ECLI:CZ:NSS:2004:7.AFS.28.2003
sp. zn. 7 Afs 28/2003 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci stěžovatele
V. – V.s., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Blankou Doležalovou, advokátkou se sídlem v
Praze 4, nám. generála Kutlvašra 6, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní město
Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, č. j. 28 Ca 819/2002 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, č. j. 28 Ca 819/2002 – 39,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu
(dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 4. 11. 2002, č. j. FŘ-9044/102, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 12. 9. 2002,
č. j. 228698/02/004512/2100, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o vrácení přeplatku
na dani z příjmů právnických osob ve výši 954 020 Kč za rok 2001. V odůvodnění rozhodnutí
městský soud zdůraznil, že předmětem žaloby je rozhodnutí o vrácení přeplatku a nikoliv
rozhodnutí, kterým byla stěžovateli daň vyměřena a tato dvě rozhodnutí je nutno důsledně
rozlišovat. Pokud stěžovatel namítal porušení §2 odst. 1, 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků), městský soud k tomu uvedl,
že v žalobě nebylo uvedeno v čem mělo ve vztahu k napadenému rozhodnutí k porušení
citovaného ustanovení dojít. K další námitce, že mělo být zahájeno vytýkací řízení
podle §43 citovaného zákona městský soud uvedl, že v řízení o žádosti o vrácení přeplatku
nepřichází vytýkací řízení v úvahu, neboť v tomto řízení není rozhodováno o vyměření daně,
ale je posuzováno, zda daňový subjekt má přeplatek na dani, resp. vratitelný přeplatek.
V případě, že daňový subjekt dospěje k závěru, že za příslušné daňové období je jeho daňová
povinnost nižší než jakou uvedl v daňovém přiznání, má možnost v souladu s §41 odst. 4
zákona o správě daní a poplatků za podmínek v tomto ustanovení uvedených podat dodatečné
daňové přiznání ve lhůtě stanovené v §47 odst. 1 citovaného zákona. Podle spisového
materiálu však stěžovatel dodatečné daňové přiznání nepodal.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
neboť podle jeho názoru městský soud nesprávně posoudil otázku vzniku daňového přeplatku
za rok 2001 podle §61 zákona o správě daní a poplatků a nesprávně posoudil otázku podání
dodatečného platebního přiznání podle §41 citovaného zákona. Stěžovatel zastává názor,
že správce daně při zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku a vyměření nedoplatku na dani
z příjmů právnických osob postupoval v rozporu s §2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků,
neboť přestože mu bylo známo, že u stěžovatele dochází ke dvojímu zdanění jednoho příjmu,
nedbal jeho zájmů a ani nepostupoval v úzké součinnosti s ním, ale namísto zahájení
vytýkacího řízení zamítl žádost o vrácení přeplatku a vyměřil nedoplatek. Dvojí zdanění
téhož příjmu je daňovým přeplatkem a v důsledku toho vznikl stěžovateli nárok
na jeho vrácení. Pokud městský soud rozhodl, že stěžovatel měl postupovat v dané situaci
v souladu s §41 zákona o správě daní a poplatků, považuje stěžovatel tento názor
za nesprávný, neboť mu nevznikla daňová povinnost vyšší nebo daňová ztráta nižší tak,
jak to předpokládá §41 citovaného zákona, nýbrž daňový přeplatek tak, jak je upraven
v §64 citovaného zákona. Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že tvrzení stěžovatele o
tom, že městský soud došel k závěru, že stěžovatel byl v dané věci povinen podat dodatečné
daňové přiznání a nikoliv žádost o vrácení přeplatku nekoresponduje s odůvodněním
napadeného rozsudku ani s odůvodněním uvedeným v rozhodnutí finančního ředitelství.
V žádném z těchto rozhodnutí se neuvádí, že stěžovatel měl povinnost podat dodatečné
daňové přiznání a není v nich citován §41 odst. 1 věta první zákona o správě daní a poplatků,
kterou stěžovatel v kasační stížnosti uvádí. Finanční ředitelství ve svém rozhodnutí uvedlo,
že pokud daňový subjekt zjistí, že jeho daňová povinnost je nižší nebo daňová ztráta vyšší
proti poslední známé daňové povinnosti, má možnost (nikoliv povinnost) využít institut
dodatečného daňového přiznání podle §41 odst. 4 citovaného zákona. V daném případě bylo
správci daně doručeno přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku
2001 a správce daně v souladu s tímto přiznáním vyměřil stěžovateli daň. Při předepsání
daňové povinnosti správce daně odečetl splatné zálohy a stěžovateli vznikl nedoplatek,
který následně uhradil. Úhradou splatné daně tak nemohl vzniknout stěžovateli daňový
přeplatek podle §64 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, neboť tato úhrada
nepřevyšovala splatnou daň. S názorem stěžovatele, že pokud do svého daňového přiznání za
rok 2001 zahrnul částku, která již jednou byla zdaněna, a to jako příjem roku 1995, mu vznikl
daňový přeplatek a také nárok na jeho vrácení, se vypořádala finanční ředitelství
jak ve svém rozhodnutí, tak ve vyjádření k žalobě. Z §40 odst. 16 zákona o správě daní
a poplatků plyne, že bylo povinností stěžovatele v daňovém přiznání uvést příjmy,
které již byly zdaněny v některém z předchozích zdaňovacích období a tyto příjmy vyjmout
ze základu daně. Podle finančního ředitelství nebyly porušeny zásady zákonnosti a
součinnosti upravené v §2 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků. Pokud jde o vytýkací
řízení přichází podle §43 odst. 1 citovaného zákona v úvahu před tím než je rozhodnuto o
vyměřené dani, a to pouze za předpokladu, že vzniknou pochybnosti o správnosti, pravdivosti,
průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo údajů tam uvedených. V daném
případě po přezkoumání daňového přiznání za rok 2001 u správce daně žádné pochybnosti
nevznikly a nebyl tedy právní důvod pro zahájení vytýkacího řízení. Pro úplnou
informovanost v dané věci finanční ředitelství uvedlo, že na základě opakovaných žádostí o
vrácení přeplatku provedl správce daně daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za
rok 1998 až 2001 a touto kontrolou byla zjištěna za rok 2001 daňová povinnost nižší o
947 980 Kč a dodatečným platebním výměrem byla o tuto částku daň snížena a následně
stěžovateli vrácena.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Správce daně vede pro každý daňový subjekt osobní účet, na kterém eviduje
jeho daňové a platební povinnosti, jejich úhrady nebo zánik, aby tak měl přehled
o jeho daňových nedoplatcích nebo vratitelném přeplatku. Vedení této evidence je podrobně
upraveno v §62 zákona o správě daní a poplatků. Tato evidence slouží správci daně k tomu,
aby mohl provádět opatření potřebná ke správnému a úplnému splnění daňových povinností
daňovým subjektem, jak je stanoveno v §1 odst. 2 citovaného zákona. Eviduje-li správce
daně na některém z osobních účtů daňového subjektu přeplatek daně, musí jej použít
způsobem taxativně stanoveným v §64 odst. 2 až 6 citovaného zákona. Daňový přeplatek
vzniká tehdy, pokud je na splatnou daň zaplaceno, včetně záloh a příslušenství, více než kolik
činí stanovená daňová povinnost. Tento přeplatek je za určitých podmínek možno daňovému
subjektu vrátit, a to tehdy, jde-li o vratitelný přeplatek, tj. v případě, že daňový subjekt
nemá evidován daňový nedoplatek.
V daném případě správce daně na základě žádosti stěžovatele vyměřil platebním
výměrem daňovou povinnost za rok 2001 v souladu s podaným daňovým přiznáním
podle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, tj. v souladu s tím, co uvedl stěžovatel
ve svém daňovém přiznání, a stěžovatel takto stanovenou daň v plné výši uhradil. Zahrnul-li
stěžovatel do ostatních mimořádných výnosů za rok 2001 i příjmy, které byly již v minulosti
zdaněny daní z příjmů právnických osob, nemohl vzniklou situaci řešit podáním žádosti
o vrácení přeplatku podle §64 zákona o správě daní a poplatků, neboť mu vratitelný přeplatek
na dani nevznikl, protože stěžovatelem uhrazená částka nepřevyšovala splatnou daň
stanovenou platebním výměrem, ale měl možnost podle §41 odst. 1 a 4 citovaného zákona
podat dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost nižší proti poslední známé daňové
povinnosti, což ale stěžovatel neučinil. V této souvislosti je také nutno poukázat, shodně
s finančním ředitelstvím, na znění §40 odst. 16 zákona o správě daní a poplatků,
v němž je stanovena povinnost daňového subjektu uvést v daňovém přiznání případné
výjimky, osvobození, zvýhodnění, slevy, odpočty a vyčíslit jejich výši. Proto bylo povinností
stěžovatele uvést v daňovém přiznání příjmy, které již byly zdaněny v některém
z předchozích zdaňovacích období, a tyto vyjmout ze základu daně.
Námitka stěžovatele, že správce daně postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 1
zákona o správě daní a poplatků, když místo zahájení vytýkacího řízení zamítl žádost
o vrácení přeplatku, není důvodná. Jak zcela správně zdůraznil již městský soud, předmětem
žaloby bylo rozhodnutí o vrácení přeplatku a nikoliv rozhodnutí, kterým byla stěžovateli daň
vyměřena, přičemž tato dvě rozhodnutí je nutno důsledně rozlišovat. Vytýkací řízení
podle §43 zákona o správě daní a poplatků je součástí vyměřovacího řízení a správce daně
jej zahájí, vzniknou-li pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti
podaného daňového přiznání nebo hlášení, nebo dodatečného daňového přiznání nebo hlášení
a dokladů daňovým subjektem předložených nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených.
V řízení o žádosti o vrácení přeplatku nepřichází vytýkací řízení v úvahu, neboť v tomto
řízení není rozhodováno o vyměření daně, ale je posuzováno, zda v důsledku vyměření daně
vznikl daňovému subjektu vratitelný přeplatek na dani. Z těchto důvodů nemohlo dojít
ze strany správce daně k porušení zásady zákonnosti a součinnosti, jak dovozuje stěžovatel.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. 10. 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu