ECLI:CZ:NSS:2004:NAD.45.2004:24
sp. zn. Nad 45/2004 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: V. G., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PS
21/0AM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2003,
č. j. OAM-6079/VL-07-04-2003, o návrhu na přikázání této věci Krajskému soudu v Ústí nad
Labem,
takto:
Věc se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Odůvodnění:
Ministerstvo vnitra shora označeným rozhodnutím zamítlo jako zjevně nedůvodnou
žádost žalobkyně o udělení azylu podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu. Toto rozhodnutí žalobkyně napadla žalobou, podanou ke Krajskému
soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě přípisem ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 59 Az 222/2003, předložil
spis Nejvyššímu správnímu soudu s návrhem na přikázání této věci Krajskému soudu
v Ústí nad Labem dle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního
(„s. ř. s.“). Svůj návrh krajský soud odůvodnil hospodárností řízení, neboť žalobkyně bydlí
se svými nezletilými dětmi v místě spadajícím ve věcech správního soudnictví do soudního
obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem, přičemž žádá, aby bylo ve věci nařízeno ústní
jednání, kterého se hodlá zúčastnit. Zároveň krajský soud poukazuje na vysoký nápad
azylových věcí u tohoto soudu a tedy i zájmem na rychlosti řízení.
Krajský soud účastníky řízení vyzval přípisem ze dne 31. 1. 2004 k vyjádření
k navrhované změně místní příslušnosti s poučením, že pokud soud ve lhůtě 10 dnů
od doručení této výzvy neobdrží jejich stanovisko, bude předpokládat, že účastníci proti této
změně nemají námitky.
Žalovaný s přikázáním věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem vyslovil souhlas,
žalobkyně se k navrhovanému postupu nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že k řízení o žalobě ve věci přezkumu rozhodnutí
o azylu soudem je místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení azylu
v den podání žaloby hlášen k pobytu (§32 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb.). Podle ustanovení
§9 odst. 2 s. ř. s. může Nejvyšší správní soud věc přikázat jinému než místně příslušnému
krajskému soudu, je-li to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo z jiného důležitého
důvodu vhodné.
V daném případě se žalobkyně a její nezletilé děti v den podání žaloby nacházela
v uprchlickém táboře V. L, tzn. v obvodu Krajského soudu v Ostravě, který bylo tedy nutno
považovat za místně příslušný soud v tomto řízení. Následně se však žalobkyně přemístila na
v záhlaví tohoto usnesení uvedenou adresu, spadající do obvodu Krajského soudu v Ústí nad
Labem, kde pobývá dosud.
Nejvyšší správní soud ve svých úvahách v této konkrétní věci vychází ze skutečnosti,
že řízení o udělení azylu je značně specifickým typem řízení, které provádí ústavně zaručené
základní právo, zakotvené v čl. 43 Listiny základních práv a svobod. Právě proto, že žadatelé
o azyl mají z objektivních důvodů (jazykové, sociální, kulturní atp.) zpravidla značně
obtížnější pozici při procesní realizaci svých práv, zákonodárce toto jejich postavení v řadě
ohledů akcentoval [viz např. osvobození od soudních poplatků dle §11 odst. 2 písm. ch)
zákona č. 549/1991 Sb.]. Rovněž v tomto kontextu je proto dle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu nutno posuzovat otázku místní příslušnosti soudů. Jestliže totiž s. ř. s.
stanoví jako obecné pravidlo, že místně příslušným je soud, v jehož obvodu je sídlo správního
orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho,
kdo se u soudu domáhá ochrany; v azylovém řízení zákonodárce z tohoto obecného pravidla
stanovil výjimku, neboť preferuje zájem žadatele o udělení azylu, když jako místně příslušný
soud určil ten, v jehož obvodu je žadatel hlášen k pobytu.
V souzené věci je zapotřebí – nad rámec uvedeného - vycházet též z toho,
že žalobkyně trvá na ústním jednání ve věci samé. Protože je zřejmé, že v rámci tohoto
jednání může proběhnout další dokazování, je nutno primárně zohlednit zájem na účasti
žalobkyně na tomto jednání a záruku faktického výkonu jeho procesních práv, dospívá
Nejvyšší správní soud k závěru, že návrh Krajského soudu v Ostravě je důvodný, jelikož
koresponduje s výše uvedenými specifiky azylového řízení, dává větší prostor pro skutečnou
procesní ochranu žalobce, což ve svém důsledku představuje „jiný důležitý důvod“ ve smyslu
citovaného ustanovení §9 odst. 2 s. ř. s.
Nad tento rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že důvod přikázání věci není možno
spatřovat ve vysokém nápadu azylových věcí u Krajského soudu v Ostravě. Ustanovení
§9 odst. 2 s. ř. s. totiž zakotvuje možnost výjimky z obecného pravidla místní příslušnosti
krajských soudů, jejíž naplnění je nutno zkoumat vždy podle okolností konkrétního případu
a postupovat přitom restriktivním způsobem. Smysl tohoto ustanovení však zajisté nespočívá
v možném zasahování Nejvyššího správního soudu do soustavy krajských soudů z hlediska
vyrovnávání jejich vytíženosti jednotlivými agendami. K takovým zásahům je oprávněna
toliko moc zákonodárná a Nejvyšší správní soud, který respektuje ústavně provedený princip
dělby moci, ji v tomto směru nemůže nahrazovat.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud přikazuje předmětnou věc
k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. 3. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu