ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.103.2004
sp. zn. 1 Azs 103/2004-55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce E. M.,
zastoupeného Michalem Benčokem, advokátem v Praze, Václavské nám. 17, 110 00 Praha
1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7,
proti rozhodnutí ze dne 8. 7. 2003, čj. OAM-3342/VL-10-K01-2002, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2004, čj.
30 Az 195/2003-32
takto:
I. K asač n í s t íž nos t se z amí t á.
II. Ža l obc e n emá pr á vo na ná hr a d u ná k l a dů ř íz e ní.
III. Ža l ova né mu se pr á vo na ná h r a du ná k l a dů ne př i z ná vá .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 30. 7. 2003 podanou včas u Krajského soudu v Hradci Králové
žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2003, čj. OAM-3342/VL-
10-K01-2002, jímž mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č.
325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Žalovaný současně rozhodl, že se
na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal, že správní orgán v řízení o jeho
věci porušil řadu ustanovení správního řádu. Žalobce také tvrdil porušení §12 a §91
zákona o azylu: domnívá se totiž, že v jeho případě byly naplněny zákonné podmínky pro
udělení azylu podle §12 zákona o azylu nebo alespoň pro vztažení překážky vycestování
ve smyslu §91 téhož zákona. Žalobce v žalobě také uvedl, že byl pronásledován z důvodu
arménské národnosti, byl několikrát napaden, přičemž policie, na kterou se obrátil, mu
pomoc neposkytla.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 3. 2004, čj. 30 Az 195/2003-32,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ani
jednu z procesních námitek krajský soud neuznal za důvodnou, stejně pak uzavřel i
ohledně námitek věcných, neboť prokázaným důvodem odchodu žalobce ze země
původu byly obavy z nelegálního jednání soukromých osob, celková nespokojenost se
situací v Rusku a také špatná ekonomická situace žalobce, nikoli tedy důvody ve smyslu §
12 zákona o azylu. Nebylo na místě ani uvažovat o překážce vycestování, a to s ohledem
na informace o zemi původu a na skutečnosti, které uváděl sám žalobce.
Rozsudek krajského soudu žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl kasační stížností.
Namítal nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř.
s.]; pokud se totiž příslušníci určitých skupin obyvatelstva stanou terčem nepřátelského
jednání ze strany svých spoluobčanů, jedná se o pronásledování ve smyslu §12 zákona o
azylu. Toto nepřátelské jednání vůči všem občanům původem z oblasti Kavkazu, tj. i vůči
Arménům, ruské orgány přitom nejen tolerují, ale také vyvolávají a podporují. Obyvatelé
Kavkazu jsou totiž spojováni s čečenskými a islámskými teroristy. Krajský soud v tomto
směru nezjistil úplně a správně stav věci, neúplné důkazy se zakládaly pouze na hodnocení
obsahu spisu. Stěžovatel brojil i proti zhodnocení překážky vycestování. Jako osoba
arménské národnosti se totiž nemůže na území Ruské federace cítit bezpečně.
Žalovaný popřel oprávněnost stížních námitek a poukázal na dosavadní judikaturu
Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že vyhrožování ze strany soukromých osob
nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, pokud ze zpráv, jež byly
podkladem pro rozhodování správního orgánu, plyne, že politický systém daného státu
poskytuje možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů; to nebylo
vyvráceno. Žalovaný se přitom zastává názor, že stěžovatel v zemi původu fakticky přímo
veřejnou mocí pronásledován nebyl, ani se neprokázalo, že by mu ruské orgány nebyly
schopny poskytnout pomoc.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na
žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i
opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační
stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska
ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti
bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o
odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud pak přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v
mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že
kasační stížnost není nedůvodná.
Stěžovatel namítl nezákonnost rozsudku krajského soudu pro nesprávné posouzení
právní otázky, tj. existence důvodu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, a existence
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Tomuto
tvrzení přisvědčit nelze.
Podle dovolaného ustanovení §12 zákona o azylu bude azyl udělen, zjistí-li se, že
cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve
státě, jehož občanství má.
Především v rozhodované věci nejde o „pronásledování“ ve smyslu zákona o azylu,
tedy o neoprávněný postih ze strany státní autority nebo těch osob, které takovou autoritu
zosobňují. Tvrzené obavy z napadání a diskriminace ze strany soukromých osob, třebas i
odůvodněné, by se mohly stát důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní
orgány země původu takové ohrožení podporovaly, organizovaly, záměrně trpěly apod.
Avšak stěžovatel ve správním řízení uvedl, že se před pronásledováním (v podobě dvou
fyzických útoků) ze strany skupiny neznámých maskovaných mužů vůbec nedovolal
ochrany u státní moci. Důvodem, proč tak neučinil, bylo přesvědčení, že se takovým
případem nebude stejně nikdo zabývat. Jestliže ale stěžovatel orgány veřejné moci o
pomoc vůbec nepožádal, nelze usuzovat na to, že by mu nebyly schopny účinnou pomoc
poskytnout.
Není samozřejmě vyloučeno, že v útok na stěžovatele byl motivován rasovou a
národnostní nesnášenlivostí. Jednání pachatelů by však v takovém případě bylo trestné
podle práva země původu. Samotná případná nižší efektivita takové ochrany (v
konkrétních podmínkách jednotlivých zemí) ještě nečiní z takového ohrožení
„pronásledování“ a není tedy ani azylovým důvodem.
Stěžovatel tedy ve správním řízení neuvedl žádnou skutečnost svědčící o tom, že byl
nebo mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Krajský soud proto nepochybil, jestliže přisvědčil žalovanému, který jí azyl neudělil.
Právní otázkou, jež byla dle stěžovatele v řízení před krajským soudem také
posouzena nesprávně, je otázka splnění podmínek pro konstatování překážky vycestování.
Podle §91 odst. 1 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec
nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu,
nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky, nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou
osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle
potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. Krajský soud se otázkou existence překážky
vycestování samostatně zabýval; svoji úvahu založil na tom, že stěžovatel ve správním
řízení netvrdil žádné skutečnosti odůvodňující kladné rozhodnutí o překážce vycestování,
přičemž k takovému rozhodnutí nenaváděly ani informace o zemi původu.
Tvrdí-li stěžovatel v souvislosti s překážkou vycestování, že se jako osoba arménské
národnosti se nemůže na území Ruské federace cítit bezpečně a že krajský soud nepřihlédl
k soustavnému porušování lidských práv osob kavkazské národnosti, pak jsou jeho
tvrzení v rozporu s dosavadními výpověďmi, zejména s jeho jasnou odpovědí při
pohovoru dne 30. 8. 2002, že se v případě návratu do Ruska ničeho konkrétního nebojí a
že nemá žádné nepřátele. Žadatel o azyl tedy ve správním řízení žádné obavy z návratu do
země původu nenaznačil; z dostupných informací o zemi původu pak také neplynulo nic,
co by bránilo tomu, aby stěžovatel mohl vycestovat zpět do země původu (§91 zákona o
azylu). Nejvyšší správní soud tedy v posouzení otázky týkající se překážky vycestování
přisvědčil krajskému soudu.
S ohledem právě řečené a na to, že v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž
musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. února 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu