ECLI:CZ:NSS:2005:1.AFS.120.2004
sp. zn. 1 Afs 120/2004-58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy, v právní věci žalobce V. P., správce
konkursní podstaty úpadce U., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Vladimírou Kolaříkovou,
advokátkou, se sídlem Masarykovo nám. 3/3, Děčín, proti žalovanému Finančnímu
ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2003, č. j. 8393/150/02, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 15 Ca 145/2003-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se stěžovatel (dále i „žalobce“) domáhal zrušení shora
uvedeného pravomocného rozsudku krajského soudu, kterým soud zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. dubna 2003 č. j. 8393/159/02. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně, kterým
byla zamítnuta jeho žádost o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 63 475 Kč.
V odůvodnění soud odkázal na stanovisko pléna Nejvyššího správního soudu,
publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004 a rozvedl podrobně
důvody zde uvedené, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Žalobce napadl včas rozsudek soudu avšak blanketní kasační stížností. Usnesením
ze dne 5. 8. 2004, doručeným zástupkyni žalovaného dne 9. 8. 2004, soud uložil žalobci
odstranit nedostatky kasační stížnosti a uvést, z jakých konkrétních důvodů rozhodnutí
krajského soudu napadá. K tomu stanovil lhůtu jednoho měsíce od doručení usnesení.
Současně jej poučil o důsledcích nedoplnění kasační stížnosti.
Žalobce ve stanovené lhůtě kasační stížnost rozhojnil a uvedl, že je správcem konkursní
podstaty úpadce a při výkonu této funkce jsou jeho povinnosti upraveny §8 odst. 2 zákona
o konkursu a vyrovnání, pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky, je správce povinen
uplatnit a vymáhat. Uvedl dále, že přesto, že si je vědom stanoviska pléna Nejvyššího
správního soudu, je přesvědčen, že rozsudek soudu i stanovisko jsou v rozporu s ústavními
principy, zakotvenými v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Protože hodlá podat
ústavní stížnost, neboť je přesvědčen, že státní moc je v daném případě uplatňována
mimo meze stanovené zákonem a byla porušena rovnost věřitelů jako účastníků konkursního
řízení, je nucen vyčerpat i tento opravný prostředek (kasační stížnost), aby byla jeho ústavní
stížnost přípustná. Předmětem jeho kasační stížnosti je tedy uplatněný důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je přesvědčen o správnosti
napadeného rozsudku a důvodů v něm uvedených, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněného důvodu, v němž žalobce tvrdí, že soud nesprávně posoudil právní otázku
možnosti postupu správce daně ve shodě s ustanovením §64 daňového řádu, za situace,
kdy byl na majetek úpadce (daňového subjektu) prohlášen konkurs. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v této věci poukazuje zejména na stanovisko pléna tohoto soudu
ze dne 29. 4. 2004, č. j. Sst 2/2003, publikované pod č. 215/2004 Sb. NSS k výkladu vztahu
§64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a §14
odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, a o věci uvážil
takto:
Daňová povinnost je platební povinností daňového subjektu, kterou stát stanoví zákonem
k získání příjmů na úhradu celospolečenských potřeb, aniž by přitom poskytoval daňovým
subjektům ekvivalentní protiplnění. Tento právní vztah mezi státem a daňovým subjektem
lze označit za závazek veřejnoprávního charakteru. Ústavní konformita tohoto právního
názoru vyplývá i z rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Např. v usnesení
ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV.ÚS 499/98 Ústavní soud vyslovil, že placení daně nelze
podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva, neboť pojmově placení daní znamená
platbu ve prospěch státu na základě zákona, aniž by stát daňovému subjektu nabízel za úhradu
daně poskytnutí určitého ekvivalentu, a z toho dovodil závěr, že daňová povinnost je zcela
nepochybně povinností veřejného práva.
Účelem daňového řízení je realizace práv a povinností daňového subjektu vůči státu
reprezentovanému správcem daně, jejichž vzájemný právní vztah je založen na nerovnosti.
Cílem daňového řízení je podle §2 odst. 2 daňového řádu stanovení a vybrání daně tak,
aby nebyly zkráceny daňové příjmy. I v daňovém řízení platí zásada rovnosti,
pouze však ve vzájemném vztahu mezi daňovými subjekty, které mají před správcem daně
stejná procesní práva a povinnosti (§2 odst. 8 daňového řádu).
Definice daňového přeplatku je obsažena v §64 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
V tomto ustanovení je vymezen daňový přeplatek jako částka plateb převyšující splatnou
daň včetně příslušenství daně. Zvláštním druhem přeplatku je vyměřený nadměrný odpočet
na dani z přidané hodnoty. Podle §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění účinném do dne 30. 4. 2004, pokud vznikne v důsledku vyměření nadměrného
odpočtu vratitelný přeplatek, vrátí se plátci bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného
odpočtu, a to i v případě prohlášení konkursu. Tento postup se neuplatní, vznikne-li vratitelný
přeplatek změnou daňové povinnosti na základě dodatečného vyměření, kdy se postupuje
podle §64 zákona o správě daní a poplatků. Odlišnost úpravy vrácení vyměřeného
nadměrného odpočtu a jiných daňových přeplatků spočívá pouze v tom, že nadměrný odpočet
se vrací bez žádosti a ve stanovené lhůtě. Zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění účinném do 30. 4. 2004, v §37a nerozlišuje daňový režim plátce – úpadce
od daňového režimu plátce, který v úpadku není, což je nutno dovodit právě z toho,
že podmínka vratitelnosti je výslovně vztažena i k daňovým subjektům, jejichž majetek
je podroben konkursu. Takový postup zákonodárce zcela jasně deklaroval novelou zákona
č. 588/1992 Sb., provedenou zákonem č. 17/2000 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 4. 2000,
když podmínka vratitelnosti přeplatku byla výslovně zakotvena i ve vztahu ke konkursnímu
řízení.
Postup správce daně v situaci, že na majetek daňového subjektu byl prohlášen konkurs,
je upraven v §40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků, v němž se výslovně stanoví,
že prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že správce daně je povinen vést daňové řízení a vydávat rozhodnutí týkající se daňových
povinností daňových subjektů, přijímat platby, evidovat je, a to bez ohledu na účinky
prohlášení konkursu, které se promítají v soukromoprávních vztazích. Správce daně
je striktně vázán zákonem o správě daní a poplatků a vystupuje vůči daňovému subjektu
jako orgán veřejné moci vydávající autoritativní rozhodnutí.
Při souběhu konkursního a daňového řízení má správce daně dvojí postavení,
a to jednak jako správce daně realizující výkon správy daně v rámci daňového řízení,
které se nepřerušuje, a jednak jako účastník konkursního řízení. Správce daně
totiž ani po prohlášení konkursu neztrácí své postavení orgánu moci veřejné na úseku
veřejných financí, ale zároveň může být, v případě existence daňových nedoplatků,
účastníkem konkursního řízení, ve kterém má rovné postavení s ostatními účastníky
tohoto řízení.
Daň, tj. zákonem stanovenou platební povinnost, lze podle §59 odst. 3 písm. e) zákona
o správě daní a poplatků platit i přeplatkem na jiné dani. Postupuje-li správce daně podle §59
a §64 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu k daňovému subjektu, na jehož majetek
byl prohlášen konkurs, realizuje se tak úhrada splatné daňové povinnosti, tzn. že dochází
k úhradě dluhu na dani, a nikoliv k započtení na majetek konkursní podstaty ve smyslu
soukromoprávní úpravy. V zákoně o správě daní a poplatků, v jiném daňovém zákoně,
ani v zákoně o konkursu a vyrovnání, není stanoveno, že by správce daně mohl nebo měl
postupovat jinak v případě, že na majetek daňového subjektu je prohlášen konkurs.
Při posuzování předmětné otázky nemůže obstát argumentace, že nárok na vrácení
přeplatku je pohledávkou úpadce za jeho dlužníkem, jímž je stát, a že přeplatek na dani
je majetkem, který ke dni vyhlášení konkursu patřil do konkursní podstaty. Podle §6 odst. 2
zákona o konkursu a vyrovnání se konkurs týká majetku, který patřil dlužníkovi
v den prohlášení konkursu a kterého za konkursu nabyl. Tento majetek podle odst. 1
citovaného ustanovení tvoří konkursní podstatu.
Přeplatek na dani, nejedná-li se o přeplatek vratitelný, však nemůže náležet do majetku
tvořícího konkursní podstatu a být zahrnut správcem konkursní podstaty do soupisu podstaty
podle §18 zákona o konkursu a vyrovnání, protože by se jednalo o neopodstatněný zásah
do veřejnoprávního daňového řízení.
Nejvyšší správní soud vycházel při tvorbě tohoto právního názoru ze základních
ústavních zásad, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích
stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 4 odst. 1 Listiny).
Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny). Zvolený postup
těmto zásadám nikterak neodporuje. Naopak, správce daně v daňovém řízení nemá jinou
možnost, nežli postupovat podle příslušných shora uvedených zákonů. V opačném případě
by byl totiž jeho postup nezákonný. Rovněž soud, při přezkoumání rozhodnutí žalovaného
musí respektovat právní úpravu dané problematiky.
Z uvedených důvodů byl závěr soudu, týkající se způsobu zacházení z přeplatkem
za současné existence nedoplatků na jiné dani, byl-li na majetek úpadce prohlášen konkurs,
správný. Postup správce daně nemohl soud označit za nezákonný, postupoval-li při vracení
přeplatku v souladu s podmínkami stanovenými daňovými předpisy.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.), žalovanému náklady řízení o kasační
stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr.Marie Žisková
předsedkyně senátu