ECLI:CZ:NSS:2005:1.ADS.16.2003
sp. zn. 1 Ads 16/2003-73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Petra Příhody v právní věci žalobce
M. Z., zastoupeného JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou v Havířově-Městě, Pavlovova
ulice 8, proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Praha 5, Křížová 25,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
25. 4. 2002, čj. 2 Cao 7/2002-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Vandě Bielecké se určuje na odměně
za zastupování a za hotové výdaje částka 3650 Kč; částka jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se jako stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 25. 4. 2002, čj. 2 Cao 7/2002-33, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 27. 9. 2001, čj. 21 Ca 142/2001-18, a současně rozhodnuto tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší správní soud převzal tuto věc k dokončení v řízení podle ustanovení části
třetí hlavy třetí dílu prvního soudního řádu správního, protože žalobce přede dnem
1. 1. 2003 podal podle tehdy účinného občanského soudního řádu dovolání proti
uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci o odvolání proti citovanému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě o opravném prostředku žalobce proti rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 2. 2001, jímž byla zamítnuta jeho žádost o plný
invalidní důchod; o dovolání nebylo rozhodnuto do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti soudní
řád správní).
Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalobce nebyl
plně invalidní podle ustanovení §39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. ke dni vydání
přezkoumávaného správního rozhodnutí (9. 2. 2001), nesplňoval podmínky pro nárok na
plný invalidní důchod uvedené v ustanovení §38 téhož zákona a z těchto důvodů mu
proto na tento důchod nevznikl ani nárok.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací shledal, že Krajský soud v Ostravě jako
soud I. stupně zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a vyvodil z něho skutkové i
právní závěry, s nimž bylo třeba se ztotožnit.
Jedním z předpokladů pro vznik nároku na dávku je existence plné invalidity
pojištěnce ve smyslu ustanovení §39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. Bylo tedy třeba zjistit,
zda žalobce ke dni 9. 2. 2001 splňoval podmínky plné invalidity ve smyslu toto
ustanovení, tj. zda pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u něho činil nejméně
66 %, nebo zda u něho šlo o schopnost vykonávat soustavnou výdělečnou činnost pro
zdravotní postižení jen za zcela mimořádných podmínek. U důchodu podmíněného
dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem rozhodnutí soudu především závisí na
odborném lékařském posouzení zdravotního stavu žadatele. V přezkumném řízení
soudním ve věcech důchodového pojištění posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost
občanů posudková komise jako orgán Ministerstva práce a sociálních věcí, a to podle §4
odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů.
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí jsou oprávněny nejen k
celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občanů, ale
též k posouzení schopnosti soustavné výdělečné činnosti i k zaujetí posudkových závěrů o
plné či částečné invaliditě. Nicméně i tyto posudky hodnotí soud jako každý jiný důkaz dle
zásad uvedených v §132 o. s. ř. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a
přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla
rozhodujícím pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací neměl pochybnosti o úplnosti a
přesvědčivosti závěrů posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne
13. 7. 2001. Posudková komise jednala v řádném složení za přítomnosti odborného lékaře
ortopeda, jehož specializace odpovídala zdravotnímu postižení určujícímu dlouhodobě
nepříznivý stav, posudek byl vypracován na základě dostatečné lékařské dokumentace,
která je v něm uvedena, žalobce byl přítomen u jednání této komise, kde popsal své
subjektivní potíže a byl kontrolně vyšetřen přítomnými lékaři. Ostatně ve vztahu ke
zjištění rozsahu zdravotního postižení ani žalobce ničeho nenamítal. Jeho námitky
směřovaly především proti způsobu hodnocení zdravotního stavu posudkovými orgány.
Posudková komise však přihlédla k výsledkům vlastního vyšetření a vycházela z
lékařských zpráv a posudků vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním stavu žalobce.
Proto nebyl shledán důvodným návrh žalobce, aby řízení bylo doplněno posouzením jeho
zdravotního stavu nezávislými lékaři odborníky; tento návrh byl shledán nadbytečným.
Odvolací soud měl také za to, že v řízení byla objektivně posouzena i míra poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce. Posudková komise totiž za rozhodující
příčinu dlouhodobě nepříznivého stavu žalobce ke dni vydání přezkoumávaného
správního rozhodnutí považovala stav po traumatickém poranění Achillovy šlachy, tč. s
lehkým funkčním omezením, způsobující pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
o 10 %. Podle pracovní rekomandace uvedené v posudku žalobce nebyl schopen toliko
nadměrné zátěže pravé dolní končetiny dlouhodobou chůzí a stáním. Lehčí fyzické práce
za těchto omezení mohl i v dělnických profesích vykonávat. Nebylo tedy prokázáno, že u
žalobce šlo o případ, kdy je dána schopnost vykonávat soustavnou výdělečnou činnost
pro zdravotní postižení jen za zcela mimořádných podmínek ve smyslu ustanovení §39
odst. 1 písm. b) zák. č. 155/1995 Sb., anebo že by žalobci dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav značně ztěžoval obecné životní podmínky ve smyslu ustanovení §44
odst. 2 téhož zákona.
Z toho ovšem vyplývá - a oba soudy věc tak uzavřely, že žalobce ke dni vydávaného
správního rozhodnutí nesplňoval zákonné podmínky plné invalidity uvedené v ustanovení
§39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb.
V kasační stížnosti (dovolání) žalobce (stěžovatel) odmítl závěry Vrchního soudu v
Olomouci, pokud ten dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky plné invalidity.
Namítl, že Krajský soud v Ostravě v řízení o jeho opravném prostředku proti rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 2. 2001 nedostatečně zjistil jeho zdravotní
stav a své rozhodnutí opřel toliko o závěry posudkové komise Ministerstva práce a
sociálních věcí, která vycházela především ze zdravotní dokumentace a z vyšetření
ortopedem, který se zabýval pouze zraněním Achillovy šlachy. Posudková komise se však
především hlouběji nezabývala jeho celkovým zdravotním stavem, ani obtížemi, kterými
trpí a jelikož k posouzení těchto skutečností nebyl vypracován znalecký posudek, který by
objektivně zhodnotil jeho zdravotní stav a míru snížení pracovní schopnosti, Vrchní soud
v Olomouci vycházel při rozhodování o odvolání z nedostatečně a nepřesně zjištěného
skutkového stavu.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení se ke kasační stížnosti písemně
nevyjádřila.
Kasační stížnost není důvodná.
Z jejího obsahu vyplývá, že stěžovatel v tomto opravném prostředku konkrétně
namítl jen to, že oba soudy své rozhodnutí opřely toliko o závěry posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí, která vycházela především ze zdravotní dokumentace
a z vyšetření ortopedem, jež se zabýval pouze zraněním Achillovy šlachy a že se tato
posudková komise především hlouběji nezabývala jeho celkovým zdravotním stavem, ani
obtížemi, kterými trpí. Z těchto výtek pak stěžovatel dovodil, že jelikož k posouzení
těchto skutečností nebyl vypracován znalecký posudek, který by objektivně zhodnotil jeho
zdravotní stav a míru snížení pracovní schopnosti, Vrchní soud v Olomouci vycházel při
rozhodování o odvolání z nedostatečně a nepřesně zjištěného skutkového stavu.
V některých případech je třeba ke spolehlivému zjištění podkladů pro rozhodnutí
odborného posouzení důležitých skutečností. Na to pamatují v určitých úsecích zvláštní
předpisy ustanoveními o kvalifikaci nebo složení orgánů, jež tyto skutečnosti odborně
posuzují. Ministerstvo práce a sociálních věcí posuzuje zdravotní stav a pracovní
schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového
pojištění; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise (§4 odst. 2 zákona
ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení).
Sama skutečnost, že posudková komise je orgánem Ministerstva práce a sociálních
věcí, není důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů; ta má být garantována
složením posudkových komisí předepsaným ustanovením §3 odst. 1 vyhlášky
č. 182/1991 Sb., podle níž jsou členy posudkových komisí nejen posudkoví lékaři a
tajemníci z řad pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí, ale i odborní lékaři
jednotlivých klinických oborů, tedy osoby odlišné od pracovníků ministerstva. Tak tomu
bylo i v tomto případě, kdy členy posudkové komise byli podle protokolu o jednání
posudkový lékař, odborný lékař ortoped, tedy specialista v oboru, do něhož bylo zařazeno
nejzávažnější stěžovatelovo zdravotní postižení a tajemnice. Posudek byl vypracován na
základě úplné a dostatečné lékařské dokumentace stěžovatelovy praktické lékařky MUDr.
D. C., která obsahovala nejen výsledky ortopedického vyšetření, ale i dokumentaci dalších
zdravotních potíží stěžovatele.
Stěžovatel ostatně byl i kontrolně vyšetřen při jednání komise přítomnými lékaři,
zejména po ortopedické stránce. Posudková komise tedy v souladu s ustanovením §1
odst. 2 ve spojení s ustanovením §3 odst. 8 vyhl. č. 182/1991 Sb. vycházela při
posuzování zdravotního stavu stěžovatele a jeho pracovní schopnosti jak z výsledků
vlastního vyšetření, tak z lékařských zpráv vypracovaných odbornými lékaři.
Proto i Nejvyšší správní soud má za to, že rozsah stěžovatelova zdravotního postižení
byl zjištěn objektivně na základě úplného, přesvědčivého a objektivního posudku.
S ohledem na závěry posudkové komise není na místě výtka stěžovatele, že se
posudková komise u něho zabývala pouze zraněním Achillovy šlachy, a nevzala řádně
v úvahu jeho celkový zdravotní stav a obtíže, kterými trpí a proto že je vadou, že nebyl
vypracován znalecký posudek ke zjištění objektivního zdravotního stavu a míry snížení
pracovní schopnosti.
Je skutečností, že posudková komise podle obsahu spisu i odůvodnění rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého stavu
stěžovatele ke dni vydání přezkoumávaného správního rozhodnutí považovala stav
po traumatickém poranění Achillovy šlachy, tč. s lehkým funkčním omezením,
způsobující pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb. , ve znění vyhl. č. 40/2000 Sb., kapitoly XV, oddílu D, položky 1a
(z rozmezí 10-15 %) o 10 %, ale dále i uvedla, že dolní hodnotu rozmezí stanovila s
přihlédnutím k ostatním zdravotním potížím, které stěžovatele dále pracovně neomezují.
Vysvětlila, že stav nebyl hodnocen podle písm. b), c) ani d) uvedené položky, oddílu a
kapitoly, protože objektivním vyšetřením nebyla prokázána kritéria tato písmena
charakterizující. Podle pracovní rekomandace uvedené v posudku nebyl stěžovatel toliko
schopen nadměrné zátěže pravé dolní končetiny dlouhodobou chůzí a stáním. Lehčí
fyzické práce za těchto omezení mohl i v dělnických profesích vykonávat. Nebylo tedy
prokázáno, že u stěžovatele šlo o schopnost pro zdravotní postižení vykonávat
soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek ve smyslu
ustanovení §39 odst. 1 písm. b) zák. č. 155/1995 Sb. nebo že by stěžovateli dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav značně ztěžoval obecné životní podmínky ve smyslu ustanovení
§44 odst. 2 téhož zákona. Z toho ovšem vyplývá, že stěžovatel ke dni vydávaného
správního rozhodnutí nesplňoval zákonné podmínky plné invalidity uvedené v ustanovení
§39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb.
Z těchto skutečností má Nejvyšší správní soud za to, že se posudková komise
zabývala u stěžovatele nejen traumatickým poraněním Achillovy šlachy, jako rozhodující
příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti o 10 %, ale i jeho celkovým zdravotním stavem a obtížemi, kterými
trpí, neboť přihlédla i k ostatním zdravotním potížím, jež stěžovatele pracovně
neomezují. Tato komise způsobem nevzbuzujícím pochybnosti posoudila a vysvětlila
schopnost stěžovatele vykonávat lehčí fyzické práce v dělnických profesích za omezení
nadměrné zátěže pravé dolní končetiny dlouhodobou chůzí a stáním a uvedla další
skutečnosti, jež svědčily o tom, že stěžovatel nebyl ke dni vydání správního rozhodnutí
plně, ani částečně invalidní. Pokud stěžovatel v průběhu řízení tvrdil, že trpí bolestmi
dolních končetin a že má postižené levé oko, třeba připomenout, že podle ustálené
judikatury (usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 1 Cao 79/92) subjektivní
pocit žadatele o důchod o jeho neschopnosti k výkonu jakéhokoli zaměstnání není
důvodem pro poskytnutí dávky důchodového pojištění, není-li podložen objektivně
zjištěným zdravotním stavem. Stejně tak není důvodem pro přiznání dávky důchodového
pojištění to, že občan nemůže doporučené vhodné zaměstnání nastoupit pro nedostatek
takových míst nebo proto, že zaměstnavatel pro přijetí do pracovního poměru vyžaduje
bezvadný zdravotní stav. Jinak řečeno, subjektivní pocity stěžovatele o jeho pracovní
neschopnosti a jeho zdravotních potížích, nejsou-li podloženy objektivně zjištěným
zdravotním stavem, nemohou být kritériem pro přiznání dávky důchodového pojištění.
Nejvyšší správní soud má rovněž za to, že v řízení nebylo třeba vyžadovat znalecký
posudek ke zjištění objektivního zdravotního stavu a míry snížení pracovní schopnosti
stěžovatele, protože závěry posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věci ze dne
13. 7. 2001 na tyto otázky dávají odpověď, jak je patrno ze shora uvedeného.
Lze připomenout i to, že při hodnocení posudku komise hodnotí správní orgán i
soud posudek jako každý jiný důkaz podle ustanovení §34 odst. 5 správního řádu, resp.
§132 o. s. ř., tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Rozhodující orgán
proto usoudí, zda má být určitá skutečnost považována za prokázanou, a v rámci této
úvahy zváží, zda k tomu postačují provedené důkazy či zda bude třeba provést důkazy
další, nebo zda bude třeba opatřit ještě jiné podklady pro rozhodnutí. Předmětem tohoto
volného hodnocení je vše, co vyšlo najevo, anebo co se stalo za řízení. Hodnotící orgán
zhodnotí především výsledky provedených důkazů, a to nikoli odděleně, bez ohledu na
ostatní obsah řízení, nýbrž ve vzájemné souvislosti.
Předložený posudek je postačující pro odpověď na otázky spojené s celkovým
zdravotním stavem stěžovatele, mírou snížení jeho pracovní schopnosti, resp. mírou
dochované pracovní schopnosti. Požadavek stěžovatele na vypracování znaleckého
posudku ke zjištění objektivního zdravotního stavu a míry snížení pracovní schopnosti
stěžovatele je nadbytečný; námitka kasační stížnosti je v tomto směru nedůvodná.
Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl ( §110 odst. 1
s. ř. s. ).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl; žalovanému náhrada nákladů
řízení v těchto věcech ze zákona nenáleží (§60 odst. 2 s. ř. s.). Proto soud vyslovil, že
žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen soudem ustanovenou advokátkou
JUDr. Vandou Bieleckou, která podle obsahu spisu dne 16. 6. 2003 nahlížela do soudního
spisu a dne 22 . 6. 2003 vypracovala odůvodnění ohlášeného dovolání ze dne 10. 7. 2002
(Krajskému soudu v Ostravě došlo dne 31. 7. 2002) ve znění podání ze dne 7. 11. 2002 a
ze dne 27. 2. 2003 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, resp. kasační
stížnosti proti tomuto rozsudku v důsledku ustanovení §129 odst. 4 s. ř. s. Se zřetelem k
ustanovení §133 s. ř. s., podle něhož odměna za zastupování advokátem v řízeních, která
byla zahájena přede dnem 1. 1. 2003, se stanoví podle dosavadních předpisů, určil
Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování advokátce podle vyhl. č. 484/2000 Sb.
paušální sazbou 3500 Kč dle §11, protože řízení bylo zahájeno v době od 1. 1. 2001 do
31. 12. 2002. Současně Nejvyšší správní soud určil této advokátce na náhradě hotových
výdajů další částku 150 Kč, kterou představují dva úkony právní služby (prostudování
spisu a písemné podání soudu ve věci samé) dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (75 Kč
za jeden úkon právní služby). Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že advokátce určil
na odměně za zastupování a za hotové výdaje částku 3650 Kč. Tato částka bude
vyplacena v obvyklé lhůtě po právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. října 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu