ECLI:CZ:NSS:2005:1.AS.4.2005
sp. zn. 1 As 4/2005 – 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy, v právní věci žalobce P. D.,
zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem Klíšská 18, Ústí nad
Labem, proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká hradební
3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2004, č. j.
5548/DS/04/65925, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2004, č. j. 42 Ca 12/2004-13,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2004,
č. j. 42 Ca 12/2004-13, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností ze dne 22. 12. 2004 se žalovaný (dále též „stěžovatel“)
domáhal zrušení shora uvedeného pravomocného rozsudku krajského soudu, kterým bylo
zrušeno rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí Magistrátu Města Ústí nad Labem ze dne
17. 5. 2004, č. j. DO-3594/1370/04-P-R o uložení pokuty žalobci ve výši 250 000 Kč.
Ve výroku napadeného rozsudku soud rovněž uvedl, že bude respektován uvedený názor
soudu: „Při určování sankce žalobci za předmětný správní delikt, ohledně jehož spáchání
jinak není žádných pochybností, budiž zejména podrobně zkoumáno, zohledněno
a odůvodněno, zda žalobce svým konáním způsobil škodu či nikoliv, zda konal sám
či v organizované skupině, zda předmět skutku byl získán trestnou činností či nikoliv, zda šlo
o ojedinělý skutek či jejich víceprvkovou množinu s charakterem podnikatelské činnosti a zda
ke spáchání postihovaného deliktu došlo ze zištných či jen jiných méně závažných důvodů;
výše uložené sankce pak budiž odůvodněně vztažena též k důkladně prozkoumaným
majetkovým poměrům žalobce.“
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že vzhledem k obsahu žaloby, v níž žalobce
namítal zejména nepřiměřenost pokuty, byl soud nucen se zabývat důvody, které žalovaného
vedly k uložení pokuty právě v takové výši. Protože však odůvodnění rozhodnutí takové
úvahy neobsahovalo, důvody zde uvedené nedávají ani jasný obraz o závažnosti
postihovaného skutku v důsledku způsobu jeho spáchání (konstatování, že vyříznutí
a následné přivaření identifikačního štítku ke karoserii auta je znakem profesionality a tedy
přitěžující okolnosti, nezní příliš přesvědčivě), rovněž tak není hodnocena společenská
nebezpečnost žalobcova počínání.
Žalovaný napadl rozsudek soudu kasační stížností, opírající se o důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm.a) s. ř. s. a domáhal se jeho zrušení. Poukázal na to, že rozhodnutím
prvoinstančního správního orgánu byl žalobce uznán vinným za nezvratně dokázaný správní
delikt dle §83 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích a byla mu uložena pokuta ve výši 250 000 Kč za pozměnění identifikačního
údaje (VIN) na konstrukci silničního vozidla Mitsubishi Pajero V 60.
Uvedl, že zákon č. 56/2001 Sb. je speciálním zákonem a podle jeho §85 se v řízení
jím upraveným postupuje podle správního řádu, pokud tento zákon nestanoví jinak. Správní
orgán tedy není vázán §12 odst. 1 přestupkového zákona. Hlavním kriteriem pro uložení
sankce v tomto případě byla závažnost spáchaného správního deliktu, sám zákon stanoví
horní hranici sankce výší 5 000 000 Kč. Shrnul, že se nejednalo o nedbalostní delikt,
čehož důkazem je opatření dvou identických vozidel za účelem uvedení jednoho z nich
do provozu na pozemních komunikacích, ač bylo již trvale vyřazeno z registru vozidel.
Rovněž povaha jednání byla vedena snahou zastřít tento stav a uvést tím úřední orgán v omyl.
Při tom žalobce použil zvláštní technické prostředky (bruska, svářecí aparát). Následkem
správního deliktu bylo porušení a ohrožení zájmu společnosti, které sám zákonodárce hodnotí
jako velmi nebezpečné už tím, že bylo zprovozněno vozidlo, které nesmělo být uvedeno
do provozu na pozemních komunikacích a mohlo ohrožovat bezpečnost silničního provozu.
Byly rovněž zvažovány majetkové poměry žalobce, které zjevně překračovaly výši stanovené
sankce. Odůvodnění výše stanovené sankce vycházelo ze zjištěného stavu věci, z přiloženého
daňového přiznání a údajů, které uvedl sám žalobce.
Žalovaný nesouhlasí s výtkou soudu, že nemohl doplňovat odvolací řízení,
neboť takový postup mu umožňuje právě §59 správního řádu. Z uvedených důvodů trvá
na svém rozhodnutí, které vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahuje předepsané
náležitosti a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně podal návrh na přiznání odkladného účinku této
kasační stížnosti.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním
názorem vyjádřeným v rozsudku krajského soudu. Zopakoval žalobní námitku, že se svého
činu nedopustil rafinovaným způsobem, ale způsobem na našem území zcela běžným a někdy
i tolerovaným. Svůj čin také doznal již při prvním výslechu na policii a nikterak jej
nezpochybňuje. Avšak výše uložené sankce je neúměrná (což tvrdil již ve své žalobě).
Opakovaně rovněž uvedl, že tak vysokou sankci za tento správní delikt žalovaný ještě
neuložil, dle jím zjištěných informací, se jedná o mnohonásobně vyšší sankci, než jak je
obvyklé. Žalovaný se naopak snaží neustále ve svých vyjádřeních soudu doplňovat
argumentaci k výši pokuty, která v jeho rozhodnutí chyběla. Navrhl, aby byla kasační stížnost
žalovaného jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněného důvodu, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Vychází-li soud z elementárních zásad, vztahujících se k formálním náležitostem
rozsudku, pak je zřejmé, že tento musí obsahovat záhlaví, srozumitelný a jednoznačný výrok,
odůvodnění takového výroku a poučení o opravných prostředcích. Napadený rozsudek
však takové základní znaky postrádá.
Ve shodě s §78 s. ř. s. totiž soud může buď rozsudkem napadené rozhodnutí zrušit,
je-li žaloba důvodná, nebo žalobu zamítnout, není-li důvodná. Tento závěr pak uvede právě
do výroku rozhodnutí. Podle odstavce 2 téhož ustanovení rozhoduje-li soud o žalobě
proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může, nejsou-li důvody
pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši,
upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit
na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním
dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.
Třetím možným způsobem je tedy moderace, kdy soud může ve výroku vyslovit upuštění
od trestu nebo jej snížit.
V daném případě však soud nejenže ve výroku vyslovil zrušení rozhodnutí
žalovaného, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
ale současně mu uložil další povinnosti, týkající se jeho procesního postupu. Do výroku
rozsudku tak soud začlenil i díl odůvodnění svého rozhodnutí. Takový postup
je však nepřípustný a rozsudek sám se stal v důsledku spojení výroku a odůvodnění matoucím
a nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud obiter dictum poznamenává, že žalobce ve své žalobě
nezpochybňoval samotné spáchání správního deliktu, ale výši pokuty, která mu byla za tento
delikt žalovaným uložena. Uváděl důvody, pro které se domníval, že by měla být pokuta nižší
a soudu navrhoval důkazy, jimiž by toto své tvrzení prokázal. Soud měl tedy postupovat
v daném případě ve shodě s §78 odst. 2 s. ř. s., neboť takové rozhodnutí lze učinit na základě
skutkového stavu, z něhož správní orgán vycházel. Ten totiž vycházel z nepochybně
prokázané skutečnosti, že se žalobce dopustil správního deliktu pozměnění identifikačního
údaje na konstrukci silničního vozidla dle §83 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb. (sám žalobce jej
i při výslechu na policii doznal), pokutu za tento správní delikt uložil ve spodní hranici
zákonné sazby a ve své úvaze uvedl důvody, v nichž spatřuje závažnost a nebezpečnost
takového deliktu, zohlednil dosavadní bezúhonnost žalobce i jeho majetkové poměry. Měl-li
soud pochybnosti o přiměřenosti výše uložené pokuty (jak je zřejmé z části výroku jeho
rozsudku), měl povinnost postupovat dle §78 odst. 2 s. ř. s., neboť sám žalobce ve shodě
s §65 odst. 3 s. ř. s. v žalobě takový postup navrhl.
Krajský soud v Ústí nad Labem je v dalším řízení vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.);
Za situace, kdy rozhodl soud o věci samé, nerozhodoval již samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. října 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu