ECLI:CZ:NSS:2004:7.A.2.2002:45
sp. zn. 7 A 2/2002 – 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci
žalobce Marka Miksche, bytem Šumavská 40, Brno, zastoupeného JUDr. Martinem
Kulhánkem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému Úřadu
průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6 – Bubeneč, Antonína Čermáka 2a,
o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 11. 6. 2001,
č. j. PVZ 1999-31503,
takto:
I. Žaloba se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 10. 8. 2001 a tímto soudem
postoupenou Vrchnímu soudu v Praze (usnesením ze dne 19. listopadu 2001
sp. zn. 38 Ca 410/2001) se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 11. 6. 2001, č. j. PVZ 1999-31503, kterým bylo změněno
rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 8. 2000 o výmazu průmyslového
vzoru č. 28968.
Žalobce v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí nemá oporu v provedeném
dokazování, když žalovaný nezkoumal žalobcovu námitku, že návrh na zápis přihlášky
průmyslového vzoru nebyl podán oprávněnou osobou, tedy původcem průmyslového
vzoru nebo jeho zástupcem, rovněž odůvodnění napadeného rozhodnutí označil žalobce
za zmatečné, když žalovaný ve vztahu k argumentaci o novosti přihlášeného
průmyslového vzoru srovnává regulátor INTERM a regulátor v designu TANGO, oba tyto
jednoznačně zaměnitelné regulátory jsou dostatečně zdokumentovány ve spisovém
materiálu. Dalším pochybením žalovaného je označení důkazních prostředků, což svědčí,
dle názoru žalobce, o nedostatečné znalosti skutkového stavu. Z uvedených důvodů
navrhuje zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě poukázal na skutečnost, že žalobce v žalobě
nenamítá jakým způsobem byl zkrácen na svých subjektivních právech, neoznačil o která
práva se jedná a nedoložil, že tato práva patří právě jemu, žaloba má, dle názoru
žalovaného, takové vady, pro které není způsobilá k projednání soudem.
K věci samé žalovaný uvedl, že postupoval ve shodě s platnou právní úpravou,
avšak důkazy, které žalobce žalovanému předložil k prokázání nedostatku novosti
průmyslového vzoru, nepostačovaly pro tvrzení žalobce, že byl průmyslový vzor
přede dnem podání přihlášky v České republice znám. Rozhodnutí žalovaného tedy
odpovídá zákonu, navrhl zamítnutí žaloby.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ust. §132
zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (s. ř. s.) z Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená
před těmito soudy jako soud prvního stupně. Podle ust. §130 s. ř. s. se neskončená řízení
podle části páté o. s. ř. účinného přede dnem účinnosti tohoto zákona dokončí podle
ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
Pravomoc soudů ve správním soudnictví je ovšem omezena na poskytování ochrany
subjektivním právům veřejnoprávního charakteru, popřípadě na rozhodování v dalších
věcech, v nichž je pravomoc založena zákonem (§2 s. ř. s.). Práva soukromá, kterým je
poskytována veřejnoprávní ochrana ve správním řízení, jsou podle nové právní úpravy
účinné od 1. 1. 2003 projednávány v plné jurisdikci obecnými soudy. Nejvyšší správní
soud se proto nejprve musel zabývat tím, zda je dána pravomoc soudů ve správním
soudnictví o podané žalobě jednat a rozhodnout, tj. zda v žalobě tvrzená práva,
jejichž ochrany se žalobce podanou žalobou domáhá, jsou právy veřejnoprávního
charakteru, popř. zda je žaloba podřaditelná svým obsahem pod jiné věci, jež
do pravomoci soudů ve správním soudnictví náleží.
V daném případě se věcně jedná o rozhodnutí podle §62 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, v tehdy platném znění,
kterým bylo rozhodnuto o návrhu žalobce na výmaz průmyslového vzoru zapsaného
pod č. 28968.
Účelem uvedeného zákona, jak je zřejmé ze znění jeho ustanovení §1, je upravit práva
a povinnosti vznikající z vytvoření a z uplatnění vynálezů, průmyslových vzorů
a zlepšovacích návrhů.
Pojem průmyslového vzoru upravuje ustanovení §36 odst. 1) tohoto zákona,
za průmyslový vzor se považuje vnější úprava výrobku, která je nová a průmyslově
využitelná. Jedná se o označení, které je způsobilé odlišit jejich novostí výrobky
pocházející od různých výrobců.
Podle ustanovení §2 s. ř. s. poskytují ve správním soudnictví soudy ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech,
v nichž tak stanoví tento zákon. Z rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou
podle ustanovení §6 s. ř. s. vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon.
Takovým zvláštním zákonem je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
o. s. ř.), který v ustanovení §244 odst. 1 stanoví, že rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán
územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě
smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“)
podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, který vyplývá
z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1), a nabylo-li
rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh
v občanském soudním řízení. Tato právní úprava zajišťuje účastníkům řízení v případech,
kdy správní orgán rozhodoval v rámci své kompetence o soukromoprávní věci, jiný
způsob ochrany jejich práv než v řízení před správními soudy. Protože ze shora
uvedeného vyplývá, že rozhodování ve věcech soukromoprávních náleží podle platné
právní úpravy soudům, které postupují podle o. s. ř., je nutno vyřešit otázku, zda v daném
případě rozhodl správní orgán o soukromoprávní věci nebo věci veřejnoprávní,
neboť zodpovězení této otázky je podstatné pro určení věcné příslušnosti mezi soudy
obecnými a soudy správními.
Řešení dualismu práva soukromého a práva veřejného je problémem „novým“ v tom
smyslu, že právní řád v minulých padesáti letech tuto otázku záměrně opomíjel,
protože z politických a mocenských důvodů nebylo fakticky respektováno dělení práva
na soukromé a veřejné. I když platné právo uznává rozdíl mezi právem soukromým
a veřejným, přesná definice těchto pojmů neexistuje. V této souvislosti nelze také
opomenout, že některá právní odvětví, např. právo pracovní nebo sociální, nelze
bezezbytku zařadit do žádné z těchto kategorií, a to proto, že prvky soukromoprávní
a veřejnoprávní jsou často úzce propojeny, prolínají se. Tato skutečnost však nic nemění
na tom, že dělení na právo veřejné a právo soukromé je stále funkční.
V dané věci rozhodoval žalovaný o výmazu průmyslového vzoru podle ustanovení
§62 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích
návrzích, v tehdy platném znění, podle kterého úřad vymaže průmyslový vzor, jestliže se
dodatečně zjistí, že podmínky stanovené zákonem pro zápis průmyslového vzoru nebyly
splněny.
Předmětem průmyslového vlastnictví (tedy zvláštních absolutních práv, resp. zvláštní
právní ochrany) jsou vynálezy, užitné a průmyslové vzory, topografie polovodičových
výrobků a odrůdy rostlin a dále jsou to ochranná označení – ochranné známky, označení
původu a zeměpisná označení a obchodní firmy. Průmyslový vzor je tedy rovněž statkem
nehmotné povahy, jakou součást průmyslových práv je podřaditelný pod pojem duševního
vlastnictví a je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů.
Ochrana soukromých práv, byť jsou předmětem řízení před správním orgánem, není
zajištěna soudním přezkumem ve správním soudnictví, ale postupem podle novelizované
části páté občanského soudního řádu, tedy projednáním před obecnými soudy v plné
jurisdikci. V takovém řízení rozhoduje soud i o věci samé, nejde tedy jen o kasační
přezkum zákonnosti a subjektivním právům žalobce je tak poskytována vyšší ochrana.
Proto zákonodárce stanovil v soudním řádu správním v ust. §68 písm. b), že žaloba
ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu
v soukromoprávní věci, vydané v mezích pravomoci správního orgánu.
Nejvyšší správní soud proto podle ust. §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl žalobu žalobce
na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, neboť jde o věc, kdy správní orgán rozhodl
v soukromoprávní věci (§68 písm. b/ s. ř. s.). Tím dochází ke skončení řízení ve správním
soudnictví; v rámci poučení pak žalobce soud poučuje o následcích tohoto odmítnutí
a možnosti domáhat se novou žalobou u obecného soudu rozhodnutí v uvedeném novém
řízení poskytujícím soukromým právům větší ochranu.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. §60 odst. 3 s. ř. s., když žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, které bylo ukončeno odmítnutím žaloby.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat
v této věci žalobu podle části páté o. s. ř. k příslušnému okresnímu
(obvodnímu) soudu, v tom případě účinky procesních úkonů v původním
řízení zůstávají zachovány.
V Brně dne 10. března 2004
JUDr. Marie Součková, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Alena Smejkalová