ECLI:CZ:NSS:2004:6.AZS.41.2004
sp. zn. 6 Azs 41/2004 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatelky: F. M ., zastoupena JUDr. Jitkou Danielovou, advokátkou, se sídlem Kvítkova
3687, Zlín, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 12. 9. 2003, č. j. 24 Az 98/2003 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne př i znává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 14. 2. 2000, č. j.
U - 261/VL - 14 - 09 - 2000, byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně
nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl, že se žalobkyni neuděluje azyl podle §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu a že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
citovaného zákona.
Ministerstvo vnitra shora citované rozhodnutí odůvodnilo především tak, že podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. se návrh zamítne jako zjevně
nedůvodný, přichází-li účastník ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou
zemi, nebude-li prokázáno, že v jeho případě nelze tento stát za takovou zemi považovat.
Žalovaný dospěl k závěru, že Rumunsko, odkud žalobkyně pochází, lze považovat
za bezpečnou zemi původu.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podala žalobkyně v zákonné lhůtě k Vrchnímu
soudu v Praze opravný prostředek (nyní žalobu), ve kterém neuvedla konkrétní námitky
a omezila se pouze na popis skutečností, které ji vedly k opuštění vlasti. Věc byla Vrchním
soudem v Praze postoupena k dalšímu řízení a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě
v souladu s ustanovením §129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“).
O žalobě rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 9. 2003, č. j.
24 Az 98/2003 - 31, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že žalobkyní uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl
udělit a žalobkyně tak nesplnila zákonné podmínky pro jeho přiznání.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) dne 27. 1. 2004 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobkyni doručen dne
13. 1. 2004, kasační stížnost byla předána poště k přepravě dne 27. 1. 2004 a doručena
Krajskému soudu v Ostravě dne 28. 1. 2004. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Z obsahu podání ve věci kasační stížnosti lze dovodit, že jako stížnostní důvody jsou
uplatněny důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka především
uvádí, že Krajský soud v Ostravě neposoudil její žádost ve smyslu doporučení UNHCR
v oblasti poskytování mezinárodní ochrany „Příslušnost k určité sociální skupině“ v kontextu
čl. 1A odst. 2 Úmluvy o postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolu z roku 1967. Neudělení
azylu dle shora citované Úmluvy a Protokolu považuje stěžovatelka za porušení mezinárodní
dohody, k níž Česká republika přistoupila, a z níž vychází i zákon o azylu.
Žalovaný uvedl, že vzhledem k obsahu kasační stížnosti se nebude vyjadřovat, návrh
na přiznání odkladného účinku nepodporuje, a dále odkázal na správní spis.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka uplatnila stížnostní důvody podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní
předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Ostravě a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelkou uváděné
důvody pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně
i v řízení před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona
o azylu žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní
nárok. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Ostravě právní otázku
v předcházejícím řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě správně usoudil a rozhodl, že stěžovatelka
nemá nárok na udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 ani podle §14 zákona o azylu.
Ostatně stěžovatelkou uváděný důvod, tedy strach z pronásledování kvůli její
příslušnosti k „sociální skupině žen pronásledovaných ze strany manželů či partnerů“ není
důvodem, který je podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné problémy
nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy její rasou, národností,
náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory,
ale obavami z dalšího terorizování ze strany bývalého manžela. V kasační stížnosti tvrzený
důvod – obavy z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, kterými jsou
dle názoru stěžovatelky i ženy pronásledované manžely či partnery, tedy i ona sama, nelze
přijmout. Zákon o azylu pojem sociální skupina nevymezuje, lze však výkladem dospět
k závěru, že „sociální skupina“ se skládá z osob podobného společenského původu
nebo postavení, obdobných majetkových poměrů, společenských obyčejů apod. U žen
pronásledovaných ze strany manželů či partnerů proto nelze o sociální skupině hovořit.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Ostravě napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Ostravě postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelkou neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a nezbytném poučení účastníků o složení senátu, se z důvodu
nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu
vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu