ECLI:CZ:NSS:2004:7.A.36.2001
sp. zn. 7 A 36/2001-43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce Ing. J.
S., proti žalovanému Ministerstvu obrany – finanční sekce, se sídlem Tychonova 1, 160 01
Praha 6, (nyní – personální sekce, nám. Svobody 471/27, 160 01 Praha 6) v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2001, č. j. 45/3-3152/2001-8201,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Opravným prostředkem podaným v zákonné lhůtě (nyní „žaloba“) se žalobce domáhá
zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného. Napadeným rozhodnutím žalovaný
nevyhověl odvolání žalobce proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha
(dále jen „VÚSZ“) ze dne 29. 12. 2000, č. j. 510925/228/807-4, o zvýšení výsluhového
příspěvku podle ustanovení §165 odst. 5 a §137 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích
z povolání (dále též „zákon o vojácích z povolání“), a napadené rozhodnutí potvrdil v celém
rozsahu.
Žalobce v opravném prostředku (nyní v „žalobě“) namítá, že nesouhlasí s tím, že při
valorizaci jeho výsluhového příspěvku bylo použito ustanovení §137 zákona o vojácích
z povolání bez souvislosti s ustanovením 143 odst. 9 téhož zákona. Toto ustanovení (§143
odst. 9) hovoří o tom, že výsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni zániku
služebního poměru vojáka z povolání, čímž žalobce ve svém případě rozumí podmínky podle
zákona č. 76/1959 Sb. (jež jsou pro žalobce výhodnější). Žalobce poukazuje na to, že pokud
se podle §165 odst. 5 zákona č. 221/1999 Sb. výsluhový příspěvek přiznaný podle předpisů
platných před 1. 12. 1999 považuje za výsluhový příspěvek podle zákona č. 221/1999 Sb. a
nadále se vyplácí a zvyšuje za podmínek, které stanoví tento zákon, potom nelze na jeho
případ použít ustanovení §137 tohoto zákona (výsluhový příspěvek se zvyšuje stejným
způsobem a ve stejných termínech jako procentní výměra důchodů z důchodového pojištění
podle zvláštních předpisů o zvyšování důchodů, přičemž zvýšení výsluhového příspěvku činí
polovinu procentního zvýšení důchodů z důchodového pojištění), ale je třeba aplikovat §143
odst. 9, podle kterého náleží výsluhové náležitosti (tj. i výsluhový příspěvek) za podmínek
platných ke dni zániku služebního poměru vojáka, tedy za podmínek, které v případě žalobce
stanovoval zákon č. 76/1959 Sb.. Jinak by, jak žalobce namítá, nebyla splněna podmínka, že
výsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka
z povolání, a došlo by, jak zejména dodává, k tzv. nepravé retroaktivitě, kdy by byl vznik
právního vztahu posuzován podle staré právní normy (zákon č. 76/1959 Sb.) a jeho obsah by
se řídil novou právní normou (zákon č. 221/1999 Sb.) Žalobce dále dodává, že pokud by měl
platit stav, jak si ho účelově vykládá Ministerstvo obrany, došlo by jednoznačně
k diskriminaci osob propuštěných ze služebního poměru podle zákona č. 76/1959 Sb., neboť
by se jim sice výsluhový příspěvek valorizoval stejným způsobem jako vojákům z povolání,
propuštěným podle nového zákona, ale z mnohem nižšího základu.
Proto žalobce navrhuje napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření především uvádí, že výsluhový příspěvek, který byl
žalobci přiznán rozhodnutím VÚSZ s účinností od 1. 5. 1996 podle zákona č. 76/1959 Sb., o
některých služebních poměrech vojáků z povolání, ve znění pozdějších předpisů byl žalobci
původně zvyšován na základě zákona č. 160/1995 Sb. ve stejných termínech a stejným
způsobem jako procentní výměra částečného invalidního důchodu. Dnem 1. 12. 1999 nabyl
účinnosti zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, kterým byl zákon č. 76/1995 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, zrušen. V přechodných ustanoveních, a to v §165 odst. 5, tento
zákon stanovil, že „Výsluhový příspěvek přiznaný podle dosavadních předpisů se považuje za
výsluhový příspěvek podle tohoto zákona, a to ve výši, v jaké náležel ke dni účinnosti tohoto
zákona, a nadále se vyplácí a zvyšuje za podmínek, které stanoví tento zákon.“. Zvyšování
výsluhových příspěvků od 1. 12. 1999 je upraveno v §137 zákona č. 221/1999 Sb., podle
kterého se tyto dávky zvyšují stejným způsobem a ve stejných termínech jako procentní
výměra důchodů z důchodového pojištění podle zvláštních předpisů o zvyšování důchodů
(poznámka pod čarou odkazuje na §67 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve
znění pozdějších předpisů), a dále toto obecné zvýšení normuje textem “...přičemž zvýšení
výsluhového příspěvku činí polovinu procentního zvýšení důchodů z důchodového pojištění“.
Výše uvedeným způsobem byl žalobci také zvýšen výsluhový příspěvek od 1. 12.
2000, a to o 2,5 % jako polovinu procentní sazby (5 %), stanovené pro zvýšení důchodů
v roce 2000. Proti oznámení, kterým bylo žalobci toto zvýšení výsluhového příspěvku
sděleno, žalobce podal námitky, na základě kterých vydal VÚSZ dne 29. 12. 2000 rozhodnutí
se stejným obsahem jako u oznámení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve
kterém především namítal, že napadené rozhodnutí ignorovalo §143 odst. 9 zákona č.
221/1999 Sb. Odvolací orgán Ministerstva obrany svým rozhodnutím ze dne 24. 1. 2001, č. j.
45/3-3152/2001-8201, odvolání žalobce nevyhověl a napadené rozhodnutí VÚSZ potvrdil
v plném rozsahu.
Žalovaný dále poukázal na to, že uplatnění §143 odst. 9 zákona č. 221/1999 Sb. ve
věci žalobce nepřicházelo v úvahu, neboť toto ustanovení slouží pouze pro nově přiznávané
výsluhové příspěvky počínaje dnem účinnosti zákona č. 221/1999 Sb.. Na případ žalobce se
vztahují přechodná ustanovení citovaného zákona, jmenovitě jeho ustanovení §165 odst. 5,
v jehož smyslu se i v případě žalobce zvyšování výsluhového příspěvku nadále ří dí §137
zákona č. 221/1999 Sb.
Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje žalobu zamítnout a potvrdit rozhodnutí
odvolacího orgánu Ministerstva obrany v celém rozsahu.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že VÚSZ žalobci s účinností od 1. 12. 2000
zvýšil výsluhový příspěvek, přiznaný za účinnosti zákona č. 76/1959 Sb., polovinou procentní
výměry tak, jak stanoví §137 zákona o vojácích z povolání. Toto zvýšení výsluhového
příspěvku bylo žalobci sděleno oznámením, proti jehož obsahu uplatnil žalobce písemné
námitky svým podáním ze dne 20. 12. 2000. Poukázal zejména na to, že poloviční zvýšení je
v rozporu s ustanovením §143 odst. 9 zákona, o vojácích z povolání, podle něhož výsluhový
příspěvek (jako výsluhová náležitost) náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního
poměru vojáka z povolání. Ustanovení §165 odst. 5 zákona o vojácích z povolání (ve znění
v době rozhodování žalovaného) stanovilo, že se výsluhový příspěvek přiznaný podle
dosavadních předpisů vyplácí a zvyšuje za podmínek, které stanoví tento zákon, a proto se
žalobce dovolával i podmínek v ustanovení §143 odst. 9 tohoto zákona s tím, že podmínky,
za nichž žalobci náleží výsluhový příspěvek, je třeba dovozovat ze zákona č. 76/1959 Sb.,
tedy ze zákona platného ke dni zániku žalobcova služebního poměru. Žalobce výslovně
poukazoval na to, že podle tohoto zákona se výsluhový příspěvek zvyšoval ve stejných
termínech a stejným způsobem jako procentní výměra částečného invalidního důchodu, a
proto žalobce požadoval, aby mu byl výsluhový příspěvek zvýšen stejným způsobem jako
procentní výměra důchodu, a nikoliv jen její polovinou. Poté vydal dne 29. 12. 2000 VÚSZ
rozhodnutí, ve kterém setrval na původním zvýšení výsluhového příspěvku žalobci polovinou
procentní výměry, tj. vydal rozhodnutí se stejným obsahem jako u oznámení. Proti tomuto
rozhodnutí se žalobce dne 10. 1. 2001 odvolal. Odvolání, v němž žalobce zopakoval a
podrobněji rozvedl své argumenty z námitek ze dne 20. 12. 2000, žalovaný jako odvolací
orgán zamítl a napadené rozhodnutí VÚSZ potvrdil v celém rozsahu. V odůvodnění svého
rozhodnutí zejména podrobně vyložil vztah přechodných ustanovení zákona č. 221/1999 Sb. a
ustanovení §137 téhož zákona, a současně vyložil postavení a poslání ustanovení §143 odst.
9 citovaného zákona. Přitom žalovaný dovodil, že uplatnění §143 odst. 9 zákona o vojácích z
povolání ve věci žalobce nepřicházelo v úvahu, neboť toto ustanovení slouží pouze pro nově
přiznávané výsluhové příspěvky, počínaje dnem účinnosti zákona č. 221/1999 Sb.
Toto rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2001, č. j. 45/3-3152/2001-8201, posléze
žalobce napadl opravným prostředkem (dnes „žaloba“) a nyní je tedy dané rozhodnutí
předmětem tohoto žalobního přezkoumání.
V daném případě se jedná o žalobní věc, která napadla v roce 2001 u Vrchního soudu
v Praze. Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle
ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobách proti
rozhodnutím správního orgánu. Soudní spis Vrchního soudu v Praze přitom vedle „žaloby“
obsahuje i vyjádření žalovaného ze dne 19. 3. 2001 a repliku žalobce k tomuto vyjádření ze
dne 26. 4. 2001, v nichž obě strany opakovaně podrobněji argumentují ve smyslu svých
dřívějších stanovisek.
Nejvyšší správní soud vyzval dne 20. 1. 2003 žalobce, aby označil důkazy k prokázání
žalobních námitek (žalobních bodů), které uvedl v žalobě. Rovněž vyrozuměl žalovaného
o možnosti navrhnout důkazy k vyvrácení žalobních námitek uvedených v žalobě. Výzvou ze
dne 19. 3. 2003 potom vyrozuměl Nejvyšší správní soud žalobce i žalovaného o možnosti
dokončit řízení rozhodnutím ve věci samé bez toho, aby bylo nařizováno jednání, a stejně tak
vyrozuměl žalobce a žalovaného o složení senátu a o možnosti uplatnit příp. námitky
podjatosti soudců. Vzhledem k tomu, že v mezidobí došlo ke změně v obsazení senátu,
kterému přísluší věc projednat, byli žalobce i žalovaný dne 21. 7. 2003 znovu vyrozuměni o
složení senátu.
V návaznosti na tyto výzvy žalobce již další důkazy k prokázání žalobních námitek,
které uvedl v žalobě, nenavrhnul, rovněž tak žalovaný nevyužil svého práva navrhnout další
důkazy k vyvrácení žalobních námitek uvedených v žalobě. Žalobce ani žalovaný nevznesli
požadavek na rozhodování věci s nařízením jednání a stejně tak nevznesli námitku podjatosti
vůči členům senátu Nejvyššího správního soudu, který bude věc rozhodovat.
Žalobce uvedl jako možnou zúčastněnou osobu na řízení Ing. J. H., Z. 167, 742 85 V.,
který jako žalobce podal stejnou žalobu proti Ministerstvu obrany. Tento však na výzvu
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2003, zda hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné
na řízení v této věci ve smyslu §34 s. ř. s., nereagoval a Nejvyšší správní soud s ním proto
v této věci již dále nejednal.
Při přezkoumání napadeného rozhodnutí vyšel Nejvyšší správní soud ze skutkového a
právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného Ministerstva
obrany v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud shledal, že žalobce v podstatě rozporuje výklad
příslušných ustanovení zákona č. 221/1999 Sb., z něhož vychází žalovaný, a to ve spojení
s dopadem předmětných ustanovení jako ustanovení změnových.
Žalobce jednak poukazuje na to, že pokud se podle §165 odst. 5 zákona č. 221/199 Sb. výsluhový příspěvek přiznaný podle předpisů platných před 1. 12. 1999 považuje za
výsluhový příspěvek podle zákona č. 221/1999 Sb. a nadále se vyplácí a zvyšuje za
podmínek, které stanoví tento zákon, potom nelze na jeho případ použít ustanovení §137
tohoto zákona („Výsluhový příspěvek se zvyšuje stejným způsobem a ve stejných termínech
jako procentní výměra důchodů z důchodového pojištění podle zvláštních předpisů o
zvyšování důchodů, přičemž zvýšení výsluhového příspěvku činí polovinu procentního zvýšení
důchodů z důchodového pojištění.“), ale je třeba aplikovat §143 odst. 9, podle kterého náleží
výsluhové náležitosti (tj. i výsluhový příspěvek) za podmínek platných ke dni zániku
služebního poměru vojáka, tedy za podmínek, které v případě žalobce v rozhodné době
stanovoval zákon č. 76/1959 Sb.
Dále žalobce namítá, že jinak by nebyla splněna podmínka, že výsluhové náležitosti
náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka z povolání, a došlo by,
jak zejména dodává, k tzv. nepravé retroaktivitě, kdy by byl vznik právního vztahu posuzován
podle staré právní normy (zákon č. 76/1959 Sb.) a jeho obsah by se řídil novou právní normou
(zákon č. 221/1999 Sb.) Ve spojení s tím žalobce dále dodává, že pokud by měl platit stav, jak
si ho účelově vykládá Ministerstvo obrany, došlo by jednoznačně k diskriminaci osob
propuštěných ze služebního poměru podle zákona č. 76/1959 Sb., neboť by se jim sice
výsluhový příspěvek valorizoval stejným způsobem jako vojákům z povolání, propuštěným
podle nového zákona, ale z mnohem nižšího základu.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné vyjádřit se nejprve k samotné změně právní
úpravy, týkající se režimu výsluhového příspěvku včetně pravidel pro jeho zvyšování. Přijetí
zákona č. 221/1999 Sb. bylo objektivním výrazem změny podmínek a potřeb právní úpravy
postavení vojáků z povolání. V souvislostech vývoje v posledním období u nás nelze nevidět,
že i v této oblasti dochází k vývoji v čase tak, jak se mění poslání ozbrojených sil ve státě i
v souvislostech mezinárodních. Vzdor tomu, že, jakkoli časté změny právní úpravy, a to
zvláště v otázkách hospodářské, mzdové a sociální politiky, oslabují právní jistotu občanů a
věrohodnost státu samého, jak ostatně konstatoval i Ústavní soud (ve věci Pl. ÚS 17/96),
nelze na druhé straně zákonodárci upřít právo nově upravit společenské vztahy všude tam,
kde to pokládá za potřebné a účelné z hlediska veřejného zájmu, a pokud tím nejsou ohrožena
základní práva a svobody občanů ve své podstatě. Smyslem nové právní úpravy služebního
poměru vojáků z povolání bylo - podle stenoprotokolu vystoupení ministra obrany v rámci
prvého čtení vládního návrhu zákona o vojácích z povolání (tisk 139 ve volebním období
1998 - 2002) - přiblížení právní úpravy standardu Evropských společenství a zejména
členských států NATO. Zákonem č. 221/1999 Sb. došlo k zásadní změně v pojetí služebního
poměru a ve spojení s tím i ke změnám v konstrukci výsluhových náležitostí. V důsledku toho
jsou výsluhové příspěvky, přiznávané po 1. 12. 1999, přiznávány ve vyšších částkách než
příspěvky přiznané podle zákona č. 76/1959 Sb., což bylo nepochybně učiněno jako součást
komplexu všech opatření přijímaných s cílem kompenzovat nové pojetí služebního poměru.
V souvislosti s novou zákonnou úpravou postavení vojáků z povolání bylo přirozeně
třeba v této nové zákonné úpravě výslovně stanovit i pravidla pro režim vyplácení a
zvyšování výsluhových příspěvků, přiznaných za účinnosti předchozí právní úpravy, což
z povahy věci nemohlo být provedeno jinak, než za využití institutu tzv. nepravé retroaktivity,
což souvisí se jmenovitou námitkou žalobce.
V případě tzv. nepravé retroaktivity jde o institut, jehož cílem je zabezpečit žádoucí
"pružnou kontinuitu právního řádu". Vzhledem k tomu, že nové právní normy zpravidla
nevznikají v "prostoru právem dosud nevyplněném", nýbrž naopak téměř vždy příslušné
právní normy mění či nahrazují obdobné právní normy předchozí, bývá přijímáním nové
právní úpravy nastolován problém kontinuity právní úpravy. Den nabytí účinnosti nové právní
normy, která nahradila normu předchozí, je tedy i časovým rozmezím, kdy se právně
upravené skutečnosti a vztahy atd. (rozumí se trvající skutečnosti a vztahy) dostávají z režimu
jedné právní normy do režimu jiné právní normy. Tato skutečnost souvisí s trváním, resp.
přetrváváním práva. Ve společnosti ovládané právem logicky existují vždy právní vztahy,
které vznikly za práva starého a přetrvávají i za práva nového. Konkrétní "rozměr" kontinuity,
resp. přetrvávání práva v tomto smyslu, zpravidla řeší vždy ten který nový právní předpis
sám, v tzv. přechodných (intertemporálních) ustanoveních.
Přechodná ustanovení nového právního předpisu, která bývají umístěna na jeho konci,
zpravidla vycházejí ze zásady, že právní vztahy vzniklé před jeho účinností se spravují do
nabytí účinnosti nové právní normy právní normou dřívější, ode dne účinnosti nové právní
normy normou novou, a to podle povahy upravovaných vztahů buďto bez potřeby přizpůsobit
jejich režim nové právní úpravě, nebo s povinností přizpůsobit jejich režim nové právní
úpravě do určité doby, a to zpravidla pod sankcí zániku práva, resp. právního vztahu.
Tyto zásady je však třeba, podle teorie práva, vždy v příslušném právním předpisu
upravit zcela konkrétně, tzn. vyjádřit je výslovně a podrobněji a eventuálně i modifikovat pro
jednotlivé specifické otázky. A to plně platí a projevuje se i v případě právě posuzované věci.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné poukázat na to, že rozhodujícím ustanovením
v posuzované věci je „přechodné“ ustanovení §165 odst. 5 (nyní po následných novelizacích
odst. 4) zákona č. 221/1999 Sb., věta první. Toto ustanovení zní „Výsluhový příspěvek
přiznaný podle dosavadních předpisů se považuje za výsluhový příspěvek podle tohoto
zákona, a to ve výši, v jaké náležel ke dni účinnosti tohoto zákona, a nadále se vyplácí a
zvyšuje za podmínek, které stanoví tento zákon.“. Z tohoto ustanovení tedy především
vyplývá, že výsluhové příspěvky přiznané podle zákona č. 76/1959 Sb., což je i případ
výsluhového příspěvku žalobce, jsou nadále postaveny naroveň výsluhovým příspěvkům,
jejichž režim stanoví zákon č. 221/1999 Sb., v důsledku čehož byl zaveden a platí sjednocený,
či jednotný režim, pro výsluhové příspěvky bez ohledu na to, zda tyto byly přiznány před
nabytím účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., nebo zda byly přiznány po nabytí jeho účinnosti.
Toto ustanovení je v jistém slova smyslu nepřímým výrazem toho, že předchozí úprava, tj.
zákon č. 76/1959 Sb., byla zákonem č. 221/1999 Sb. zrušena, a bylo tedy nutno stanovit jakou
právní úpravou (po zrušení úpravy dosavadní) a jak se režim dříve přiznaných výsluhových
příspěvků řídí. Ve zřejmém souladu s tím, také předmětné přechodné ustanovení zákona č.
221/1999 Sb. obsahuje pravidlo, v jehož smyslu se i tyto výsluhové příspěvky nadále vyplácí
a zvyšují za podmínek nové právní úpravy.
Z obsahu zákona č. 221/1999 Sb. je zřejmé, že podmínky pro vyplácení a zvyšování
výsluhových příspěvků stanoví zákon také jednotně, tedy bez ohledu na to, zda se jedná o
výsluhové příspěvky přiznané před nabytím účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., nebo o
výsluhové příspěvky přiznané po nabytí jeho účinnosti. Výslovná pravidla pro zvyšování
výsluhového příspěvku přitom stanoví ustanovení §137 zákona č. 221/1999 Sb. tak, že:
“Výsluhový příspěvek se zvyšuje stejným způsobem a ve stejných termínech jako procentní
výměra důchodů z důchodového pojištění podle zvláštních předpisů o zvyšování důchodů,
přičemž zvýšení výsluhového příspěvku činí polovinu procentního zvýšení důchodů z
důchodového pojištění“. To, že jsou tato pravidla jednotná a platí i pro výsluhové příspěvky
přiznané před účinností zákona č. 221/1999 Sb., potom výkladově vyplývá z toho, že daná
zákonná úprava neobsahuje pro tyto výsluhové příspěvky žádnou výjimku, resp. jinak
vyjádřeno, že neobsahuje pro tyto případy jiné či jiná řešení (a to ani v přechodných
ustanoveních, ani v samotném ustanovení §137 citovaného zákona).
Důvod pro příp. odchylné řešení zvyšování výsluhových příspěvků, přiznaných před
účinností zákona č. 221/1999 Sb., přitom podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze
dovozovat ani z ustanovení §143 odst. 9 zákona č. 221/1999 Sb., jehož se žalobce dovolává.
Dikce tohoto zákonného ustanovení znějící „Výsluhové náležitosti náleží za podmínek
platných ke dni zániku služebního poměru.“ míří zcela jinam. Jazykovým a systematickým
výkladem předmětné právní úpravy je zřetelně dovoditelné, že u daného zákonného
ustanovení nejde o úpravu retroaktivní, nýbrž jde o úpravu tzv. prospektivní, tedy o úpravu
směřující od účinnosti daného zákona „vpřed“. Pokud by mělo jít o úpravu retroaktivní, bylo
by třeba takový záměr slovně vyjádřit zcela jinak, přičemž takovýto případný záměr by
zřejmě měl být dovoditelný již z konstrukce přechodných ustanovení předmětného zákona.
Proto je Nejvyšší správní soud toho názoru, že při výkladu citovaného ustanovení je třeba
přisvědčit nikoliv žalobci, ale žalovanému, který dané ustanovení vykládá tak, že toto
ustanovení se vztahuje na výsluhové příspěvky přiznávané počínaje účinností zákona č.
221/1999 Sb. Jeho normativní význam, jak lze dovodit ze zaměření a účelu dané úpravy,
přitom souvisí s tím, že v průběhu platnosti zákona č. 221/1999 Sb. může jeho novelizacemi
docházet mj. ke změnám v úpravě podmínek pro přiznání výsluhového příspěvku, a proto je
třeba, aby zákonná úprava obsahovala určující pravidlo pro to, za jakých podmínek vždy v té
které situaci (v době platnosti zákona č. 221/1999 Sb.) náleží výsluhový příspěvek.
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani žalobcově námitce, že pokud by měl
platit stav, jak ho vykládá Ministerstvo obrany, došlo by jednoznačně k diskriminaci osob
propuštěných ze služebního poměru podle zákona č. 76/1959 Sb., neboť by se jim sice
výsluhový příspěvek valorizoval stejným způsobem jako vojákům z povolání, propuštěným
podle nového zákona, ale z mnohem nižšího základu. Je sice pravda (jak ostatně bylo již výše
poznamenáno), že výsluhové příspěvky přiznávané od nabytí účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., jsou přiznávány ve vyšších částkách než příspěvky přiznané podle zákona č. 76/1959 Sb.,
nicméně takový byl záměr zákonodárce, a ten (jak bylo již také poznamenáno) byl spojen s
cílem kompenzovat nové pojetí služebního poměru. Za této situace potom nelze takto zvolené
řešení považovat za diskriminační, jak namítá žalobce. Diskriminace znamená znevýhodnění
určitého jedince nebo skupiny z důvodů pohlaví, náboženských, rasových, příslušnosti k jiné
sociální skupině apod. Rozdílné zacházení je potom považováno za diskriminační, pokud
postrádá objektivní a rozumné zdůvodnění, tj. pokud nesleduje legitimní účel nebo není dán
vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem, což souvisí s principem
rovnosti. Ostatně otázkami rovnosti před zákonem se zabýval již Ústavní soud ČSFR (nález
publikovaný pod č. 11/1992 Sbírky nálezů Ústavního soudu ČSFR), který vyložil, že rovnost
není kategorií abstraktní. Z tohoto principu neplyne, že by každému musely být automaticky
přiznávány stejné nár oky. Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že
diferencovatelným a také diferencovaným skupinám poskytne diferencované výhody. V rámci
těchto (tj. diferencovaných) skupin však musí stát již postupovat stejně. Kritéria, podle nichž
tak činí, přitom musí korespondovat veřejnému zájmu a musí být objektivní.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rozhodnutím žalovaného, který potvrdil
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně o zvýšení výsluhového příspěvku žalobci za
podmínek §165 odst. 5 ve spojení s ustanovením 137 zákona č. 221/1999 Sb., zákon porušen
nebyl.
Protože Nejvyšší správní soud neshledal důvody, které by svědčily o nezákonnosti
postupu žalovaného ve smyslu žalobcových námitek, stejně jako neshledal, že by rozhodnutí
trpělo vadami, které by vyvolávaly jeho nicotnost, rozhodl o zamítnutí žaloby podle §78 odst.
7 s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný žádné náklady neuplatňoval, přiče mž Nejvyšší
správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl soud tak, že žádnému
z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně 29. 3. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu