ECLI:CZ:NSS:2005:1.AFS.22.2005
sp. zn. 1 Afs 22/2005-44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce Ing. L. N.,
zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem v Brně, Wurmova 16, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2001, č. j. 7811/2000/FŘ/130, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně z e dne 12. 10. 2004,
č. j. 29 Ca 191/2004-17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal v zákonné lhůtě kasační stížnost
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“).
Tímto rozhodnutím krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 30. 5. 2001, o zamítnutí odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu
v Kroměříži (dále jen „finanční úřad“). Předmětem platebního výměru byla daň z přidané
hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období listopadu 1996, stěžovateli nebyl uznán
uplatněný nárok na o dpočet DPH z přijaté faktury č. 960111, vystavené dodavatelem Z. M.
Stěžovatel se žalobou podanou krajskému soudu domáhal přezkoumání napadeného
rozhodnutí žalovaného dle části třetí zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). V textu žaloby namítal porušení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále jen „daňový řád“) žalovaným, jestliže mu neumožnil v rozporu
s §16 daňového řádu klást svědkům otázky při ústním jednání a místním šetření.
Tento nedostatek se žalovaný pokusil odstranit, ale při rozhodování použil jako důkaz
i ty výpovědi, které se uskutečnily bez vědomí stěžovatele. Stěžovatel dále u vedl, že prokázal
v souladu s §19 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“),
uskutečnění zdanitelného plnění i jeho použití pro podnikání, navrhl zrušení napadeného
i jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud vyslovil rozsudkem ze dne 10. 12. 2003 nicotnost napadeného
rozhodnutí, proti čemuž podal žalovaný kasační stížnost. Nejvyšší správní soud se se závěrem
krajského soudu neztotožnil a shledal kasační stížnost důvodnou. Vyslovil právní závěr,
že rozhodnutí finančního úřadu a žalovaného nejsou nicotná, krajský soud je v novém řízení
povinen se podanou žalobou zabývat věcně.
Po vrácení věci krajský soud provedl jednání, při kterém stěžovatel namítl, že ve věci
správci daně vyslechne osoby, které s obchodním případem neměly nic společného,
naopak výpovědi zainteresovaných osob nebyly uskutečněny. Dále stěžovatel poukázal
na úpravu smlouvy o zprostředkování dle obchodního zákoníku, dle které vzniká nárok
na provizi pouhým umožněním smlouvu uzavřít. Stěžovatel uvedl, že kromě porušení zákona,
která uvedl v žalobě, žalovaný porušil rovněž ustanovení §31 odst. 2 daňového řádu,
neboť měl provést příslušná zjištění co nejúplněji. Žalovaný upozornil, že tato námitka
byla vznesena opožděně.
Krajský soud následně rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl.
Stěžovatel kasační stížnost opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Za spornou otázku celého řízení považoval míru účasti pana M . na zajištění obchodních
příležitostí pro stěžovatele a posouzení hmotněprávního ustanovení obchodního zákoníku
o mandátní smlouvě. Stěžovatel své námitky rozdělil do dvou skupin. Dle jeho mín ění správci
daně založili svá rozhodnutí na svědeckých výpovědích osob, které s panem M. nejednaly,
osoby, které s ním byly ve styku, vyslechnuty nebyly. Další okruh námitek směřoval proti
nesprávnému posouzení hmotněprávní úpravy mandátní smlouvy dle obchodního zákoníku.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že při posuzování oprávněnosti nároku na
odpočet DPH je podstatné, zda k deklarovanému zdanitelnému plnění skutečně došlo, což
v dané věci bylo splněno. Navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na obsah žaloby,
kterou bylo řízení před správním soudem zahájeno, a na nemožnost uvádět nové žalobní body
po lhůtě uvedené v §72 odst. 1 s. ř. s. V žalobě nebylo namítáno, že nebyla vzata v potaz
hmotněprávní otázka mandátní smlouvy, ani porušení ustanovení §31 odst. 2 daňového řádu
a §2 odst. 7 daňového řádu. Tyt o důvody jsou nepřípustné dle §104 odst. 4 s. ř. s.,
neboť nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem. Další důvody svého nesouhlasu
se závěrem soudu stěžovatel pouze konstatoval. Žalovaný se proto domnívá, že kasační
stížnost je nepřípustná a měla by být odmítnuta.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřípustná.
Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví, jímž se stěžovatel domáhá zrušení soudního rozhodnutí;
kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno
jinak (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost musí proto směřovat proti důvodům, které uvedl krajský
soud k jednotlivým žalobním bodům uplatněným žalobcem dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Řízení o žalobě je ovládáno zásadou koncentrační a dispoziční, což znamená, že žalobní
námitky je žalobce oprávněn uplatnit pouze ve lhůtě stanovené pro podání žaloby,
rozšíření žaloby po uplynutí této lhůty již není možné. Soud je při přezkoumání napadeného
rozhodnutí vázán rozsahem uplatněných žalobních bodů, není oprávněn rozhodnutí vytýkat
skutečnosti (s výjimkou těch, k nimž přihlíží z úřední povinnosti), kterými se žalobce necítil
být zkrácen na svých právech a neuvedl je v zákonem stanovené lhůtě ve formě žalob ního
bodu (§71 odst. 1 písm. d), §72 odst. 1, §75 odst. 2 s. ř. s.). Vzhledem k uvedeným zásadám
řízení o žalobě je logické, že řízení o kasační stížnosti je nepřípustné opřít o důvody,
které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, ač to bylo možné (§104 odst. 4
s. ř. s.).
Stěžovatel v žalobě ze dne 8. 8. 2001 napadl pouze vady řízení způsobené
neumožněním stěžovateli klást svědkům otázky při ústním jednání a místním šetření,
použití těchto důkazů pořízených v rozporu se zákonem následně při rozhodování.
Pouze takto vymezeným rozsahem byl krajský soud oprávněn napadené rozhodnutí
žalovaného přezkoumat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že správci daně pochybili při výběru důkazů
a zvolili pouze ty s nízkou vypovídací hodnotou, dále nesprávně hodnotili hmotněprávní
úpravu mandátní smlouvy dle obchodního zákoníku, tyto skutečnosti však neuplatnil
v žalobě, ale až při jednání soudu dne 12. 10. 2004. Jak správně poukázal žalovaný
ve vyjádření ke kasační stížnosti, k tomuto rozšíření žaloby o další žalobní body došlo
po uplynutí lhůty uvedené v §71 odst. 2, §72 odst. 1 s. ř. s. Napadené rozhodnutí
bylo stěžovateli doručeno dne 13. 6. 2001, lhůta pro podání žaloby a zároveň pro její rozšíření
o dosud neuplatněné žalobní body uplynula dle §72 odst. 1 s. ř. s. dne 13. 8. 2001,
tedy více než tři roky před rozšířením žaloby při jednání 12. 10. 2004. Na tuto skutečnost
nemá žádný vliv zrušení původního rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním soudem.
Po zrušení rozhodnutí krajského soudu v řízení o kasační stížnosti dle §110 odst. 1 s. ř. s.
je věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, což znamená, že projednání věci je vráceno
do stadia před vynesením rozhodnutí. Zrušení rozhodnutí krajského soudu
však nemá automaticky vliv na platnost úkonů učiněných účastníky řízení o žalobě
před vynesením rozhodnutí. Pokud se důvod zrušení rozhodnutí netýkal výslovně možnosti
uplatnění žalobních bodů (např. v souvislosti s nesprávným rozhodnutím o ustanovení
zástupce, atd.), nelze zrušení rozhodnutí o žalobě považovat za možnost uplatnit v řízení
další skutečnosti po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby, jejichž uplatnění
v řádné lhůtě stěžovateli nic nebránilo. Skutečnosti uplatněné stěžovatelem při jednání
dne 12. 10. 2004 proto nelze považovat za žalobní body, na jejichž základě by krajský soud
mohl napadené rozhodnutí přezkoumat, rozsah přezkumu byl určen pouze žalobou
ze dne 8. 8. 2001.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že v žádném z důvodů uvedených v kasační
stížnosti nejsou zahrnuty skutečnosti, které stěžovatel uplatnil v řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že předmětná
kasační je nepřípustná, neboť se opírá pouze o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Na základě této nepřípustnosti byla kasační stížnost Nejvyšším správním soudem odmítnuta
dle §104 odst. 4 s. ř. s., §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005.
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu