ECLI:CZ:NSS:2005:1.ADS.19.2003
sp. zn. 1 Ads 19/2003 – 242
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně A. M.,
zastoupené Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou se sídlem Dr. E. Beneše 14a, 787 01
Šumperk, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5,
Křížová 25, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 1996 o kasační stížnosti
žalobkyně a kasační stížnosti S. M., zastoupeného Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou se
sídlem Dr. E. Beneše 14a, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. 5. 2000, č. j. 43 Ca 144/96 – 155,
takto:
I. Kasační stížnosti se z a míta jí .
II. Žádný z účastníků ne m á p r á vo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Pavly Frodlové se ur č uj e částkou 550 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 10. 1996 žalovaná zamítla žádost žalobkyně o plný invalidní
důchod pro nesplnění podmínek §39odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., s odůvodněním,
že na základě vyjádření posudkového lékaře OSSZ Šumperk její zdravotní stav neodpovídá
plné invaliditě a ani částečné invaliditě a tímto rozhodnutím je prováděna realizace rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 19 Ca 26/96.
O žádosti žalobkyně o invalidní důchod žalovaná již dříve rozhodla, a rozhodnutím
ze dne 15. 1. 1996 žádost pro nesplnění podmínek §29 zákona č. 100/1988 Sb. zamítla. Toto
rozhodnutí žalované však bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne17. 4. 1996,
sp. zn. 19 Ca 26/96, pro nepřezkoumatelnost zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení;
o odvolání žalobkyně rozhodoval Vrchní soud v Olomouci a rozsudkem ze dne 27. 6. 1996,
č. j. 1 Cao 144/96 – 33 rozsudek krajského soudu potvrdil. V této věci žalobkyně podala též
dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 5. 2000, č. j. 30 Cdo 2117/99 – 232 odmítl
pro nepřípustnost.
I proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 1996 podala žalobkyně
žalobu (opravný prostředek), jímž se domáhala přezkoumání rozhodnutí soudem.
Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 43 Ca 144/96 rozhodnutí žalované
potvrdil; krajský soud vycházel z posudku posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí v Ostravě (dále též „posudková komise“)ze dne 11. 11. 1997 a dospěl
k závěru, že počátek žalobkynina dlouhodobě nepříznivého stavu nastal v roce 1995,
zkoumal proto zda žalobkyně splnila podmínky plné či částečné invalidity jak z hledisek
ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., tak i pozdějšího zákona č. 155/1995 Sb. a dospěl
k závěru, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí navrhovatelka nesplnila podmínky
pro přiznání invalidního důchodu ani pro přiznání částečného invalidního důchodu
podle žádného z uvedených zákonů.
K podanému odvolání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 5. 1999,
č. j. 1 Cao 65/99 – 87, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozhodnutí se s krajským soudem ztotožnil v tom, že žalobkynin zdravotní stav
a pracovní schopnost měly být posouzeny jak podle zákona č. 100/1988 Sb.,
tak i podle zákona č. 155/1995 Sb.,soudu však vytkl neúplnost a nepřesvědčivost posouzení
ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č. 100/1988 Sb. Zejména poukázal na to,
že soud vycházel z posudku posudkové komise, ten je však vnitřně rozporný a to jak
ve vztahu k určení samotného dosavadního zaměstnání žalobkyně, ale i ve vztahu k závěru
o plnění zdravotní podmínky částečné invalidity a vzbuzuje tak pochybnosti o jeho správnosti,
úplnosti a přesvědčivosti, posudková komise a následně soud vycházely z nedostatečných
zjištění o srovnatelném výdělku žalobkyně, do něhož nebyla započtena podstatná část
jejich výdělků. Krajskému soudu uložil v dalším řízení jednak zjistit jaká zaměstnání
žalobkyně vykonávala před rokem 1995, vyžádat od žalované, aby znovu stanovila
srovnatelný výdělek k 31. 12. 1995 a započetla do něho všechny hrubé výdělky za období
let 1985 – 1994, vyžádala doplňující posudek posudkové komise s tím, že je třeba,
aby se posudková komise zabývala stavem ke dni 18. 7. 1995, od něhož se žalobkyně
dožaduje uznání invalidity; po doplnění dokazování pak je na krajském soudu posoudit,
zda žalobkyně ke dni 18. 7. 1995 a do dne 31. 12. 1995 splňovala podmínky invalidity
(§29 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb.), částečné invalidity (§37 odst. 2 téhož zákona),
přičemž o nenaplnění podmínky §37 odst. 3 citovaného zákona a rovněž o nesplnění
podmínek plné a částečné invalidity podle zákona č. 155/1995 Sb. není pochyb.
Krajský soud doplnil dokazování o výslech žalobkyně zejména k zaměstnáním,
jež vykonávala letech 1985 – 1995, k náplni práce ošetřovatelky dojnic, kterou vykonávala
od roku 1988, provedl důkaz dávkovým spisem, zejména osobním listem důchodového
zabezpečení ze dne 27. 9. 1999 o průměrném měsíčním výdělku, dále důkaz doplňujícím
posudkem posudkové komise ze dne 3. 12. 1999, vyžádal zprávy o hrubých
měsíčních výdělcích, dosahovaných v letech 1994 – 1995 v doporučovaných profesích
a rozsudkem že dne 15. 5. 2000, č. j. 43 Ca 144/96 – 155, rozhodnutí žalované potvrdil.
Soud vzal posudkem posudkové komise za prokázané, že u žalobkyně se jedná o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, prokazatelný od roku 1995, žalobkyně ke dni 18. 7. 1995 ani k datu
vydání napadeného rozhodnutí nebyla schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání
ošetřovatelky dojnic, byla schopna jen fyzicky méně náročné práce v nezkráceném pracovním
úvazku bez nebezpečí zhoršování zdravotního stavu výkonem doporučených zaměstnání,
nebyl předpoklad podstatného poklesu výdělku. Soud vzal za prokázané, že žalobkynin
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vznikl v roce 1995 za účinnosti zákona č. 100/1988 Sb.,
žalobkyně však nesplnila žádnou z podmínek pro přiznání invalidního důchodu podle §29
odst. 2 a ani tzv. ekonomickou podmínku pro přiznání částečného invalidního důchodu
podle §37 odst. 2 a nelze ji proto považovat za plně invalidní podle §29 odst. 1
tohoto zákona a ani za částečně invalidní dle §37 odst. 2 nebo 3 zákona.
Soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí i z hlediska zákona č. 155/1995 Sb., který nabyl
účinnosti dne 1. 1. 1996 a uzavřel, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí nevznikl
ani podle tohoto zákona nárok na plný nebo částečný invalidní důchod nevznikl, neboť pokles
její schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil dle posudku 20 %.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání (dáno k poštovní přepravě
dne 11. 7. 2000). Včasné odvolání proti rozsudku krajského soudu podal též manžel
žalobkyně S. M., který podáním ze dne 28. 1. 2000, doručeným soudu dne 31. 1. 2000,
vstoupil do řízení jako vedlejší účastník (rozhodnutí soudu o přípustnosti vedlejšího
účastenství se nikdo k účastníků nedovolal).
Vrchní soud v Olomouci do 31. 12. 2002 o podaných odvoláních nerozhodl.
Dnem 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“). Na základě §129 odst. 3 ze zákona byla řízení o odvolání zastavena.
Podle citovaného ustanovení účastník tohoto řízení mohl do 31. 1. 2003 proti rozhodnutí
soudu o opravném prostředku podat kasační stížnost podle soudního řádu správního.
Žalobkyně (dále též stěžovatelka) této zákonné možnosti využila; dne 9. 1. 2003
byla krajskému soudu doručena její kasační stížnost (kterou následně na výzvu soudu
doplnila), opírající se formálně o důvody uvedené v §103 odst. a) b) a c) s. ř. s. S. M. podal
proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost totožného obsahu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu a z důvodů
uvedených v kasační stížnosti; důvody, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti,
neshledal (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda S. M. (dále též „stěžovatel“) mohl
účinně podat kasační stížnost proti napadenému rozhodnutí. Stěžovatel za účinnosti předchozí
právní úpravy (občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2003) vstoupil do řízení jako
vedlejší účastník na straně stěžovatelky, v souvislosti s právy vyplývajícími z vedlejšího
účastenství podal proti rozsudku krajského soudu odvolání,o němž však nebylo do 1. 1. 2003
vrchním soudem rozhodnuto a řízení o odvolání bylo podle §129 odst. 3 s. ř. s. zastaveno. I
když citované ustanovení právo na podání kasační stížnosti výslovně spojuje s postavením
účastníka řízení, je podle soudu nutno je vztáhnout i na vedlejšího účastníka, neboť
v důsledku změny právní úpravy nemůže pozbýt již nabytého práva, zejména za situace, kdy
takové právo by bylo závislé na tom, zda o něm soud včas rozhodl.
Stěžovatelé podle obsahu kasační stížnosti především namítají zmatečnost řízení
před soudem (§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.), spočívající v tom, že v důchodové věci
stěžovatelky probíhají u krajského soudu dvě řízení a to ve věci vedené
pod sp. zn. 19 Ca 26/96 a v předmětné věci.
Námitka není důvodná.
Krajský soud v Ostravě pod spisovou značkou 19 Ca 26/96 jednal a rozhodoval
o žalobě (opravném prostředku) proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 1996,
kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o invalidní důchod. Toto rozhodnutí žalované
bylo krajským soudem zrušeno a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení, rozhodnutí
bylo v odvolacím řízení Vrchním soudem v Olomouci potvrzeno. Na základě pravomocného
zrušujícího rozhodnutí soudu pak vydala žalovaná nové rozhodnutí, jež bylo napadeno
žalobou (opravným prostředkem), o němž jednal krajský soud ve věci sp. zn. 43 Ca 144/96
a rozhodl kasační stížností napadeným rozsudkem; předmětem řízení v této věci
tak bylo jiné (nové) rozhodnutí žalované a nebyla tak založena překážka již dříve zahájeného
řízení, která by soudu bránila v této věci jednat a rozhodnout.Pro odchylnost předmětu řízení
takovou překážku nezaložilo ani podané dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu
ze dne 27. 6. 1996, č. j. 1 Cao 144/96 – 33, a v důsledku toho, že dovolání bylo odmítnuto
pro nepřípustnost nemohlo mít ani vliv na zákonnost pozdějšího nového rozhodnutí žalované
neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
soudu a právní moc rozhodnutí, potvrzující rozhodnutí žalované tak nebyla dotčena.
Stěžovatelé dále poukazuje na vady správního řízení (§103 odst. 1 písm. b), namítá,
že o její žádosti o invalidní důchod, kterou podala dne 8. 6. 1995 dosud nebylo rozhodnuto,
věc nebyla vyřízena ve lhůtě zákonem stanovené, poukazuje na to, že lékař v jejím případě
zfalšoval datum skončení pracovní neschopnosti a porušil právní předpisy.
Ani tato námitka není důvodná. Ze správního spisu i napadeného rozhodnutí vyplývá,
že stěžovatelka podala žádost o invalidní důchod dne 8. 6. 1995, o této žádosti žalovaná
rozhodla nejprve rozhodnutím ze dne 15. 1. 1996, jímž žádost stěžovatelky zamítla a poté,
kdy k podané žalobě (opravnému prostředku) bylo toto rozhodnutí zrušeno, vydala
nové rozhodnutí (přezkoumávané rozhodnutí ze dne 18. 10. 1996), jímž opětně žádost
žalobkyně zamítla. Přezkoumávaným rozhodnutím tak bylo rozhodováno o žádosti žalobkyně
ze dne 8. 6. 1995, předmětem přezkumu krajským soudem byla zákonnost rozhodnutí
žalované o této žádosti a jen ve vztahu k řízení vedenému o této žádosti bylo na soudu
přezkoumávat postup žalované v řízení, které napadenému rozhodnutí žalované předcházelo.
Opodstatněná není ani námitka vytýkající soudu nesprávné právní posouzení
věci [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatelé se dovolávají toho, že stěžovatelka
byla invalidní od 18. 7. 1995, žádost o invalidní důchod podala dne 8. 6. 1995, její invalidita
měla být proto posuzována podle právních předpisů v té době platných a účinných,
tj. podle zákona č. 100/1988 Sb. Ze soudního spisu vyplývá, že soud prováděl skutková
zjištění o zdravotním stavu stěžovatelky k datu 18. 7. 1995, s nímž stěžovatelka spojuje
stav své invalidity a se zjištěními o zdravotním stavu stěžovatelky a jeho důsledky
na její pracovní schopnost pak poměřit podmínky pro přiznání plné a částečné invalidity
stanovené zákonem č. 100/1988 Sb.; poté, kdy dospěl k závěru, že stěžovatelka zákonné
podmínky k přiznání plné či částečné invalidity podle tohoto zákona nesplňuje, posoudil,
zda s ohledem na datum vydání napadeného rozhodnutí žalované nesplnila podmínky
plné či částečné invalidity podle zákonné úpravy v té době účinné (zákon č. 155/1995 Sb.).
Konečně neshledal důvodnou ani námitku obecně vytýkající krajskému soudu,
že nerespektoval právní názor vyslovený vrchním soudem ve zrušujícím rozhodnutí
ze dne 21. 5. 1999, č. j. 1 Cao 65/99 – 87. Soud doplnil dokazování v intencích požadavků
vrchního soudu,výslechem stěžovatelky objasnil, jaké zaměstnání před vznikem dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu vykonávala a pracovní náplň tohoto zaměstnání, byl vyžádán
doplňující posudek posudkové komise, jímž byly odstraněny pochybnosti o jeho správnosti,
úplnosti a přesvědčivosti, rovněž byl ověřen průměrný měsíční výdělek navrhovatelky
pro úvahu o plnění podmínky poklesu výdělku podle §37 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb.
a na základě doplněného dokazování pak posoudil, zda navrhovatelka splnila podmínky
plné nebo částečné invalidity.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnosti stěžovatelů důvodnými,
a proto je podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nenáleží jim proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. a contr.). S ohledem na předmět
řízení nenáleží právo na náhradu nákladů řízení nenáleží ani žalované (§60 odst. 2 ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Při rozhodování o odměně zástupkyně stěžovatelů soud vyšel z ustanovení §7, §9
odst. 2 a §13 odst. 3ve spojení s §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu)
a přiznal zástupkyni stěžovatelů 400 Kč jako sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby každému ze stěžovatelů a 150 Kč jako paušální náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu