ECLI:CZ:NSS:2005:1.AFS.148.2004
sp. zn. 1 Afs 148/2004 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V., a. s. se
sídlem zast. JUDr. Václavem Rubášem, advokátem v Plzni, Malá ulice 6, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Plzni se sídlem Plzeň, Hálkova 14, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2004, č. j. 30 Ca 193/2002-21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ři z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností
domáhá vydání rozsudku, kterým by byl zrušen výše citovaný rozsudek krajského soudu a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že je třeba zamítnout žalobu
stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 2. 7. 2002,
č. j. 1640b/120/2002, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu
výměru Finančního úřadu v Domažlicích ze dne 22. 10. 2001, č. j. 49181/01/118970/0630
o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob ve výši 311.850,- Kč za zdaňovací
období roku 1999.
Krajský soud vyšel po skutkové stránce z toho, že správce daně při daňové kontrole
zjistil snížení základu daně z příjmů právnických osob stěžovatelem za zdaňovací období roku
1999 o leasingové splátky na osobní automobil Honda Accord, které zaúčtoval v celkové výši
220.183,- Kč do nákladů za období leden až září 1999.
Krajský soud však po přezkoumání obou správních rozhodnutí došel k závěru,
že stěžovatel snížil základ daně neoprávněně a proto mu daň z příjmů právnických osob byla
doměřena v souladu se zákonem.
Z dohody o pronájmu vozidla ze dne 4. 1. 1999 a ze zrušení této dohody
ze dne 30. 9. 1999 totiž vyplynulo, že stěžovatel „pronajal“ osobní automobil Honda Accord
společnosti V.-F. s. r. o., kterou byl užíván od 4. 1. 1999 do 30. 9. 1999. Roční nájem přitom
nebyl sjednán s tím, že veškeré náklady spojené s provozem uvedeného osobního automobilu
hradí nájemce, který byl povinen vést evidenci provozu vozidla a udržovat ho i v řádném
technickém stavu.
Krajský soud ve shodě se správními orgány z této dohody dovodil, že pokud mezi
účastníky nebylo sjednáno nájemné a nájemce hradil pouze náklady, které měl v souvislosti
s provozem automobilu, stěžovatel neměl z provozu vozidla majetkový prospěch a dohoda
ze dne 4. 1. 1999 neměla ani hospodářské důsledky na jeho podnikání. Za tohoto stavu potom
leasingové splátky nebyly výdajem (nákladem), který by stěžovatel vynaložil na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů a z tohoto důvodu nebyl stěžovatel oprávněn snížit
základ daně za zdaňovací období roku 1999 o částku odpovídající leasingovým splátkám
za období leden až září 1999. Správce daně potom postupoval zcela opodstatněně, když zvýšil
stěžovateli základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob právě o částku leasingových
splátek.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku stěžovatel odmítl závěry krajského soudu,
pokud dospěl k tomu, že citované rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni je věcně správné.
Stěžovatel sice výslovně neoznačil ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), o které se kasační stížnost opírá, nicméně z jejího obsahu
je patrno, že tímto ustanovením je zřejmě §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že v nájemní smlouvě bylo sjednáno řádným způsobem nájemné,
které nebylo tvořeno pouze běžnými náklady vzniklými v souvislosti s provozem
předmětného vozidla. Nájemné bylo totiž sjednáno ve výši veškerých nákladů spojených
s provozem automobilu, které jsou širší než běžné náklady. Nájemce proto hradil veškeré
potřebné náklady, které by jinak musel hradit stěžovatel a to by pro něho znamenalo určité
výdaje. Krajský soud se rovněž vůbec nevypořádal s námitkou, že sám nájemce s předmětným
vozidlem pro stěžovatele i jezdil a tedy využíval automobil i v jeho prospěch. Pokud by tedy
krajský soud vycházel i z tvrzení stěžovatele a nejen z údajů správních orgánů, musel
by dospět k závěru zcela opačnému, tedy k tomu, že výdaje uplatněné stěžovatelem sloužily
k dosažení, zajištění a udržení příjmů.
Žalované Finanční ředitelství v Plzni v písemném vyjádření ke kasační stížnosti
odkázalo na rozsudek krajského soudu s tím, že nepovažuje za nutné se vyjadřovat ke kasační
stížnosti. Se zřetelem k tomu navrhlo, aby Nejvyšší správní soud tento mimořádný opravný
prostředek zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti rozsahem
a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109 odst.2, 3 s. ř. s.)
a jelikož sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu
v podstatě ze dvou důvodů. Stěžovatel především namítá, že tento rozsudek nevzal v úvahu
řádné sjednání nájemného v dohodě ze dne 4. 1. 1999 ve výši veškerých nákladů spojených
s provozem automobilu, které tak nebylo tvořeno pouze běžnými náklady vzniklými
v souvislosti s provozem předmětného vozidla. Krajský soud se navíc vůbec nevypořádal
s námitkou, že sám nájemce s předmětným vozidlem, ohledně něhož stěžovatel uplatňoval
ve svých výdajích leasingové splátky, pro stěžovatele i jezdil a tedy využíval automobil
i v jeho prospěch.
Podle ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
účinném do 31. 12. 1999, výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem
a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění
a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích
ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny.
Daňový základ poplatníka tedy mohou ovlivnit (snížit) pouze takové nákladové
položky, které splňují základní požadavky formulované v ustanovení §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů a které nejsou z daňových výdajů výslovně vyloučeny ustanovením
§25 téhož zákona. V každém případě se proto musí jednat o výdaj, který byl daňovým
poplatníkem vynaložen právě na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů,
z čehož vyplývá, že mezi výdajem a příjmem musí existovat příčinná souvislost. Nemůže
se proto jednat o jakýkoli výdaj vynaložený plátcem daně, ale pouze o takový,
která má přímou a bezprostřední vazbu na jeho další podnikatelskou činnost, tzn. výdaj,
jenž byl použit takovým způsobem, že lze prokázat jeho konkrétní souvislost s předmětem
podnikání. Daňově uznatelný výdaj je výdaj, jehož výši prokazuje poplatník.
Není tedy opodstatněná první námitka kasační stížnosti, jež dovozuje, že v dohodě
ze dne 4. 1. 1999 bylo řádně sjednáno nájemné ve výši veškerých nákladů spojených
s provozem vozidla.
Ze znění Dohody o pronájmu vozidla uzavřené mezi společností V. a. s. (v dohodě
označená jako pronajímatel) a společností V.-F. s. r. o. (v dohodě označená jako nájemce) ze
dne 4. 1. 1999 vyplývá, že roční nájem za užívání osobního automobilu Honda Acord na dobu
časově neomezenou s šesti měsíční výpovědní dobou nebyl „stanoven“. Nutnou součástí
nájemní smlouvy je však dohoda o úplatě (nájemné), která znamená, že nájemce musí platit
za užívání věci (nájemné je úplatou za právo užívat cizí věc). Jelikož v uvedené dohodě
nebylo nájemné za právo užívat osobní automobil (platba v penězích) sjednáno, již z tohoto
důvodu nemohlo jít pojmově o pronájem uvedeného osobního automobilu. Dohodou o
nájemném pak není ujednání, podle něhož společnost V.-F. s. r. o. hradí veškeré náklady
spojené s provozem vozidla. V souvislosti s tím, že roční nájem za užívání automobilu nebyl
dohodnut, je nutné toto ujednání v dohodě ze dne 4. 1. 1999 vykládat tak, že společnost V.-F.
s. r. o. hradila jen běžné náklady (pohonné hmoty, opravy, údržba, apod.), jež jí s provozem
vozidla vznikaly, nikoliv však nájemné jako úplatu za právo užívat cizí věc.
Se zřetelem k ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, nepostrádá opodstatnění právní úvaha Finančního ředitelství v Plzni, jež byla
vyslovena v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, že citovaná dohoda je ujednáním
o bezúplatném vypůjčení movité věci.
Jestliže za tohoto stavu dovodil krajský soud, že dohoda podle svého obsahu neměla
v rozhodném období hospodářské důsledky na podnikání stěžovatele a že leasingové splátky
tak nebyly výdajem, který by stěžovatel vynaložil na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů, o něž by byl oprávněn snížit základ daně, šlo o úvahy, které odpovídaly
zákonu.
Není přípustná druhá námitka kasační stížnosti, která vytýká krajskému soudu,
že se vůbec nevypořádal s výhradou, že sám nájemce s předmětným vozidlem pro stěžovatele
i jezdil a tedy využíval automobil i v jeho prospěch.
Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., kasační stížnost není přípustná, opírá-li
se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 citovaného zákona, nebo o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl.
Soud totiž zjistil z obsahu žaloby stěžovatele, že ten žádnou vadu v rozhodnutí
správních orgánů ve vztahu k výše uvedené námitce nevytýkal, ačkoliv tak mohl učinit
bez jakýchkoliv problémů, pokud by měl za to, že jde o rozhodnutí nezákonné (z napadeného
správního rozhodnutí je patrno, že se odvolací orgán zabýval tvrzením stěžovatele o používání
předmětného osobního automobilu též pro jeho potřeby, když konstatoval, že z předložené
knihy jízd vedené společností V.-F. s. r. o. nevyplývá souvislost zde uvedených jízd s činností
společnosti V., a. s. a navíc uživatel automobilu V., jednatel a současně zaměstnanec
společnosti V.-F. s. r. o., který měl automobil využívat i ke služebním účelům stěžovatele,
neměl ke stěžovateli žádný pracovněprávní či jiný obdobný právní vztah). Krajský soud se
zřetelem k ustanovení §75 odst. 2 věty první s. ř. s., podle něhož soud přezkoumá napadené
výroky jen v mezích žalobních bodů, proto nemohl rozhodnutí správních orgánů ve vztahu
k uvedené výhradě ani přezkoumat, jednoduše z toho důvodu, že námitka v tomto směru
vůbec nebyla stěžovatelem v žalobě vznesena (žalobce je přitom povinen jím spatřované
důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí explicitně v žalobě uvést, vymezit tak rozsah
soudní kontroly správního orgánu a krajský soud pak není povinen ani oprávněn sám
vyhledávat možné nezákonnosti správního rozhodnutí). Není proto možné uplatňovat tuto
námitku v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, když ji stěžovatel
neuplatnil v řízení před krajským soudem, kde tak mohl učinit. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř.
s. in fine totiž brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody,
než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak
učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř .s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému
správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti a úspěšnému žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n ej so u žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu