ECLI:CZ:NSS:2004:7.A.111.2002:39
sp. zn. 7 A 111/2002 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce K.
P., zast. Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem ve Sloupně 13, proti žalovanému
Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze, Na Františku 32, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2002, č. j. 24654/02/4110,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou včas podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2002, č. j. 24654/02/4110, kterým bylo změněno
rozhodnutí Okresního živnostenského úřadu – Okresního úřadu Hradec Králové
ze dne 28. 3. 2002, zn. RZ2/2/2/02/Du, o uložení pokuty žalobci ve výši 5 000 Kč,
za porušení §31 odst. 16 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále
jen „živnostenský zákon“), v návaznosti na nedodržení bodu 16. čl. VI zákona č. 356/1999 Sb., kterým se mění živnostenský zákon. Žalobce současně navrhl i zrušení předmětného
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Žalobce v žalobě namítl, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že se prvoinstanční
orgán nedopustil žádného procesního pochybení a že skutečný stav věci zjistil přesně a úplně,
a dále tvrdí, že rozhodnutím žalovaného, které je nezákonné, byl zkrácen na svých právech.
Žalobce dále uvedl, že rozhodnutí živnostenského úřadu vycházelo z nesprávně a neúplně
zjištěného skutkového stavu, opírá se o skutečnosti, které by měly být správnímu orgánu
z úředního postupu známy a správní orgán nerespektoval správní řád a základní ústavní právo
žalobce na spravedlivý proces, tj. nebyla mu dána možnost obrany proti kontrolním orgánem
uváděným skutečnostem, a proto podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Protože se odvolací
orgán dopustil téhož pochybení jako orgán prvoinstanční, tj. nedal mu jako účastníku řízení
možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu
jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění, což mu ukládá §33 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), navrhl zrušení rozhodnutí orgánu
prvoinstančního i odvolacího ve smyslu §65 správního řádu. Z opatrnosti podal zároveň
žalobní návrh na soudní přezkum správního rozhodnutí pro případ, že by adresovaný správní
orgán na podnět ke zrušení rozhodnutí ve smyslu §65 správního řádu nereagoval.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že prvoinstanční orgán uložil žalobci
pokutu pro porušení §31 odst. 16 živnostenského zákona v návaznosti na nedodržování §17
odst. 7 a odst. 8 písm. a), §31 odst. 2 tohoto zákona a dále pro nedodržení povinnosti
vyplývající z čl. VI bod 16. přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 356/1999 Sb.,
kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Podkladem pro rozhodnutí prvoinstančního orgánu
bylo místní šetření, ze kterého vyplynulo, že sídlo ani provozovna nebyly žádným způsobem a
na žádném místě označeny. Dále bylo zjištěno, že žalobce nedoložil v zákonné lhůtě jednoho
roku od účinnosti uvedeného zákona, tj. do 1. 3. 2001, živnostenskému úřadu doklady o
vlastnickém nebo jiném právu k objektům nebo místnostem, v nichž je umístěno sídlo.
Žalovaný dále uvedl, že prvoinstanční orgán dodržel jak při zjišťování skutkového stavu, tak
při samotném vedení správního řízení, veškeré zákonné postupy. Žalobce měl možnost se
vyjádřit ke všem zjištěným skutečnostem, které byly řádně zaprotokolovány, k oznámení o
zahájeném správním řízení i dalším skutečnostem. K podnětu žalobce na přezkoumání
rozhodnutí mimo odvolací řízení žalovaný uvedl, že rozkladová komise ministra, která podnět
řešila, dospěla k závěru, že není dán důvod k přezkoumání napadeného rozhodnutí, neboť
nebyl porušen zákon ani jiný právní předpis. Žalobou napadené rozhodnutí bylo podle
žalovaného vydáno v souladu se zákonem a návrh na zrušení rozhodnutí obou správních
orgánů je proto neopodstatněný.
Ke shora uvedenému vyjádření žalovaného podal žalobce repliku, ve které znovu
a podrobně poukázal na průběh správního řízení a postup prvoinstančního správního orgánu
s tím, že opakovaně namítl nesprávné zjištění a vyhodnocení skutkového stavu věci
a porušení §33 správního řádu.
Protože věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 1. 1. 2003, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), věc byla předložena
Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ust. §132, větu druhou, s. ř. s., podle kterého věci
správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž
byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní
soud v řízení podle ustanovení části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o
žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného,
jakož i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, a dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná.
Z obsahu správních spisů předložených žalovaným vyplývá, že dne 7. 11. 2001
byla provedena kontrola dodržování živnostenského zákona v provozovně žalobce na adrese
Sloupno 21. Při této kontrole bylo zjištěno, že provozovna není označena tak, jak ukládá
§17 odst. 7 a 8 písm. a) a b) živnostenského zákona a že žalobce nedoložil kontrolnímu
orgánu doklady o vlastnickém nebo jiném právu k objektu nebo místnostem,
v nichž je umístěno místo podnikání, liší-li se od bydliště dle čl. VI bod 16. zákona
č. 356/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. K těmto kontrolním zjištěním se žalobce vyjádřil
během kontroly tak, že návštěva živnostenského úřadu byla uskutečněna v době malování
a generálního úklidu. Označení na vstupních dveřích ze severu bylo sejmuto v rámci úklidu,
kontrolním pracovníkům byly předloženy již vytištěné označovací štítky na dveře,
které budou umístěny ihned po vyčištění dveří. Vchod ze západní strany je označen štítkem,
že firemní vstup je ze severní strany. Doklad o souhlasu s umístěním místa podnikání žalobce
jako fyzické osoby bude předložen dodatečně. V podání ze dne 18. 11. 2001, které bylo
doručeno prvoinstančnímu správnímu orgánu dne 20. 11. 2001, žalobce mimo jiné uvedl,
že „označení provozovny čp. 21 bylo osazeno ihned po dokončení úklidu po malování
dne 9. 11. 2001“, a dále předložil souhlas s umístěním svého podnikání a provozovny
v kontrolovaném objektu. Prvoinstanční orgán poté zahájil vůči žalobci správní řízení
pro zjištěné porušení povinností a žalobce o tom vyrozuměl úředním sdělením
ze dne 22. 1. 2002, zn. RZ2/2/1/02/Du, kterým také žalobce s odkazem na §32 a §33
správního řádu vyzval, aby se písemně vyjádřil k zahájenému správnímu řízení, současně
ho poučil, že před vydáním rozhodnutí má možnost vyjádřit se k jeho podkladu i ke způsobu
zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění. Žalobce ve vyjádření ze dne 18. 2. 2002 zpochybnil
výsledky kontroly ze dne 7. 11. 2001 a navrhl „provedení místního ohledání vstupů do místa
podnikání a specifikaci označení jednotlivých vstupních míst za účasti kontrolních pracovníků
ze dne 7. 11. 2001.“ Poté prvoinstanční orgán přípisem ze dne 28. 2. 2002 prodloužil lhůtu
pro vydání rozhodnutí v dané věci do 29. 3. 2002, přičemž dne 28. 3. 2002 vydal rozhodnutí,
kterým žalobci uložil pokutu ve výši 5 000 Kč za porušení již shora specifikovaných
ustanovení živnostenského zákona. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání,
v němž namítl, že prvoinstanční orgán nezaujal stanovisko k jeho vyjádření k zahájení řízení,
a aniž by mu umožnil navrhnout doplnění dokazování, vydal rozhodnutí.
Protože toto rozhodnutí vychází z neúplně a nepřesně zjištěného skutečného stavu věci
i z nesprávného právního posouzení, navrhl jeho zrušení. Poté prvoinstanční orgán „doplnil
správní řízení“ zápisem ze dne 20. 5. 2002 tak, že seznámil žalobce s obsahem celého spisu
a žalobce se k obsahu spisu vyjádřil a uvedl, že tímto jednáním mu byla dána možnost
ze strany správního orgánu vyjádřit se ve správním řízení. O odvolání žalobce poté rozhodl
žalovaný napadeným rozhodnutím tak, jak je shora uvedeno.
Podle §33 odst. 2 správního řádu správní orgán je povinen dát účastníkům řízení
možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu
jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění.
Podle §46 citovaného zákona rozhodnutí musí být v souladu se zákony a ostatními
právními předpisy, musí být vydáno orgánem k tomu příslušným, vycházet ze spolehlivě
zjištěného stavu věci a obsahovat předepsané náležitosti.
Zásadními námitkami žalobce je tvrzení, že prvoinstanční správní orgán mu nedal
možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu
jeho zjištění, a že rozhodnutí nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Nejvyšší
správní soud se s těmito námitkami neztotožňuje z následujících důvodů:
Z obsahu předložených správních spisů vyplývá, že při kontrole provozovny žalobce
pracovníky prvoinstančního orgánu bylo dne 7. 11. 2001 zjištěno, že provozovna žalobce
nebyla označena dle požadavků stanovených v §17 odst. 7 a 8 písm. a) a b) živnostenského
zákona a dále že žalobce nedoložil doklad o vlastnickém nebo jiném právu k objektům
nebo místnostem, v nichž je umístěno místo podnikání, jak stanoví čl. VI bod 16.
živnostenského zákona. Žalobce v protokolu sepsaném o výsledku kontroly,
který vlastnoručně podepsal, tyto kontrolní závěry žádným způsobem nezpochybnil v průběhu
prováděné kontroly a ve svém vyjádření uvedl pouze důvody, pro které nebyla provozovna
označena, a že doklad o souhlasu s umístěním místa svého podnikání předloží dodatečně.
Z obsahu tohoto protokolu má tak soud nepochybně prokázáno, že v době prováděné kontroly
žalobce nebyl schopen doložit, že provozovna byla označena v souladu se živnostenským
zákonem a že v zákonem stanovené lhůtě, tj. do 1. 3. 2001, doložil zákonem požadované
náležitosti živnostenskému úřadu, pokud jde o doložení dokladu o vlastnickém nebo jiném
právu k objektům nebo místnostem, v nichž je umístěno místo jeho podnikání, které se lišilo
od jeho bydliště. Na těchto skutkových zjištěních, ze kterých vycházely oba správní orgány,
nemůže nic změnit vyjádření žalobce ze dne 18. 11. 2001, když z něho naopak vyplývá,
že označení provozovny bylo osazeno ihned po dokončení úklidu po malování
dne 9. 11. 2001, tedy dva dny po uskutečněné kontrole, ani pozdní doložení souhlasu
s místem podnikání a provozovnou, ani návrh žalobce na provedení místního ohledání vstupu
do místa podnikání nebo doplnění správního řízení, které se uskutečnilo dne 20. 5. 2002.
Z uvedeného vyplývá, že správní orgány vycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
proto Nejvyšší správní soud považuje odkaz žalobce na ust. §46 správního řádu
za nepatřičný.
Pokud jde o namítané porušení ust. §33 odst. 2 správního řádu, k tomu je nutno uvést,
že smyslem tohoto ustanovení je umožnit účastníku správního řízení, aby ve fázi
před vydáním rozhodnutí mohl uplatnit své výhrady k podkladu rozhodnutí a ke způsobu
jeho zjištění, resp. aby mohl učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Správní orgány nepostupovaly v rozporu
s tímto ustanovením, neboť skutečný stav věci byl zjištěn dostatečně již v průběhu kontroly
uskutečněné dne 7. 11. 2001, kdy žalobce žádným právně relevantním způsobem výsledky
této kontroly nezpochybnil, a proto nebylo potřeba doplňovat žádné podklady pro rozhodnutí.
V této souvislosti je nutno uvést, že rozhodující pro posouzení porušení jednotlivých
ustanovení živnostenského zákona byla ta zjištění, která byla učiněna v průběhu kontroly, a na
těchto zjištěních nemůže nic změnit ani žalobcem navrhované následné šetření, ani pozdní
doložení zákonem požadovaných dokladů. Shora uvedené lze proto uzavřít tak, že v situaci,
kdy zjišťování dalších podkladů pro rozhodnutí není zjevně potřebné, postačí, jestliže správní
orgán dal účastníkovi řízení možnost vyjádřit se k podkladu rozhodnutí pouze v oznámení o
zahájení správního řízení. Tato možnost byla žalobci prvoinstančním orgánem dána, žalobce
na ni také reagoval podáním ze dne 18. 2. 2002, a proto soud ani v tomto postupu
prvoinstančního i druhoinstančního orgánu, pokud tento jej neshledal za nezákonný, neshledal
porušení citovaného ustanovení správního řádu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu
jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl. Soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. 3. 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu