ECLI:CZ:NSS:2005:1.AFS.2.2003
sp. zn. 1 Afs 2/2003 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce K.,
spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem
v Litoměřicích, Zítkova 9, PS 203, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí
nad Labem, Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 5. 2002, čj. 6993/140/01/SK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2003, čj. 15 Ca 234/2002 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Platebním výměrem Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 5. 12. 2000, čj.
88194/00/196960/6290, byla žalobci podle zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické,
dani darovací a dani z převodu nemovitosti ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„zákon“) a podle zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“) vyměřena daň z převodu nemovitostí
ve výši 298 640 Kč se zvýšením o 8960 Kč podle §68 d. ř. Odvolání žalobce bylo
zamítnuto rozhodnutím Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 14. 3. 2001, čj.
28617/01/196960/6290. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný
rozhodnutím ze dne 2. 5. 2002, čj. 6993/140/01/SK.
Rozhodnutí žalovaného žalobce napadl žalobou 2. 7. 2002 u Krajského soudu v Ústí
nad Labem. Uvedl, že rozhodnutí bylo správcem daně vydáno na základě zjištění, že
žalobce prohlášením o vložení nemovitosti do jmění obchodní společnosti ze dne
1. 1. 1999 vložil podle §60 obchodního zákoníku do P., v. o. s., se sídlem L., L. n. 7,
stavbu na poz. parc. 2695/3 v k. ú. L. s právními účinky vkladu dne 4. 1. 1999, podle
rozhodnutí Katastrálního úřadu v Litoměřicích, čj. 20611 V51199, přičemž tento vklad
není osvobozen od daně z převodu z nemovitostí podle §20 odst. 6 písm. e) zákona.
Skutková zjištění učinil žalobce nesporná. Namítl ale nesprávné právní posouzení, zda
vkladem do obchodní společnosti podle §20 odst. 6 písm. e) zákona se rozumí pouze
vklad vložený do základního jmění obchodní společnosti, či jakýkoliv vklad.
Argumentoval tím, že §20 odst. 6 písm. e) zákona odkazuje na obchodní zákoník.
Podle žalobce má vklad podle obchodního zákoníku dva různé významy. První je
majetek, který se společník zavazuje vložit do společnosti; ten je definovaný v §59 odst. 1
obchodního zákoníku a není jediným zdrojem základního jmění (§144 obchodního
zákoníku). Druhým je vklad do základního jmění, vyjadřující podíl na základním jmění
společnosti: vyplývá z §58 odst. 1, §105 odst. 1 a §109 obchodního zákoníku. Na rozdíl
od žalovaného se žalobce nedomnívá, že osvobození od daně podle §20 odst. 6 písm. e)
zákona se přiznává pouze u vkladu do základního jmění společnosti. Žalobce proto tvrdil,
že zákon osvobozuje vklad definovaný v §59 odst. 1, 2 obchodního zákoníku, tj. vklad
jako majetek, a nikoliv - jak tvrdí žalovaný - pouze vklad jako podíl na základním jmění.
Vkladem ve smyslu §59 odst. 1 obchodního zákoníku je třeba rozumět i emisní ažio,
příplatek do rezervního fondu či přispění k úhradě ztráty. Veškeré vklady ve smyslu
ustanovení §59 odst. 1, 2 obchodního zákoníku vkládané do všech pasiv společnosti,
které obchodní zákoník zná, pak je třeba považovat za osvobozené od daně podle §20
odst. 6 písm. e) zákona. Žalovaný proto ze správně zjištěného skutkového stavu učinil
nesprávný právní závěr.
Žalovaný proti tomu setrval na stanovisku, že obchodní zákoník nezná jiný vklad než
vklad do základního jmění a vzhledem k tomu, že zákon osvobozuje od daně pouze
vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku,
vztahuje se osvobození daně pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění. Jiné
vklady do společnosti nezvyšující základní jmění dani podléhají.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 2. 2003, čj.
15 Ca 234/2002 - 27, žalobu zamítl. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce podle §60
obchodního zákoníku vložil do obchodní společnosti nemovitost v hodnotě 5 972 730
Kč, přičemž svůj podíl na hodnotě společnosti zvýšil pouze o částku 500 000 Kč. Právní
účinky vkladu nastaly ke dni 4. 1. 1999. Podle znění §20 odst. 6 písm. e) zákona účinného
k uvedenému datu byly od daně z převodu nemovitostí osvobozeny vklady vložené podle
zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev; zvláštním zákonem pak byla
míněna druhá část obchodního zákoníku. Ta v ustanovení §59 odst. 1 vymezuje pojem
vkladu společníka jako souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot,
které se společník zavazuje vložit do společnosti. Peněžní vyjádření souhrnu peněžitých a
nepeněžitých vkladů všech společníků pak podle §58 odst. 1 obchodního zákoníku tvoří
základní jmění společnosti. Z toho krajský soud dovodil, že obchodní zákoník nezná jiný
vklad než je vklad do základního jmění společnosti, byť nevyloučil, že do společnosti
mohou být vloženy i další prostředky přesahující hodnotu jednotlivého společníka na
základním jmění. Ty však není možné zahrnout do pojmu vkladu. Na základě toho
krajský soud dovodil, že hodnota nemovitosti přesahující částku 500 000 Kč od daně z
převodu nemovitosti nemohla být osvobozena a podléhala jí. Vydáním napadeného
rozhodnutí žalovaného správního orgánu proto nebylo porušeno ustanovení §20 odst. 6
písm. e) zákona.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce včas
kasační stížnost. Tvrdí především, že před účinností zákona č. 370/2000 Sb., kterým
došlo mj. ke změně ustanovení §59 odst. 1 a §58 odst. 1 obchodního zákoníku, byl vklad
společníka definován jako souhrn peněžních a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se
společník zavazuje vložit do společnosti a podílet se jím na výsledku podnikání
společnosti. Citovanou novelou byl vklad společníka v §59 odst. 1 obchodního zákoníku
definován jako souhrn peněžních nebo jiných penězi ocenitelných hodnot, které se určitá
osoba zavazuje vložit do společnosti za účelem nabytí nebo zvýšení účasti ve společnosti.
Podmínka účelovosti vkladu tak byla před novelou obchodního zákoníku vymezena šířeji.
Stěžovatel tvrdí, že při definici vkladu a jeho účelu v §59 odst. 1 obchodního zákoníku
před novelou nebylo možné dovodit, že by zákon neznal jiný vklad než vklad do
základního jmění společnosti. Z uvedeného důvodu měl být jeho vklad do společnosti
podle §20 odst. 6 písm. e) zákona osvobozen v plném rozsahu. Podmínka §59 odst. 1
obchodního zákoníku byla splněna, neboť stěžovatel se vkladem podílel na výsledku
podnikání a podmínka účelovosti v citovaném ustanovení uvedená tak byla splněna.
Žalovaný namítl zamítnutí kasační stížnosti. V odůvodnění uvedl, že se domnívá, že
právní názor krajského soudu je správný. Odkázal na obdobná rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem ve věcech sp. zn. 16 Ca 310/98, potvrzeným rozhodnutím
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/2000, a rozhodnutí sp. zn. 15 Ca 210/99, potvrzeným
rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 184/02.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v
souladu s ustanovením §109 odst. 2, 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil
stěžovatel v kasační stížnosti.
Stěžovatel uplatnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jestliže
krajskému soudu vytýkal nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky.
Námitky nejsou důvodné.
Stěžovatel polemizuje především s výkladem pojmu „vklad společníka“ pro účely
posouzení osvobození od daně darovací a daně z převodu nemovitostí podle §20 odst. 6
písm. e) zákona. Obchodní zákoník vymezuje vklad společníka v §59 odst. 1 jako souhrn
peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje
vložit do společnosti. Současně vymezuje základní jmění společnosti jako peněžní
vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti.
Zákon ve znění pozdějších předpisů v §20 odst. 6 písm. e) osvobozoval od daně darovací
vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev,
zvláštním zákonem se pak rozuměl obchodní zákoník, část druhá. Z uvedeného
vyplývalo, že obchodní zákoník neznal jiný vklad než vklad do základního jmění, na rozdíl
od postupů účtování, které znaly vklad do základního jmění a vklad nezvyšující základní
jmění. S ohledem na skutečnost, že daňový zákon osvobozoval od daně pouze vklady
vložené do obchodní společnosti při definici „vkladu“ podle obchodního zákoníku,
vztahovalo se osvobození od daně pouze na vklady do společnosti zvyšující základní
jmění. Vklady do společnosti, které nezvyšovaly základní jmění, dani nepochybně
podléhaly. Jestliže proto byla na obchodní společnost převedena celá nemovitost, ale
součástí základního jmění této společnosti se dohodou společníků stala pouze určená část
hodnoty převedené nemovitosti, bylo na místě osvobodit od daně pouze takovouto část.
Zbývající část hodnoty převedené nemovitosti pak dani podléhá. V tomto směru lze
odkázat i na judikaturu citovanou žalovaným, například rozhodnutí Krajského soudu v
Ústí nad Labem z 8. 11. 1999, sp. zn. 16 Ca 310/98 s navazujícím rozhodnutím
Ústavního soudu III. ÚS 31/2000 (Sbírka nálezů Ústavního soudu svazek č. 18, usnesení
č. 18, strana 427). Krajský soud proto nepochybil, když žalobu proti rozhodnutí
žalovaného zamítl.
Proto kasační stížnost není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. Podle něj
nemá žalobce právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu pak
nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud žádné
náklady řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. března 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu