ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.102.2005
sp. zn. 1 Azs 102/2005-57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: G. G.,
zastoupené Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Masná 8, Moravská Ostrava, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 3. 2004, č. j. OAM-542/VL-10-12-2004, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2005,
č. j. 24 Az 260/2004-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokáta Mgr. Farida Alizeye se u r č u je částkou 1 279,30 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2004, č. j. OAM-542/VL-10-12-2004, žalovaný neudělil
žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu). Současně žalovaný rozhodl tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s napadeným
rozhodnutím, neboť zemi musela opustit z důvodů tíživé životní situace, které podrobně
uvedla v azylovém řízení. V zemi původu jí není umožněno žít důstojně. Požádala soud,
aby přehodnotil stanovisko správního orgánu, zejména s ohledem na §14 zákona o azylu.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 2. 3. 2005. V řízení před správním
orgánem neshledal krajský soud vady, pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit;
v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se žalovaným v posouzení důvodu,
pro nějž žalovaný neudělil žalobkyni azyl. Ze správního spisu vyplynulo, že skutečným
důvodem odchodu žalobkyně z Ukrajiny byly její osobní a rodinné důvody. Již několik let
nežije se svým manželem ve společné domácnosti, manžel má dítě s jinou ženou, nikdy
se však se žalobkyní nerozvedl. Ona navázala vztah se svojí přítelkyní a manžel jí proto začal
vyhrožovat zabitím. Odjely proto k matce přítelkyně, ale ta je také vyhodila z domu,
neboť s jejich vztahem rovněž nesouhlasila. Proto se rozhodly zemi opustit a přijely do České
republiky. Krajský soud shodně s žalovaným neshledal existenci zákonných podmínek
pro udělení azylu, neshledal důvodnou rovněž námitku, týkající se udělení humanitárního
azylu, žalobkyně sama rovněž neuvedla žádný důvod hodný zvláštního zřetele.
Žalovaný po provedeném řízení usoudil, že azyl nelze žalobkyni udělit, neboť nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12, §13, §14 zákona o azylu, a dále neshledal
ani překážku vycestování podle §91 zákona o azylu, a krajský soud mu dal po přezkoumání
napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též stěžovatelka)
včas kasační stížnost, založenou na důvodech uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Uvedla, že se krajský soud řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou
součástí správního spisu a proto nesprávně posoudil podmínky pro udělení azylu. Správní
orgán nepostupoval ve shodě s §32 odst. 2 správního řádu, nezjistil totiž řádně a úplně
skutečný stav věci. Rozhodnutí správního orgánu postrádá i formální náležitosti, neboť
z rozhodnutí nevyplývá, čím se při rozhodování správní orgán řídil a které skutečnosti byly
podkladem pro jeho rozhodnutí. Bylo zřejmé, že žalobkyni hrozilo nebezpečí, její manžel jí
z důvodu její homosexuální orientace vyhrožoval zabitím. Tyto skutečnosti správnímu orgánu
uváděla již od počátku azylového řízení. Soud i správní orgán se od počátku zaměřily na
udělení azylu podle §12 zákona o azylu, neuvedly však řádně důvody pro takové rozhodnutí.
Soudu vytkla, že nezkoumal, zda Ukrajina splňuje podmínky definice bezpečné země.
Odkázala na žádost o udělení azylu a na správní spis. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a požádala o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření důvodnost námitek žalobkyně odmítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, lze obecně uvést, že povinností správního
orgánu je respektovat základní pravidla řízení vyplývající z §3 správního řádu a vyjadřující
v obecné formě hlavní zásady správního řízení. V řízení o azylu je pro posouzení rozsahu
dokazování rozhodné, které skutečnosti uvede žadatel v žádosti o azyl, při pohovoru,
nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá
udělení azylu a který tvrdí skutečnosti, na jejichž základě správní orgán o jeho žádosti
rozhoduje.
Namítá-li v tomto případě stěžovatelka, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav
věci, nemůže s ní Nejvyšší správní soud souhlasit. Posuzování žádosti o udělení azylu sestává
z řady procesních a materiálních hledisek obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět
v jejich vzájemné provázanosti a také časové souslednosti. Povinností žadatele o azyl je tvrdit
skutečnosti, na základě nichž mu má být azyl udělen. Toto tvrzení žadatele není možné
nahradit žádným postupem žalovaného. Uvedla-li žalobkyně ve správním řízení jako důvod
pro udělení azylu skutečnost, že je homosexuálního zaměření a proto jí manžel na Ukrajině
vyhrožoval zabitím, pak takovým tvrzením vymezila rozsah zkoumání uvedených důvodů,
tedy, zda takové důvody jsou zákonnými důvody pro udělení azylu.
Žalobkyně v kasační stížnosti uvedla, že dle jejího názoru byly dány důvody k tomu,
aby jí byl poskytnut azyl podle §12 zákona o azylu. Toto tvrzení je třeba odmítnout,
neboť ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalobkyně v průběhu celého správního
řízení uváděla cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že žádá o azyl z jiného důvodu,
než je legalizace pobytu na území ČR.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelčina
životní situace na Ukrajině, nesvědčí o tom, že by byla pronásledována, případně
že by zakoušela odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že jí bylo vyhrožováno zabitím, přičemž Ukrajina
jí nebyla schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu. Tato argumentace je však v dané
věci nepřiléhavá. Jak plyne ze správního spisu, stěžovatelka mohla být na Ukrajině vystavena
hrozbě fyzického útoku ze strany soukromých osob. To však nemůže nic změnit na závěru
správního orgánu o tom, že jednání manžela, vyhrožujícího stěžovatelce pro její sexuální
orientaci, není pronásledováním ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatelka se přes výhružky
neobrátila na policii nebo jiné státní orgány. Její vlastní nečinnost, jak uvedla ve správním
řízení, však lze z hlediska jejího tvrzení v kasační stížnosti o neschopnosti její země původu
zajistit jí odpovídající ochranu před vyhrožováním zabitím z důvodu její homosexuální
orientace jen stěží akceptovat. Svým jednáním (či lépe řečeno nejednáním) tak stěžovatelka
státním orgánům vůbec neumožnila k její ochraně zasáhnout. Nepokusila-li se získat ochranu
prostředky vnitrostátního práva, nemůže jí být poskytnuta ochrana formou azylu: ta je totiž
až poslední možností v situaci, kdy všechny ostatní nástroje práva selhaly.
K otázce stěžovatelkou namítaného neudělení humanitárního azylu má Nejvyšší správní
soud zato, že ani v tomto smyslu nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho udělení.
Podle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Institut humanitárního azylu tak spočívá v kombinaci neurčitého právního pojmu „případ
zvláštního zřetele hodný“ a správního uvážení, které je vlastním rozhodnutím správního
orgánu a je vyjádřeno slovy „lze udělit humanitární azyl“. Míra volnosti tohoto rozhodování
správního orgánu je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci
vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný zkoumal, zda v jejím případě nebyly dány důvody
pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu
je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu. Protože žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci
stěžovatelky, tak i stav v její vlasti, a pokud z toho sám nedovodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména když stěžovatelka
ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu sama neuváděla. V daném případě nelze vytýkat žalovanému, jestliže konstatoval,
že neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu, neboť žádný takový důvod zde nebyl
nabídnut. Správní uvážení žalovaného spočívající ve volbě rozhodnutí azyl z humanitárního
důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu
s pravidly logického usuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním
postupem; nelze tedy hovořit o voluntaristickém přístupu správního orgánu. Nelze vytýkat
ničeho ani krajskému soudu, který byl vázán rozsahem žaloby (§75 odst. 2 s. ř. s.), její obsah
zcela vyčerpal. V těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden
být měl, byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Nebyla-li pak zjištěna
na straně žalovaného libovůle, postupoval krajský soud zcela správně, když ve svém
přezkumu do správního uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatelů
dány důvody hodné zvláštního zřetele, dále nezasahoval a zaměřil tento přezkum pouze
na otázky procesní. Úkolem soudu ve správním soudnictví totiž obecně je přezkum pohledem
zákonnosti, byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení při rozhodování o udělení azylu
z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci je vyhrazeno toliko žalovanému.
Nelze tak než souhlasit s rozsudkem krajského soudu, že žalobkyně neuváděla žádné
skutečnosti, které by svědčily o přítomnosti důvodů pro poskytnutí azylu podle §12 zákona
o azylu, či podle §14 tohoto zákona. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením žalobkyně, že soud
posuzoval pouze důvody pro udělení azylu, uvedené v §12 zákona o azylu.
V kasačních bodech, jimiž stěžovatelka napadla konkrétní vady správního řízení,
spočívající v uvedení porušení jednotlivých ustanovení správního řádu (byť v obecné rovině),
v nesprávném posouzení, že Ukrajina není tzv „ bezpečnou zemí původu“, jakož i tvrzení
že Ukrajina jí není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před ohrožením života,
je kasační stížnost nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.): opírá se totiž o důvody,
které stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla.
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky žalobkyně dílem nedůvodnými, dílem
nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
V dané věci rozhodl Nejvyšší správní soud o věci samé, nerozhodoval
proto již samostatně o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 za použití
§120 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Žalobkyni byl pro řízení o žalobě a o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120
s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že odměna za převzetí věci byla zástupci žalobkyně přiznána
již napadeným rozsudkem krajského soudu, byla výše odměny za zastupování v řízení
o kasační stížnosti stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za jeden
úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti ze dne 11. 4. 2005, a náhrady
hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 1 000 Kč a 1 x 75 Kč [§7, §9 odst. 2, §11 odst. 1 písm. d),
§13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 1 075 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 204,30 Kč, odpovídající dani,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovenému
advokátovi se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 1 279,30 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu