ECLI:CZ:NSS:2004:7.A.122.2000
sp. zn. 7 A 122/2000-54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: L. n.,
a. s., zast. JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou, Vodičkova 15, 110 00 Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví ČR, Palackého nám. 4, 128 01 Praha 1, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 13. 4. 2000, č. j. PRO-0431-4.4.2000,
takto:
I. Rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 13. 4. 2000, č. j. PRO-0431-4.4.2000
a rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 1. 2000, č. j. 42758/99
PRO/135/1345 se zrušují pro vady řízení.
II. Věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen z a p l a t i t žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám
zástupkyně žalobce – advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové, se sídlem Praha 1,
Vodičkova 15, 110 00, částku ve výši 5300 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra zdravotnictví ze dne 13. 4. 2000, č. j. PRO-0431-4.4.2000 bylo
změněno rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 1. 2000, č. j. 42758/99
PRO/135/1345, tak, že společnosti L. n., a. s., se ukládá pokuta ve výši 15 000 Kč, kterou je
povinna odvést na účet Ministerstva zdravotnictví u ČNB Praha, číslo účtu: xxx, a to do
patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze
dne 14. 1. 2000, č. j. 42758/99 PRO135/1345, bylo rozhodnuto tak, že vydavatelství L. n., a.
s., se sídlem v P. 3, Ž. 38, se ukládá pokuta ve výši 1 700 000 Kč, kterou je povinno zaplatit
na účet Ministerstva zdravotnictví u ČNB P., a to do patnácti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že pokuta byla uložena za závažné
porušení ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a
doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve
znění pozdějších předpisů.
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze v zákonné lhůtě se žalobce domáhal
zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného. Nezákonnost tohoto rozhodnutí spatřoval
v tom, že vycházelo z předpokladu, že žalobce je v daném případě odpovědný za porušení
zákona o regulaci reklamy. Namítal, že žalovaný mylně vycházel ze závěru, že pojem
„rozšiřuje“ uvedený v §8 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb. lze vykládat a směřovat jen
na vydavatele (či provozovatele) hromadného sdělovacího prostředku. Poukazoval na to,
že je zcela absurdní požadavek, aby vydavatel odpovídal i za pravdivost a odůvodněnost
obsahu reklamy. Nezákonnost rozhodnutí spatřoval dále v tvrzení žalovaného, že obsah
reklamní přílohy WOBENZYM ® je považován v rozporu se zákonem o regulaci reklamy
a ve zmatečnosti rozhodnutí, když není naprosto zřejmé, jakých konkrétních údajů v reklamě
se vytýkané skutečnosti týkají a jaké skutečnosti odůvodňují závěr, že by užíváním přípravku
mohlo dojít k vážnému poškození zdraví. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí žalovaného
bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dále požadoval nahradit náklady řízení
k rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 15.
Žalovaný ve svém vyjádření k bodu 1 žaloby uvedl, že při posouzení otázky
odpovědnosti vydavatele je třeba vycházet z ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb.,
o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání (dále jen zákon), který jako zodpovědného označuje toho, kdo rozšiřuje
reklamu. V daném případě se leták s reklamou rozšiřoval vložením do L. novin. Zákon
směřuje proti vadné reklamě zprostředkované hromadnými informačními prostředky přímo
ve vztahu ke spotřebitelům, a proto zodpovědný je ten, kdo přímo může spotřebitele ovlivnit.
Musí proto také zkoumat, zda zadání reklamy je v souladu se zákonem. Poukázal dále
na důvodovou zprávu k ustanovení §7 a §8 zákona, na Kodex reklamy (část I., subjekty
reklamy 2.1) a dále na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 54/96-19
v právní věci Česká televize proti Ministerstvu zdravotnictví, kdy v této právní věci byla
žalobci České televizi správně přiznána pasivní legitimace, přičemž Česká televize byla v této
právní věci hromadným informačním prostředkem, čili provozovatel přenosu informací stejně
jako žalobce L. n., a. s. K bodu 2 žaloby uvedl žalovaný, že odkazuje na odborný posudek
Státního ústavu pro kontrolu léčiv, tedy vrcholného odborného orgánu v této oblasti.
Zmiňovaný posudek byl počátečním kvalifikovaným podnětem k zahájení správního řízení.
K bodu 3 žaloby žalovaný uvedl, že k námitce žalobce ohledně konkretizace skutečností,
které odůvodňují závěr, že by užíváním přípravku mohlo dojít k vážnému poškození zdraví,
odkazuje na zmiňovaný posudek Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 5. 10. 1999
tvořícího součást přiloženého správního spisu. Navrhoval, aby žaloba žalobce byla zamítnuta
v plném rozsahu.
Žalobce k vyjádření žalovaného uvedl, že Ministerstvo zdravotnictví mylně vychází
ze závěru, že pojem „rozšiřuje“ uvedený v §8 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb. (dále jen zákon)
lze směřovat jen na vydavatele (či provozovatele) hromadného sdělovacího prostředku.
Za neudržitelný je třeba považovat požadavek, aby vydavatel odpovídal za pravdivost
a odůvodněnost reklamy v tom rozsahu, jak je v rozhodnutí a vyjádření uváděno. Vydavatel
periodického tisku se nezbavuje odpovědnosti, ale lze mu vytýkal jen to, co lze po něm
spravedlivě požadovat. Není dost dobře možné, aby posuzoval reklamu v takovém rozsahu,
jak naznačuje žalovaný. Žalobce poukázal dále na to, že lze souhlasit s postojem odborné
veřejnosti, že rozumný výklad bude ten, že šíření reklamy zahrnuje všechny fáze činnosti,
které v konečném efektu vedou k šíření reklamy. Tomu odpovídá úprava, která je součástí
platného tiskového zákona (z č. 46/2000 Sb. – kde v §5 je formulována odpovědnost
za obsah reklamy a inzerce). Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že vydavatel neodpovídá
za pravdivost údajů obsažených v reklamě (pokud se údaje netýkají jeho vlastní reklamy).
Žalobce dále poukázal na to, že důsledně má být odpovědnost za reklamu vyřešena
až v novele zákona o regulaci reklamy a uvedl návrh právní úpravy vztahující se ke stanovení
odpovědnosti za soulad reklamy se zákonem s tím, že šiřiteli reklamy se stanoví odpovědnost
výhradně za nedodržení způsobu šíření reklamy nebo teleshopingu, který je stanovený
zákonem. Žalobce pak shrnul tak, že žalovaný se důsledně nezabýval otázkou odpovědnosti,
a konstatoval, že zadavatel byl právě tou osobou, která se může vypořádat s námitkou,
že údaje v reklamě mohly vést k mylnému hodnocení či dojmu, že pouhým užíváním
léčebného přípravku lze ovlivnit zdravotní stav, včetně odborného posudku Státního ústavu
pro kontrolu léčiv. V dalším žalobce poukázal na vyjádření ve spise a rozebíral samotný text
reklamy ve vztahu k tvrzenému porušení povinností. K odkazu žalovaného na obdobnou
judikaturu namítl, že nelze posuzovat porušení zákona o regulaci reklamy podle jednoho
modelu a vycházet z toho, že s ohledem na dikci zákona je sdělovací prostředek pasivně
legitimován, a proto při jakémkoliv porušení zákona se odpovědnost na něj automaticky
přenáší. I kdyby žalovaný shledal na základě posudku Státního ústavu pro kontrolu léčiv,
že reklama má vytýkané vady, pak je třeba zkoumat, zda za právě tuto vadu (tj. ve smyslu
ustanovení §5 odst. 2 zákona) odpovídá žalobce, tj. sdělovací prostředek. Základní námitka
žalobce totiž směřuje proti tomu, že on neporušil zákon, a sice povinnosti, které jako
vydavatel periodického tisku má, a které lze po něm spravedlivě žádat.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že správní řízení ve věci bylo zahájeno
11. 10. 1999. V oznámení o zahájení řízení bylo uvedeno, že důvodem řízení je porušení
stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb. K porušení tohoto ustanovení došlo dne
1. 10. 1999, kdy deník L. n. obsahoval přílohu s reklamou na léčivý přípravek WOBENZYM
®. Dále bylo uvedeno, v čem je spatřováno výše uvedené porušení povinnosti. Žalobce ve
svém obsáhlém vyjádření ze dne 17. 11. 1999 na podkladě rozboru právní úpravy vyjádřil své
stanovisko tak, že především není subjektem odpovědným za tvrzené porušení povinnosti
stanovené v §5 odst. 2 zákona, a dále zpochybňoval existenci samotného porušení této
povinnosti. Správní orgán I. stupně vydal dne 14. 1. 2000 rozhodnutí, v němž žalobci uložil
pokutu ve výši 1 700 000 Kč. V rozhodnutí uvedl, že Ministerstvo zdravotnictví ČR jako
správní orgán příslušný k výkonu dozoru nad dodržováním zákona č. 40/1995 Sb. o
regulaci reklamy, zjistil závažné porušení ustanovení §5 odst. 2 citovaného zákona. Porušení
uvedené povinnosti spatřoval v tom, že dne 1. 10. 1999 obsahoval deník L. n. přílohu
s reklamou na léčivý přípravek WOBENZYM ®. Tento způsob propagace v reklamě
směšoval obecné znalosti o působení enzymů s vlastnostmi konkrétních léčivých přípravků,
aniž pro takové spojení existují nezvratné důkazy. Prezentace vlastností přípravků neodpovídá
plně údajům obsaženým ve schválených souhrnech údajů o přípravku, zejména není
zdůrazněna pouze „podpůrná“ povaha léčby, zvláště v případech infekčních onemocnění
vyžadujících léčbu antibiotiky. Není zdůrazněna skutečnost, že WOBENZYM ® antibiotika
nenahrazuje, ale pouze zvyšuje jejich účinek. Reklama inzeruje i neschválené indikace jako
preventivní užívání tohoto přípravku proti poranění, proti předčasnému stárnutí
a profylaktické užívání při fyzickém i psychickém stresu. Dále pak kombinováním obecných
charakteristik enzymových léčiv a konkrétního přípravku navozuje iluzi, že WOBENZYM ®
napomáhá předejít vzniku rakoviny a omezit vznik metastáz. Celkové vyznění této reklamy
je nevyvážené a neobjektivní a uživatel si po jejím přečtení neudělá správnou představu
o vlastnostech nabízeného přípravku. V případě užívání nabízeného přípravku podle této
reklamy by mohlo dojít k vážnému poškození zdraví uživatele, zejména při závažných
indikacích, jako je např. omezení vzniku metastáz při rakovině, léčba nabízeným přípravkem
WOBENZYM ® místo přiměřené léčby antibiotiky. V odůvodnění rozhodnutí je dále
uvedeno, že při výši pokuty bylo přihlédnuto k závažnosti porušení zákona č. 40/1995 Sb.,
k nákladu vydávaného periodika i počtu jeho čtenářů. Pokuta proto byla stanovena na horní
hranici zákonem stanovené sazby.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, v němž namítal, že žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí sice odkazuje na §5 odst. 2, avšak konkrétní údaje, které
by měly vést k mylnému hodnocení, či k dojmu, že pouhým užíváním léčivého přípravku lze
ovlivnit svůj zdravotní stav, neuvádí. Lze tedy jen vycházet z obecně vyjádřeného názoru
na obsah reklamy, který je však těžko přezkoumatelný. Žalobce dále poukázal na to, že otázka
odpovědnosti a povinnosti vydavatele byla již vyjádřena v jeho stanovisku, a proto zdůraznil,
že je si vědom toho, že v periodickém tisku lze uveřejnit jen takovou inzerci, která splňuje
základní náležitosti vyplývající z §5 zákona, a sice musí jít o přípravky, jež jsou v České
republice registrované či schválené, které nejsou vázané na předpis, nesmí být uváděna cena
přípravku, musí být uveden název léčiva, informace nezbytná pro jeho správné užívání, výzva
k přečtení příbalové informace a upozornění, že používání léčivého přípravku může být
spojeno s nežádoucími účinky, které je možné konzultovat s lékařem nebo lékárníkem.
Všechny tyto skutečnosti může organizace umožňující uveřejnit inzerát posoudit
a zkontrolovat, což se také stalo a uveřejněný inzerát (reklama) všechny tyto náležitosti
splňuje. Ostatní požadavky jsou natolik odborné, že nelze ani spravedlivě požadovat
a ze zákona to ani nevyplývá, aby je vydavatel posuzoval. Žalobce dále polemizoval
s odůvodněním výše uložené pokuty a vyslovil přesvědčení, že i při stanovení výše pokuty
nebylo postupováno tak, jak je v odůvodnění uvedeno. Poukázal na to, že v uplynulých letech
různé reklamy a odborné statě týkající se léčivých prostředků, nebyly ze strany správního
orgánu nijak sankciovány a praxe si, tak jak je tomu běžné i v jiných právních oblastech,
vytvořila určité ustálené zvyklosti a meze, v jakých je možné se pohybovat. Důkazem může
být v tomto případě i udělení pokuty jinému vydavateli za „stejné provinění“. Navrhoval, aby
napadené rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno.
Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 13. 4. 2000 žalovaný podle ustanovení §61
odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení rozhodl tak, že rozhodnutí Ministerstva
zdravotnictví ze dne 14. 1. 2000 se mění tak, že společnosti L. n., a. s., se ukládá pokuta ve
výši 15 000 Kč. Žalovaný se ztotožnil s právním názorem správního orgánu I. stupně
v tom směru, že zveřejněním reklamy na přípravek WOBENZYM ® bylo porušeno
ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb. a to z těch důvodů, jak uvedl správní orgán
I. stupně. Uvedl, že jeho názor je podepřen kvalifikovaným stanoviskem odborného útvaru
Ministerstva zdravotnictví a Státního ústavu pro kontrolu léčiv, který je správním úřadem
pro oblast léčiv. V této souvislosti připomněl, že společnost jako hromadný informační
prostředek měla za povinnost zkoumat, zda zadání reklamy splňovalo nejen základní zákonem
kogentně dané náležitosti, ale zda je v souladu s ustanovením zákona i po stránce odborné.
Dále uvedl, že při rozhodování o podaném rozkladu byly zohledněny veškeré námitky
uváděné odvolatelem v podaném rozkladu. Po zhodnocení těchto námitek a zejména
s přihlédnutím k tomu, že se u účastníka řízení jednalo o prvé porušení zákona, byla výše
uložené pokuty snížena.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení
§132 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) z Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená
před těmito soudy jako soud I. stupně. Podle ustanovení §130 s. ř. s. se neskončená řízení
podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) účinného přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
s. ř. s. Nejvyšší správní soud podle uvedené části zákona v řízení dále postupoval a účastníky
o tom vyrozuměl.
Žalovaný ve svém vyjádření k zamýšlenému postupu podle §51 zákona č. 150/2002 Sb. uvedl, že nesouhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez jednání. Nejvyšší správní
soud však věc rozhodl bez jednání, neboť uvedený postup umožňuje ustanovení §51 odst. 2
a §76 odst. 1 s. ř. s.
Z vyjádření žalobce ze dne 19. 11. 2003 a 28. 11. 2003 vyžádaného Nejvyšším
správním soudem, bylo zjištěno, že žalobce neměl k dispozici smlouvu (případně objednávku)
na jejímž základě byla do periodického tisku L. n. vložena příloha s reklamou na lék
WOBENZYM ®. Vyžádal si proto podklady od zadavatele reklamy, který sdělil, že zakázka
byla realizována prostřednictvím zpracovatele reklamy. Objednávka Studia Červený, s. r. o.,
datovaná 11. 8. 1999 obsahuje ujednání, z něhož vyplývá, že objednávka vychází z již
smluvených podmínek vkládání reklamy společnosti M. P. a sice, že vkládání se má
uskutečnit 1. 10. 1999. Z uvedené objednávky rovněž vyplývá, že objednatel dodá již hotové
brožury. Smluvní cena byla stanovena 910 Kč za 1000 ks bez DPH. Z brožury, ale i
objednávky vyplývá, že zadavatelem reklamy byla obchodní společnost M. P. CZ, s. r. o., U.
448, 252 43 P., P. – Z. Zpracovatelem reklamy bylo S. Č., s. r. o., V P. 23, 147 00 P. 4.
Brožura byla zpracovatelem reklamy dodána z vlastní tiskárny do tiskárny Č. T. a. s., kde
vydavatel deníku L. n. periodický tisk tiskne na základě smlouvy o dílo. Reklama na lék
WOBENZYM ® nebyla umístěna v periodickém tisku, ani k němu nebyla jakkoliv pevně
připojena, např. vlepováním. Šlo o samostatnou vkládanou reklamní tiskovinu, která nebyla
vydána žalobcem, ale osobou od žalobce odlišnou. Do deníku byla předmětná reklama
vkládána v tiskárně Č. T. a. s. v souladu s platnou smlouvou o výrobě periodického tisku.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání
a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
V projednávané věci bylo předmětem správního řízení uložení sankce žalobci
za porušení ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb. v jeho znění ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí, tj. k datu 13. 4. 2000. Žalobci bylo kladeno za vinu,
že porušil ustanovení §5 odst. 2 uvedeného zákona, podle něhož reklama nesmí obsahovat
údaje vedoucí k mylnému hodnocení zdravotního stavu nebo dojmu, že pouhým užíváním
léčivého přípravku nebo prostředku zdravotnické techniky lze ovlivnit svůj zdravotní stav,
nebo údaje o neškodnosti léčivého přípravku, protože je přírodního původu. Podle ustanovení
§8 odst. 1 téhož zákona v jeho znění ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí, tomu, kdo
rozšiřuje reklamu v rozporu s tímto zákonem, uloží orgán dozoru ve správním řízení pokutu
do výše 2 000 000 Kč podle závažnosti porušení povinností a rozsahu případně způsobené
škody, a to i opakovaně. Podle odst. 2 téhož ustanovení pokutu lze uložit do jednoho roku
ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne,
kdy k porušení zákona došlo.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou žalobce uplatňovanou již
od zahájení správního řízení, a to tvrzením, že je vyloučeno, aby žalobce jako organizace,
která plní roli prostředníka k uveřejnění reklamy, posuzovala pravdivost podkladů, které jsou
předmětem reklamy, neboť vydavatel je provozovatelem prostředku, který inzerent využil
v souladu se zákonem k šíření svého sdělení, k čemuž mu vydavatel za úplatu poskytl prostor
pro jeho reklamu. Žalobce poukazoval na to, že k tomuto závěru dospěla i soudní praxe
a uvedený závěr odpovídá navrhované úpravě zákona o periodickém tisku.
Žalobci lze přisvědčit potud, že zákon č. 138/2002 Sb., kterým se mění zákon
č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb.
o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002, již důsledně rozlišuje mezi
jednotlivými fázemi činnosti, které v konečném efektu vedou k šíření reklamy. Uvedený
zákon v ustanovení §1 odst. 4 uvádí, že zadavatelem reklamy (dále jen „zadavatel“) je
pro účely tohoto zákona právnická nebo fyzická osoba, která objednala u jiné právnické nebo
fyzické osoby reklamu. Podle §1 odst. 5 téhož zákona zpracovatelem reklamy (dále jen
„zpracovatel“) je pro účely tohoto zákona právnická nebo fyzická osoba, která pro sebe nebo
pro jinou právnickou nebo fyzickou osobu zpracovala reklamu. Podle §1 odst. 6 tohoto
zákona šiřitelem reklamy (dále jen „šiřitel“) je pro účely tohoto zákona právnická nebo
fyzická osoba, která reklamu veřejně šíří. Dále nutno zdůraznit, že podle ustanovení §6 b)
odst. 1 tohoto zákona zpracovatel odpovídá za obsah reklamy v plném rozsahu, byla-li
zpracována pro jeho vlastní potřebu. Pokud byla reklama zpracována pro potřebu jiné
právnické nebo fyzické osoby, odpovídá za její soulad se zákonem zpracovatel a zadavatel
společně a nerozdílně, není-li dále stanoveno jinak. Podle §6 b) odst. 2 zákona šiřitel
odpovídá za způsob šíření reklamy podle tohoto zákona. Šiřitel je povinen oznámit osobě,
která prokáže oprávněný zájem, kdo je zadavatelem a zpracovatelem reklamy. Podle §6 b)
odst. 3 zákona zadavatel se zprostí odpovědnosti za obsah šířené reklamy, která je v rozporu
se zákonem, prokáže-li, že zpracovatel nedodržel při jejím zpracování jeho pokyny
a v důsledku toho je obsah reklamy v rozporu se zákonem. Zpracovatel se nemůže zprostit
odpovědnosti za obsah šíření reklamy poukazem na její zadání zadavatelem, ledaže
by se jednalo o údaje, jejichž pravdivost není schopen posoudit ani s vynaložením veškerého
úsilí.
Nutno ovšem zdůraznit, že výše citovaná právní úprava je účinná až od 1. 6. 2002
a nebyla účinná ke dni vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu.
V posuzované věci bylo z vyjádření žalobce ze dne 28. 11. 2003 vyžádaného
Nejvyšším správního soudem zjištěno, že zadavatelem reklamy byla obchodní společnost M.
P. s. r. o. Zpracovatelem reklamy bylo S. Č. s. r.o. Reklama na lék WOBENZYM ® nebyla
umístěna v periodickém tisku, ani k němu nebyla jakkoliv pevně připojena, např. vlepováním.
Šlo o samostatně vkládanou reklamní tiskovinu (brožuru), která nebyla vydána žalobcem, ale
osobou od žalobce odlišnou. Do deníku L. n. byla předmětná reklama vkládána na základě
objednávky S. Č. s. r. o. ze dne 11. 8. 1999, a to v tiskárně Č. T., a. s. – v souladu
s platnou smlouvou o výrobě periodického tisku.
Z výše uvedeného plyne, že pokud by tato právní věc byla posuzována podle právní
úpravy platné od 1. 6. 2002, bylo by nutno dospět k závěru, že žalobce (který nebyl
zpracovatelem ani zadavatelem reklamy) za obsah reklamy neodpovídá. Žalobce by bylo
možno považovat za šiřitele reklamy, který na základě objednávky zpracovatele
pro zadavatele reklamy poskytl dne 1. 10. 1999 v deníku L. n. prostor k vložení přílohy
obsahující reklamu na WOBENZYM ®. Z výše uvedeného závěru však pro žalobce nelze
ničeho vytěžit, neboť rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno dne 14. 1.
2000 a rozhodnutí správního orgánu II. stupně dne 13. 4. 2000, tedy před účinností zákona č.
138/2002. Nutno dále zdůraznit, že podle ustanovení §250i odst. 1 o. s. ř. platného do
31. 12. 2002 i podle nyní platného ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumávání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Je tedy nutno postupovat podle zákona č. 40/1995 Sb. v jeho znění ke dni
13. 4. 2000, kdy jednotlivé fáze činnosti reklamního procesu nebyly rozlišeny a nebyla
specifikována odpovědnost jednotlivých subjektů podílejících na reklamním procesu za obsah
reklamy. Ve prospěch žalobce nelze vytěžit ničeho ani z ustanovení §5 zákona č. 46/2000 Sb.
účinného od 14. 3. 2000, o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně
dalších zákonů (tiskový zákon). V tomto ustanovení je sice uvedeno, že vydavatel neodpovídá
podle tohoto zákona za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci uveřejněné
v periodickém tisku, ale zároveň je v tomto ustanovení uvedeno, že nedotčena zůstává
odpovědnost vydavatele podle zvláštního právního předpisu, přičemž v poznámce pod čarou
je citován (m.j.) zákon č. 40/1995 Sb.
Se žalobcem lze souhlasit v tom směru, pokud poukazuje na to, že pojem „rozšiřuje
reklamu“ uvedený v §8 zákona č. 40/1995 Sb. v jeho znění v době vydání napadených
rozhodnutí, je pojmem ne zcela jasným. Z hlediska úzkého slovního výkladu zákona by tím,
kdo rozšiřuje reklamu, byla zejména média, společnosti zajištující výlep plakátů, vlastníci
dopravních prostředků, na nichž je reklama umístěna, atd. Při tomto slovním pojetí
by odpovědnosti za závadnou reklamu unikali zadavatelé a tvůrci reklamy, tj. ti, v jejichž
prospěch reklama působí, a kteří určují její obsah. Rozumný výklad proto bude ten, že šíření
reklamy zahrnuje všechny fáze činnosti, které v konečném efektu vedou k šíření reklamy
(obdobné úvahy jsou obsaženy i v Kodexu reklamy). Ani z tohoto výkladu však pro žalobce
nelze ničeno vytěžit, neboť žalobce tím, že poskytl prostor pro vložení letáku na lék
WOBENZYM ® v deníku L. n. dne 1. 10. 1999, realizoval určitou fázi činnosti, která vedla
k šíření této reklamy. Naskýtá se však otázka, z jakých důvodů byl sankciován pouze žalobce,
který se podílel na rozšiřování reklamy pouze výše uvedeným způsobem a který obdržel
podle objednávky ze dne 11. 8. 1999 a v ní uvedené smluvní cenové relace 910 Kč za 1000 ks
bez DPH. Z obsahu správního spisu totiž nevyplývá, že by za tvrzené porušení ustanovení §5
odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb. byla uložena pokuta zpracovateli nebo zadavateli reklamy.
Nicméně přes výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalobce byl
subjektem zodpovědným podle §8 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb. v jeho znění ke dni 13. 4.
2000 za rozšiřování reklamy.
Na základě výše uvedeného však o to více vystupuje do popředí požadavek na zjištění,
v čem je spatřováno porušení povinnosti žalobce, konkrétně, v čem mělo dojí k rozšiřování
reklamy v rozporu s tímto zákonem.
V napadeném rozhodnutí klade žalovaný žalobci za vinu, že porušil ustanovení §5
odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., podle něhož reklama nesmí obsahovat údaje vedoucí
k mylnému hodnocení vlastního zdravotního stavu nebo dojmu, že pouhým užíváním léčivého
přípravku nebo prostředku zdravotnické techniky lze ovlivnit svůj zdravotní stav, nebo údaje
o neškodnosti léčivého přípravku, protože je přírodního původu. Žalobce však od zahájení
správního řízení porušení této povinnosti zpochybňuje a konkrétně v žalobě tvrdí, že není
naprosto zřejmé, jakých konkrétních údajů v reklamě se vytýkané skutečnosti týkají a jaké
skutečnosti odůvodňují závěr, že by užíváním konkrétního přípravku mohlo dojít k vážnému
poškození zdraví.
Z obsahu letáku na WOBENZYM ® plyne, že obsahuje šest stran strojopisem, které
jsou rozčleněny tematicky na úvodní část, která seznamuje čtenáře s významem enzymů,
a dále na části označené WOBENZYM a zánět, WOBENZYM a léčba antibiotiky,
WOBENZYM při zánětech dýchacích cest, vedlejších nosních dutin a ucha, WOBENZYM
v urologii, WOBENZYM v gynekologii, WOBENZYM a lymfatické otoky, WOBENZYM
při zánětech a bolestech kloubů, šlach a svalů, WOBENZYM při léčbě poranění,
WOBENZYM a hojení pooperačních ran, WOBENZYM a stres, WOBENZYM a imunitní
systém, WOBENZYM a nádorová onemocnění a WOBENZYM pro zdravé stáří. Pouhým
přečtením uvedeného letáku nelze dovodit, že jeho obsah porušuje ustanovení §5 odst. 2
zákona č. 40/1995 Sb.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí poukazoval na to, že v případě nabízeného
přípravku podle uveřejněné reklamy by mohlo dojít k vážnému poškození zdraví uživatele
s tím, že tento názor je podpořen kvalifikovaným stanoviskem odborného útvaru Ministerstva
zdravotnictví a Státního ústavu pro kontrolu léčiv, který je správním úřadem pro oblast léčiv.
V napadeném rozhodnutí pak žalovaný přejímá stanovisko tohoto orgánu, podle něhož tato
propagace směšuje obecné znalosti o působení enzymů s vlastnostmi konkrétních léčivých
přípravků, aniž pro takové spojení existují nezvratné důkazy. Prezentace vlastnosti přípravku
neodpovídá plně údajům obsažených ve schválených souhrnech údajů o přípravku, zejména
není zdůrazněna pouze podpůrná povaha léčby. V případě užívání nabízeného přípravku
podle této reklamy by mohlo dojít k vážnému poškození zdraví uživatele, zejména
při závažných indikacích, jako je např. omezení vzniku metastáz při rakovině, léčba
nabízeným přípravkem WOBENZYM ® místo přiměřené léčby antibiotiky. Podání Státního
ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 5. 10. 1999 a následně ani rozhodnutí správních orgánů I. i II.
stupně však neobsahuje zjištění, v jakých konkrétních částech reklamního letáku nebo
v jakých slovních spojeních je porušení výše uvedených ustanovení obsaženo. A to přesto,
že žalobce již ve svém stanovisku ze dne 17. 11. 1999 zdůrazňoval, že obecné sdělení týkající
se enzymů je odděleno od části, která se týká konkrétního léku a konkrétními skutečnostmi
dokladoval, že reklama na lék WOBENZYM ® je v souladu se schváleným souhrnem údajů
o přípravku.
K výše uvedenému stanovisku však žalovaný nezaujal žádné závěry a vycházel
ve svých rozhodnutích pouze z tvrzeného porušení povinností uvedených v §5 odst. 2 zákona
č. 40/1995 Sb., aniž by odborné vyjádření Státního ústavu pro kontrolu léčiv doplnil
o zjištění, v jakých konkrétních pasážích došlo k prezentaci vlastností přípravku
WOBENZYM ® takovým způsobem, jak uvedené stanovisko ze dne 5. 10. 1999 popisuje.
Přestože žalobce již v rozkladu proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně zpochybňoval
závěr o porušení povinnosti uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb. a to konkrétními
údaji a skutečnostmi, žalovaný v napadeném rozhodnutí k námitkám žalobce žádné
stanovisko nezaujal, omezil se pouze na formulaci tvrzeného porušení povinnosti v té podobě,
jak bylo uvedeno ve vyjádření Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 5. 10. 1999.
V tomto směru nutno zdůraznit, že zásada objektivní (materiální) pravdy představuje
pro správní orgán i povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci (§32 odst. 1 správního
řádu) a získat dostatečný rozsah údajů a informací důležitých pro její posouzení, a to předtím,
než ve věci rozhodne. Správní orgán je povinen úplně a přesně zjistit skutečný stav věci, který
je pak podkladem pro rozhodnutí (§46 správního řádu). Správní orgán není vázán návrhy
účastníků řízení na provedení důkazů. Zjišťuje všechny právně významné skutečnosti,
bez ohledu na to, v čí prospěch svědčí. Zjištěný stav věci musí odpovídat skutečnosti. Zásada
materiální pravdy vyjadřuje ve správním řízení nutný požadavek vysoké hodnoty pravdivosti
a spravedlnosti vzhledem k tomu, že ve správním řízení bývá rozhodováno o právech, právem
chráněných zájmech nebo povinnostech právnických a fyzických osob na jednotlivých
úsecích státní správy. Způsob a rozsah přesného a spolehlivého zjištění skutečného stavu věci
závisí na správním orgánu, který řízení vede. Přitom však odpovídá za splnění této zásady
a tato skutečnost má svůj odraz zejména v odůvodnění správního rozhodnutí, v němž správní
orgán uvádí, které skutečnosti byly podkladem pro jeho rozhodnutí a jakými úvahami byl
při jejich hodnocení veden.
V daném případě však správní orgán takto nepostupoval, neboť ve správním řízení
neshromáždil dostatečné podklady pro závěr o tom, že žalobce porušil povinnost uvedenou
v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb. v jeho znění ke dni vydání přezkoumávaného
rozhodnutí. Samotné tvrzené porušení této povinnosti bez toho, aby byly označeny konkrétní
údaje obsažené v reklamním letáku na WOBENZYM ®, které měly vést k mylnému
hodnocení vlastního zdravotního stavu či k dojmu, že pouhým užíváním léčivého přípravku
lze ovlivnit svůj zdravotní stav, nepostačuje k závěru o tom, že k rozšiřování reklamního
letáku došlo v rozporu se zákonem č. 40/1995 Sb.
Z těchto důvodů soud plně přisvědčil žalobci v tom, že provedená zjištění nejsou
dostačující k posouzení věci a skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného
rozhodnutí, bude vyžadovat zásadní doplnění, spočívající v zajištění odborného vyjádření,
případně doplnění již podaného odborného vyjádření Státního ústavu pro kontrolu léčiv,
z něhož by bylo možno zjistit, které konkrétní části reklamního letáku na WOBENZYM ®
vloženého dne 1. 10. 1999 do deníku L. n., případně která větná nebo slovní spojení,
odůvodňují úvahu pro závěr, že uvedený reklamní leták je v rozporu s ustanovením §5 odst.
2 zákona č. 40/1995 Sb.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí
žalovaného pro vady řízení a se zřetelem k tomu, že v dalším řízení bude třeba zásadního
doplnění, zrušil soud také rozhodnutí správního orgánu I. stupně (§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
§78 odst. 1, 3 s. ř. s.). Správní orgány jsou při novém projednání věci vázány právním
názorem soudu, bude však třeba respektovat i ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada
nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1000 Kč, a náhrada
nákladů za zastoupení, a to za čtyři úkony po 1000 Kč (převzetí, žaloba, vyjádření ze dne
16. 11. 2000 a 28. 11. 2003 - §11 odst. 1 písm. a), k), d), vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení
s ustanovením §9 odst. 3 písm. f) této vyhlášky) a náhrada hotových výdajů 4 x 75 Kč (§13
odst. 3 téže vyhlášky). Bylo proto rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci
k rukám zástupkyně žalobce advokátce JUDr. Heleně Chaloupkové na nákladech řízení
celkem 5300 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 1. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu