ECLI:CZ:NSS:2004:7.ADS.25.2003
sp. zn. 7 Ads 25/2003 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci stěžovatele
Mgr. J. W., za účasti České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová
25, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 3. 2003, č. j. 26 Ca 191/2002 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, č. j. 26 Ca 191/2002 – 18,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
(dále jen „ČSSZ“) ze dne 5. 8. 2002, č. xxx, kterým byl stěžovateli přiznán od 1. 9. 1999
starobní důchod podle ust. 29 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že napadené rozhodnutí odpovídá právním
předpisům a zjištěnému skutkovému stavu. Mezi účastníky řízení zůstala spornou pouze
otázka zápočtu období studia stěžovatele od 1. 9. 1967 do 31. 8. 1972, které bylo v souladu
s ustanovením §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
o mimosoudních rehabilitacích“) započteno dvojnásobkem. V případě, kdy se kryjí doby
pojištění navzájem, započte se pro stanovení celkové doby pojištění pro vznik nároku na
důchod a výši procentní výměry jen ta doba, jejíž zápočet je pro pojištěnce výhodnější (§14
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění). Z těchto zákonných ustanovení jednoznačně
vyplývá, že jakékoliv další započtení doby studia stěžovatele od 1. 9. 1967 do 31. 8. 1972
zákon nepřipouští.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, tj. důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel považuje za důležité, že i na dobu zaměstnání ukončeného podle zákonného
opatření č. 99/1969 Sb. se vztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména
ustanovení §24 odst. 1. Zákon o mimosoudních rehabilitacích bez omezení přiznává
tento nárok. Stěžovatel dále poukázal na odst. 5 citovaného ustanovení, podle kterého se doba
vysokoškolského studia hodnotí pro účely důchodového zabezpečení tak, že rok studia včetně
let předepsaných pro ukončení tohoto studia, které nebylo možno z důvodů vyloučení
absolvovat, se započítává jako dva roky zaměstnání. Pracovní poměr stěžovatele byl zrušen
11. 10. 1969 podle zákonného opatření č. 99/1969 Sb. a vyloučení ze studia zahájeného
1. 9. 1967 bylo provedeno k 9. 4. 1971. Zákon o mimosoudních rehabilitacích nemá žádné
ustanovení, kterým by určoval, že souběh nároků není možný, a rovněž nemá ustanovení
o tom, že nároky, které přiznává, mohou být kráceny obecnými předpisy o důchodovém
zabezpečení. Naopak výslovně určuje v §25, že výpočet důchodu nebo úprava jeho výše
podle §24 zákona se provede jen tehdy, je-li to pro občana výhodnější než podle obecných
předpisů důchodového zabezpečení. V zákoně o mimosoudních rehabilitacích
je tedy explicitně uvedeno obecné výkladové pravidlo, že zákon vydaný pro jednotlivý případ
má přednost před zákonem vydaným pro všechny případy. K obecným ustanovením
o důchodovém zabezpečení nepochybně patří i ustanovení o tom, jak se postupuje v případě,
kdy se kryjí doby pojištění. Zákon o mimosoudních rehabilitacích přiznává náhradu dva roky
za každý rok plánovaného studia všem studentům bez rozdílu formy studia. Studentům
při zaměstnání vznikl tak nárok na započtení doby zaměstnání podle obecného zákona
a k tomu přistupuje nárok plynoucí ze speciálního zákona, tj. dva roky za jeden rok studia.
Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. v rozsahu vymezeném v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 15. 9. 1999 žádost o starobní
důchod podle ust. §31 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění a současně požádal
o odškodnění podle zákona o mimosoudních rehabilitacích pro neplatné skončení pracovního
poměru v roce 1969 a zápočet doby studia násobkem z důvodu studia ukončeného
protiprávním vyloučením. ČSSZ vydala dne 15. 2. 2000 rozhodnutí, kterým byl stěžovateli
starobní důchod přiznán od 15. 9. 1999 podle ust. §31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.,
v platném znění. Pokud jde o dobu studia od 1. 9. 1967 do 31. 8. 1972 v rozsahu 1827 dnů,
tak tato byla podle ust. §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. započtena násobkem. Stěžovatel
tak ke dni 15. 9. 1999 získal 48 roků a 185 dnů pojištění. Dne 18. 6. 2002 předložil stěžovatel
žádost o přepočet důchodu na základě osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. ČSSZ
proto v souladu s ust. §94 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění stanovila stěžovateli věk
potřebný pro nárok na starobní důchod na 59 let. S ohledem na tuto skutečnost byl stěžovateli
přiznán starobní důchod podle ust. §29 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění,
a to již od 1. 9. 1999, tedy ode dne následujícího po ukončení pracovního poměru,
a byl navýšen o 100 Kč pro účastníka odboje.
Podle §24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích se za účelem zmírnění křivd
způsobených vyloučením ze studia studentů vysokých škol doba jejich vysokoškolského studia
hodnotí pro účely důchodového zabezpečení tak, že se rok studia včetně let předepsaných
pro ukončení tohoto studia, které nebylo možno z důvodů vyloučení absolvovat, započítává
jako dva roky zaměstnání. Podle §25 citovaného zákona se výpočet důchodu nebo úprava
jeho výše podle §24 zákona provede jen tehdy, je-li to pro občana výhodnější než podle
obecných předpisů důchodového zabezpečení nebo než podle §25 zákona č. 119/1990 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.
Podle §14 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění kryjí-li se doby pojištění
navzájem, započte se pro stanovení celkové doby pojištění pro vznik nároku na důchod a výši
procentní výměry důchodu jen ta doba, jejíž zápočet je pro pojištěnce výhodnější; totéž platí,
kryjí-li se navzájem náhradní doby pojištění nebo doba pojištění a náhradní doba pojištění.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá podle
stěžovatele v tom, že zákon o mimosoudních rehabilitacích jako speciální právní norma nemá
žádné ustanovení, kterým by určoval, že souběh nároků není možný, a proto platí obecné
výkladové pravidlo, že zákon vydaný pro jednotlivý případ má přednost před zákonem,
vydaným pro všechny případy. Stěžovatel dále dovozuje, že s ohledem na toto výkladové
pravidlo, nelze na jeho případ aplikovat ust. §14 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném
znění, který je zde obecnou právní normou. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje,
a ani nemůže, zásadu, že speciální právní úprava má přednost před právní úpravou obecnou
(lex specialis derogat legi generali), ale k tomu dochází jen tam, kde právní normy stejné
právní síly upravují tutéž materii, ale různým způsobem. V daném případě však tuto právní
zásadu aplikovat nelze, neboť jak sám stěžovatel uvádí, zákon o mimosoudních rehabilitacích
neupravuje postup za situace, kdy se u pojištěnce kryjí doby pojištění navzájem, ale pouze
stanoví, jak se hodnotí doba studia pro účely důchodového zabezpečení, nebylo-li možné celé
studium důvodů vyloučení absolvovat a že se výpočet důchodu nebo úprava jeho výše podle
§24 tohoto zákona provede jen tehdy, je-li to pro občana výhodnější. Pokud tedy zákon
o mimosoudních rehabilitacích neřeší situaci, kdy dojde k vzájemnému krytí doby pojištění,
pak je nutno aplikovat ust. §14 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění. Jestliže
tedy ČSSZ dobu dálkového studia stěžovatele od 1. 9. 1967 do 31. 8. 1972 započetla s ohledem
na jeho vyloučení dvojnásobkem, ale nezapočetla souběžnou dobu zaměstnání, neshledává
Nejvyšší správní soud nezákonnost na straně městského soudu, když dospěl k závěru,
rozhodnutí ČSSZ odpovídá právním předpisům a zjištěnému skutkovému stavu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ustanovení §109 odst. 1
citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ČSSZ s tímto řízením žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu