ECLI:CZ:NSS:2004:7.AFS.13.2003
sp. zn. 7 Afs 13/2003 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele
Finanční ředitelství se sídlem v Brně, Nám. Svobody 4, za účasti M., s. r. o., zastoupené
JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, v řízení
o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2003,
č. j. 30 Ca 517/2000 - 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2003, č. j. 30 Ca 517/2000 – 38,
se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2003, č. j. 30 Ca 517/2000 – 38,
bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 9. 2000,
č. j. 3629d/2000/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 7. 3. 2000, č. j. 35841/99/29393/05237, o vyměření
spotřební daně podle pomůcek za zdaňovací období říjen 1999 ve výši 45 209 Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že každému rozhodnutí o výši základu daně
a daně by mělo předcházet dokazování, a je proto na místě posuzovat oprávnění správce daně
stanovit ve smyslu §44 odst. 1, 2 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) daň podle pomůcek ve vazbě na ustanovení tohoto
zákona, která se týkají dokazování. Obecnou podmínkou pro stanovení daně podle pomůcek
je nemožnost stanovit daň dokazováním. Proto i při použití pomůcek podle §44 odst. 1, 2
zákona o správě daní a poplatků je nutno z hlediska §50 odst. 5 citovaného zákona řádu
mimo jiné zkoumat splnění podmínky spočívající v nemožnosti stanovit daň dokazováním.
Navíc §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků umožňuje, aby daň v případě nepodání
daňového přiznání byla stanovena jako vyvratitelná domněnka ve výši nula.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel označil závěry krajského soudu
vyslovené v napadeném rozsudku za nesprávné a předmětný rozsudek za nezákonný. V dané
věci byla vyměřena spotřební daň ve smyslu §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
podle pomůcek, když firma M., s. r. o., nereagovala na výzvu správce daně ve smyslu §40
odst. 1 citovaného zákona, aby podala daňové přiznání. Podle názoru stěžovatele je nepodání
daňového přiznání daňovým subjektem na výzvu správce daně ve smyslu citovaného
ustanovení jedinou zákonem stanovenou podmínkou pro vznik oprávnění správce daně stanovit
daň podle pomůcek. Ustanovení §44 odst. 1 a §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků
nejsou ve vzájemném rozporu, popřípadě upravují tentýž institut v poněkud rozdílném rozsahu.
Ustanovení §44 citovaného zákona je nutno respektovat jako ustanovení speciální zakotvující
bez dalšího oprávnění správce daně při stanovování daně v případě nepodání daňového
přiznání. Při výkladu aplikovaném krajským soudem by existence speciálního ustanovení §44
zákona o správě daní a poplatků pro stanovení daně podle pomůcek, pokud by správce daně
musel vždy zkoumat, zda nelze stanovit daň dokazováním, zcela postrádala smysl. Dále
stěžovatel poukázal na to, že krajský soud při přezkoumávání žalobou napadeného správního
orgánu šel nad rámec žalobních bodů. V žalobě totiž nebylo tvrzeno, že nebyly dodrženy
zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, protože bylo možné stanovit daň
dokazováním, ale obsahovala pouze obecné tvrzení o nedodržení zákonných podmínek pro
stanovení daně podle pomůcek s tím, že správce daně neměl v době podání výzvy žádné
pomůcky ani zjištění, že daňová povinnost vznikla, resp. nedodržení podmínek bylo
spatřováno v tom, že výzva stanovila k podání daňového přiznání v rozporu se zákonem lhůtu
kratší než 15 dnů. Krajský soud také v písemném vyhotovení rozsudku konstatuje, že ve věci
bylo podáno doplnění odvolání, a i když uznal, že stěžovatel se tímto doplněním reálně nemohl
zabývat, přesto však vyslovil závěr, že bylo povinností odvolacího orgánu se doplněním
odvolání zabývat. Navíc stěžovatel poukázal na to, že v doplnění odvolání byly namítány
stejné skutečnosti jako v žalobě a soud tedy mohl posoudit, zda tyto námitky měly vliv na
výrok rozhodnutí ve věci samé. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domáhal zrušení
napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Podle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumá soud napadené výroky rozhodnutí
vydaného správním orgánem v mezích žalobních důvodů. Krajský soud ale v daném případě
v souladu s citovaným ustanovením nepostupoval, protože, jak důvodně namítá stěžovatel,
přezkoumal napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů. V žalobě je především obsáhle
popsán průběh daňového řízení, jehož výsledkem bylo vydání napadeného rozhodnutí,
a poté je v žalobních bodech poměrně stručně poukazováno na to, že výzvy k podání daňového
přiznání byly učiněny v rozporu se zákonem, když nebyly dodrženy procesní náležitosti výzvy
stanovené v §43 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. V rozsahu tohoto žalobního bodu
však krajský soud zákonnost napadeného rozhodnutí vůbec nepřezkoumal a vyhodnotil
nezákonnost napadeného rozhodnutí ze zcela jiného důvodu, což mu nepřísluší,
pokud se nejedná o situaci ve smyslu §76 odst. 2 s. ř. s.
Stejně tak je podle názoru Nejvyššího správního soudu opodstatněný další důvod
kasační stížnosti, v němž stěžovatel poukázal na nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení otázky, zda se měl zabývat doplněním odvolání. Podle ustanovení §48 odst. 7
zákona o správě daní a poplatků může odvolatel do doby, než je o jeho odvolání rozhodnuto,
údaje svého odvolání pozměňovat nebo doplňovat. Z obsahu správního spisu sice nelze zjistit,
kdy bylo doplnění odvolání podáno k poštovní přepravě, doručeno správci daně a postoupeno
odvolacímu orgánu, ale pokud může být podle citovaného ustanovení odvolání doplněno
do doby než je o něm rozhodnuto, znamená to, že do této doby musí být doplnění odvolání
doručeno odvolacímu orgánu tak, aby se o důvodech obsažených v doplnění odvolání reálně
dozvěděl a mohl se s nimi vypořádat, jak mu ukládá §50 odst. 7 věta druhá zákona o správě
daní a poplatků. V této souvislosti nelze aplikovat §14 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků, protože se nejedná o lhůtu, ale pouze o stanovení doby, v níž může odvolatel
údaje svého odvolání doplňovat a pozměňovat. Bylo-li však doplnění odvolání podáno
k poštovní přepravě dne předcházejícího dni, ve kterém odvolací orgán o odvolání rozhodl,
nemůže mu být vytýkáno, že se nevypořádal s důvody v něm uvedenými, když se o nich
nedozvěděl. Krajský soud označil za rozhodující to, že odvolatel splnil lhůtu pro podání
doplnění odvolání, ale současně připustil, že se odvolací orgán doplněním odvolání
v odvolacím řízení nemohl reálně zabývat. Jak měl tedy odvolací orgán v takovém případě
postupovat už ale z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé.
Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou, neboť jednak napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, když krajský soud překročil
rámec žalobních bodů a tato vada měla za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé
a jednak krajský soudu nesprávně posoudil právní otázku. Proto Nejvyšší správní soud podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu
řízení. Ve věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 věta prvá
s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu