ECLI:CZ:NSS:2004:6.AS.50.2003
sp. zn. 6 As 50/2003 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce J. E., zastoupeného JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem, se sídlem Masarykovo
nám. 2/2, Děčín I, proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká
Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2002,
zn. DS/18587/2815/01, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2003, č. j. 40 Cad 145/2003 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se n epři znáv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 40 Cad 145/2003 – 27 ze dne
18. 9. 2003 byla zamítnuta žaloba žalobce (dále „stěžovatel“), kterou se domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. DS/18587/2815/01. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Děčín, referátu
dopravy a silničního hospodářství ze dne 1. 11. 2001, č. j. RD/34565/2001/Sř – 537, kterým
byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 9000 Kč a zákaz činnosti řízení všech motorových
vozidel na dobu 24 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí za porušení §4
písm. a), b), §5 odst. 1 písm. f) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, čímž se dopustil přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle §22 odst. 1 písm. c) a e) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými
toxikomániemi dle §30 odst. 1 písm. i) téhož zákona.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z důvodu, že nesouhlasí s jeho závěrem
o správnosti a zákonnosti postupu odvolacího správního orgánu, který lze podřadit pod §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Namítá, že žalovaný i správní orgán prvního stupně porušil §74
odst. 1 a §73 odst. 2 správního řádu, když bylo rozhodnutí prvního stupně vydáno
v nepřítomnosti stěžovatele a tím mu bylo znemožněno se k věci vyjádřit.
Konstatuje, že podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích existují jen tři podmínky,
za nichž je možné věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka řízení. Ani jedna
z těchto podmínek nebyla splněna. Uvádí, že se jako účastník řízení řádně omluvil
a zdůraznil, že se chce osobně projednání zúčastnit. Poukazuje na to, že v jednom případě
správní orgán důvodnost omluvy uznal, v druhém případě za identických podmínek shledal
důvody zcela opačné a věc projednal v nepřítomnosti účastníka. Uvádí, že zákon doložení
důvodu nepřítomnosti nevyžaduje a nespojuje s ním žádné právní následky.
Dále konstatuje, že přestupkové řízení nebylo zahájeno do 60 dnů, nýbrž až
po 7 měsících, čímž byl porušen §67 odst. 3 zákona o přestupcích. Na závěr namítá porušení
§32 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), aniž však toto tvrzení
blíže specifikuje.
Ze správního a soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel dne 27. 1. 2001 v 6.00
hodin havaroval v D. na křižovatce na R. n. s vozem Opel Kadett SPZ xxx, když nezvládl na
zledovatělém povrchu řízení a čelně narazil do sloupu veřejného osvětlení a do telefonní
budky. Stěžovatel odmítl lékařské ošetření, po poučení se odmítl podrobit orientační dechové
zkoušce a odběru krve s odůvodněním, že vozidlo neřídil a že je chodec.
Přípisem Okresního úřadu Děčín, referátem dopravy, ze dne 22. 8. 2001 byl stěžovatel
informován, že proti němu bylo zahájeno řízení pro přestupek podle §22 odst. 1 písm. c) a e)
a §30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích a současně byl předvolán k ústnímu jednání v této
věci na 17. 9. 2001. Stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Lubomíra
Švába zažádal podáním ze dne 13. 9. 2001 o přeložení ústního jednání na jiný pozdější termín
po 31. 10. 2001. V odůvodnění uvedl, že je z pracovních důvodů mimo území ČR
a předpokládá návrat ve druhé polovině, resp. koncem měsíce října roku 2001. Správní orgán
této žádosti přípisem ze dne 10. 10. 2001 vyhověl a předvolal stěžovatele na 1. 11. 2001.
Současně poučil stěžovatele o následcích nedostavení se bez závažných důvodů. Na toto
předvolání stěžovatel reagoval podáním ze dne 30. 10. 2001, ve kterém opět požádal
o přeložení konání ústního jednání na jiný termín, neboť zaměstnavatel změnil stěžovateli
termíny turnusových změn, a proto bude v daném termínu opět od 12. 11. 2001 po dobu tří
týdnů mimo území ČR. Tuto skutečnost vysvětluje tím, že je zaměstnán na zahraniční lodi
v turnusových směnách zhruba po dobu tří týdnů a další tři týdny má volno a pobývá v místě
svého bydliště.
Druhé žádosti o přeložení konání ústního jednání na jiný termín správní orgán
nevyhověl, neboť neuznal omluvu obviněného z přestupku (stěžovatele), neboť není
přesvědčivě prokázána a v souladu s §74 odst. 1 zákona o přestupcích, přičemž bylo
přihlédnuto k tomu, že přítomnost obviněného není bezprostředně třeba, neboť podklady
k projednání věci jsou úplné a věc je tak možné projednat v nepřítomnosti stěžovatele.
Okresní úřad Děčín dále rozhodnutím č. j. RD/34565/2001/Sř – 537 ze dne 1. 11. 2001
shledal, že je stěžovatel vinen shora uvedenými přestupky.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém uvádí důvody shodné
s výše uvedenými důvody kasační stížnosti, tj. zejména, že dané rozhodnutí bylo vydáno
v jeho nepřítomnosti, ačkoli pro takový postup chyběly zákonem stanovené podmínky.
O odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. DS/18587/2815/01,
kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že spolupráci
účastníka řízení se správním orgánem lze chápat nejen jako právo, ale zároveň ve smyslu §4
odst. 1 správního řádu jako jeho povinnost. Stěžovatel měl dostatečný prostor k uplatnění
svých práv, neboť mohl využít mezidobí od obdržení oznámení o zahájení správního řízení
a předvolání k ústnímu jednání dne 28. 8. 2001 až do jeho odjezdu do zahraničí. Uvádí,
že z materiálů předložených právním zástupcem je zřejmé, že se stěžovatel zdržoval na území
České republiky po tomto datu, a to i dne 17. 9. 2001, na který bylo stanoveno původní
projednání přestupku.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu k Okresnímu soudu v Ústí
nad Labem, jehož působnost přešla po nabytí účinnosti soudního řádu správního dne
1. 1. 2003 na Krajský soud v Ústí nad Labem. Tento soud žalobu zamítl kasační stížností
napadeným rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, č. j. 40 Cad 145/2003 – 27. V odůvodnění
rozhodnutí uvedl, že byly splněny podmínky §74 odst. 1 zákona o přestupcích. Stěžovatel
se nedostavil bez náležité omluvy dvakrát k jednání. Žalovaný správně zhodnotil omluvu
stěžovatele jako omluvu, která neprokázala přesvědčivě pracovní nebo služební
zaneprázdnění. Stěžovatel měl dostatečně dlouhou dobu, aby se k přestupku mohl vyjádřit.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu podle §110 odst. 1 ve spojení
s §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jestliže tento soud napadené správní rozhodnutí nezruší
pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu tak měl
učinit; za takovou vadu se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Z kasační stížnosti vyplývá, že podle stěžovatele tvrzené porušení §74
odst. 1 a §73 odst. 2 zákona o přestupcích představuje porušení procesních pravidel při
zjišťování skutkové podstaty správním orgánem (§32 a násl. správního řádu), které mohlo
ovlivnit zákonnost ve smyslu uvedeného ustanovení s. ř. s.
Podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích lze věc projednat v nepřítomnosti obviněného
z přestupku jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednávání dostavit
nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo bez důležitého důvodu. Za vadu řízení
se považuje, pokud věc bude projednána v nepřítomnosti obviněného, který se nedostavil
bez náležité omluvy, ale je tady existence důležitého důvodu. Z hlediska povinnosti
součinnosti obviněného však musí správní orgán i při existenci důležitého důvodu zhodnotit
i závažnost skutečnosti, pro kterou mu obviněný nedoručil náležitou omluvu. Na druhou
stranu náležitá omluva vždy předpokládá existenci důležitého důvodu. Hodnocení toho,
zda se v konkrétním případě jedná o náležitou omluvu, resp. důležitý důvod provádí správní
orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení. Proto i důvod, který může být dostatečný
pro přeložení prvního ústního jednání, již nemusí být dostatečný i pro jeho další přeložení.
V dané věci stěžovatel tvrdil, že nebude pobývat na území České republiky v termínu,
na který bylo stanoveno první ústní jednání, tj. 17. 9. 2001. Mezi tímto termínem a termínem,
na který bylo podruhé nařízeno ústní jednání (1. 11. 2001) uběhlo téměř 6 týdnů, během
nichž stěžovatel prokazatelně pobýval na území České republiky, jak vyplývá z dodejky
k druhému předvolání, které podepsal 16. 10. 2001. Termín, na který bylo nařízeno druhé
ústní jednání byl také stanoven na základě žádosti stěžovatele. Nevyhovoval-li mu ani tento
termín, měl možnost v úzké součinnosti s žalovaným (§4 odst. 1 správního řádu) sjednat
termín na dobu před jeho odjezdem z České republiky. Vzhledem k tomu, že v tomto
mezidobí stěžovatel žádným způsobem nekontaktoval žalovaného, aby mohl využít svého
práva vyjádřit se k projednávané věci, Nejvyšší správní soud se rovněž domnívá,
že odvolávání se na svou nepřítomnost 1. 11. 2001 je čistě účelové jednání. Žalovaný tedy
vzhledem k předchozímu průběhu řízení správně zhodnotil důvod nepřítomnosti stěžovatele
jako nedůvodný, a tím i omluvu jako nenáležitou, ve smyslu §47 odst. 1 zákona
o přestupcích. Z uvedeného vyplývá, že postupem žalovaného nebyla porušena procesní práva
obviněného ve smyslu §73 odst. 2 téhož zákona. Uvedený postup žalovaného
tedy nepředstavuje vadu řízení ve smyslu §130 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
K námitce stěžovatele, že přestupkové řízení bylo zahájeno až 7 měsíců po spáchání
přestupku, a nikoli do 60 dnů od této události, Nejvyšší správní soud konstatuje, že lhůta 60
dnů podle §66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích je lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení
nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 s. ř. s. a 7 ve spojení s §120
s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. listopadu 2004
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu