz podle zásady volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř.
Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec plně invalidní, jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti nejméně o 66 %, nebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné
výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Podle §44 odst. 1 uvedeného zákona
je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33%. V obou případech
podle §39 odst. 2 ve spojení s §44 odst. 1, věta druhá, zákona o důchodovém pojištění
se při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce vychází z jeho
zdravotního stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření a z jeho schopnosti vykonávat
práce odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem,
s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával předtím, než k takovému poklesu
došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem, přitom se bere v úvahu, zda jde
o zdravotní postižení trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce, zda a jak je
pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, a schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný
druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával.
Nejvyšší správní soud (stejně jako krajský soud) nemá pochybnosti o úplnosti
a přesvědčivosti závěrů posudkové komise MPSV v Ústí nad Labem, vyjádřených v posudku
této komise z 11. 6. 2002, podle nichž stěžovatelka již není plně invalidní; ostatně ani
stěžovatelka neuvádí žádné konkrétní výhrady proti závěrům posudkové komise. Součástí
posudku posudkové komise MPSV je i závěr, jaké práce může stěžovatelka s přihlédnutím
ke svému dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu vykonávat, je tak naplněn požadavek
§39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož se při určování poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti pojištěnce vychází mimo jiné z jeho schopnosti vykonávat práce
odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka ke dni vydání rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení nebyla plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění, neboť její schopnost soustavné výdělečné činnosti nepoklesla nejméně o 66 %
a není schopna pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela
mimořádných podmínek, krajský soud nepochybil, když rozhodnutí správního orgánu jako
věcně správné potvrdil. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1, 2 s. ř. s. Stěžovatelka, která nebyla v řízení úspěšná, nemá právo na náhradu nákladů
řízení, a právo České správy sociálního zabezpečení na náhradu nákladů řízení
je v posuzované věci ze zákona vyloučeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2004
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu