ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.106.2004
sp. zn. 1 Azs 106/2004-55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: L. V. D.,
zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá č. 5, 400 01 Ústí nad
Labem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 25. 4. 2003, č. j. OAM-
3766/VL-10-C10-2002, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 20. 2. 2004, č. j. 14 Az 160/2003-26,
takto:
I. Kasační stížnost se z am í t á.
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne p ř i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se ur č uj e částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2003 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že se na žalobce nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobu proti tomuto rozhodnutí odmítl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne
20. 2. 2004. V odůvodnění uvedl, že žalobce převzal rozhodnutí o neudělení azylu dne
11. 6. 2003; téhož dne podal blanketní žalobu neobsahující žádný žalobní bod s tím, že její
odůvodnění dodá dodatečně. Lhůta pro doplnění žaloby marně uplynula 26. 6. 2003 a žalobce
ji doplnil až 30. 6. 2003; k tomuto opožděnému doplnění soud nemohl přihlížet, a jelikož
původní podání trpělo neodstranitelným nedostatkem, pro nějž nebylo možno v řízení
pokračovat, soudu nezbylo než žalobu odmítnout.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včas kasační stížnost.
Je přesvědčen, že doplnění žaloby podal včas a v souladu s poučením, kterého se mu dostalo
od tlumočníka při předání žalobou napadeného rozhodnutí. Blanketní žalobu podal okamžitě,
ovšem nikdo jej neseznámil se lhůtou pro možné doplnění žaloby. Podáním ze dne
30. 6. 2003 stěžovatel žalobu doplnil tak, jak žádá ustanovení §71 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Pokud tak učinil v nesprávné
lhůtě, bylo to způsobeno neinformovaností úředních osob ve správním řízení. Soudem
ustanovený zástupce v doplnění kasační stížnosti zdůraznil, že i z obsahu blanketní žaloby byl
zřejmý stěžovatelův nesouhlas s napadeným rozhodnutím; lze tedy pochybovat o tom,
zda toto podání trpělo takovými vadami, pro něž je bylo nutno odmítnout. Dále se v doplnění
kasační stížnosti konstatuje, že stěžovatel neovládá český jazyk slovem ani písmem, což
je zřejmé i z toho, že správní orgán s ním jednal prostřednictvím tlumočníka. Krajský soud
pochybil, když se stěžovatelem jednal v jiném jazyce než v jeho mateřštině; porušil tak
zásadu rovnosti účastníků řízení garantovanou Ústavou ČR a Listinou základních práv a
svobod a zkrátil stěžovatele na jeho základních právech. Stěžovatel proto navrhl, aby bylo
usnesení krajského soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Požádal též o to, aby
jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na
zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
První námitkou stěžovatel zpochybňuje to, že doplnění žaloby podal po lhůtě: domnívá
se, že jeho podání bylo včasné, a není-li tomu tak, je to důsledkem nesprávných informací
ze strany žalovaného; tomuto tvrzení ovšem Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Žalobu
proti rozhodnutí ve věci azylu je nutno podat ve lhůtě 15 dnů od doručení rozhodnutí (§32
odst. 1 zákona o azylu); tato lhůta počíná běžet dnem, který následuje po dni doručení
rozhodnutí. Ve stěžovatelově případě lhůta počala běžet dne 12. 6. 2003 a skončila dne
26. 6. 2003. Jakékoli podání doplňující žalobní body po této lhůtě je opožděné, a k jeho
obsahu tedy nelze přihlížet. Je tomu tak v důsledku koncentrační zásady ve správním
soudnictví, která žádá, aby žalobce vymezil skutkové a právní důvody, jimiž zpochybňuje
zákonnost rozhodnutí správního orgánu, v poměrně krátké lhůtě. Uplynutím této lhůty
je pevně stanoven rozsah přezkumu, který již dále nelze rozšiřovat. Co se týká ostatních
náležitostí žaloby, mohou být zpravidla doplňovány k výzvě soudu ve lhůtách stanovených
soudem (§37 odst. 5 s. ř. s.); pro žalobní body však platí přísnější režim, jejž je soud povinen
respektovat. Stěžovatel v souvislosti s touto námitkou vytýká též nesprávný postup osobám
působícím ve správním řízení; ze správního spisu je však zřejmé, že byl za přítomnosti
tlumočníka seznámen s obsahem rozhodnutí žalovaného a svým vlastnoručním podpisem
stvrdil i to, že rozumí poučení v tomto rozhodnutí. V poučení je přitom uvedeno,
že proti rozhodnutí lze do 15 dnů od doručení podat žalobu ke krajskému soudu, v jehož
obvodě je žalobce v den podání žaloby hlášen k pobytu. Když tedy stěžovatel ve své blanketní
žalobě poznamenal, že odůvodnění předloží dodatečně, musel si být vědom toho,
že dodatečná lhůta není neomezená, nýbrž právě jen patnáctidenní. Promeškal-li stěžovatel
tuto lhůtu, lze to přičítat k tíži jen jemu samotnému, nikoli osobám jednajícím ve správním
řízení jménem žalovaného, případně osobám, které mu pomáhaly žalobu sepsat.
Druhá námitka směřuje proti závěru krajského soudu o tom, že blanketní žalobu nebylo
možno projednat; krajský soud zde však nepochybil. Náležitosti žaloby jsou stanoveny v §71
odst. 1 s. ř. s.; mimo jiné sem podle písm. d) tohoto ustanovení patří i žalobní body,
tj. skutkové a právní námitky nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Je-li žaloba podána v den
doručení rozhodnutí jako ve stěžovatelově případě, lze předpokládat, že nebude obsahovat
všechny potřebné náležitosti; ty je však třeba vždy doplnit ve lhůtách k tomu stanovených,
jak uvedeno výše. Zvláštní význam mají v žalobě žalobní body: ty totiž určují, jaké
hmotněprávní závěry a které procesní kroky žalovaného vztahující se k napadenému
rozhodnutí má soud přezkoumat. Potřeba přesného vymezení žalobních bodů v žalobním
řízení není jevem charakteristickým jen pro správní soudnictví: i odvolání proti rozhodnutí
soudu v občanském soudním řízení musí zpravidla obsahovat odvolací důvody. Není tomu
tak u odvolání napadajících rozhodnutí jiná než rozhodnutí ve věci samé, a zde lze spatřovat
podobnost s rozhodnutím o odmítnutí žaloby ve stěžovatelově věci; zatímco však odvolací
soud může v takových případech přezkoumat napadené rozhodnutí i z důvodů v odvolání
neuplatněných, správnímu soudu to zákon nedovoluje: v žalobním řízení podle soudního řádu
správního je totiž i přezkum z úřední povinnosti (§76 odst. 2 a 3 s. ř. s.) možný jen tehdy,
obsahuje-li žaloba alespoň jeden žalobní bod, byť třeba směřující proti jiným vadám
než vypočteným v §76. Stěžovatelova blanketní žaloba však žádný žalobní bod
neobsahovala. Stěžovatel sice namítá, že z žaloby byl zřejmý jeho nesouhlas s rozhodnutím,
avšak to k projednání věci nepostačuje: je zřejmé, že každý, kdo napadne žalobou rozhodnutí
správního orgánu, s tímto rozhodnutím nesouhlasí. Takový nesouhlas je ale nutno vyjádřit
kvalifikovanou formou, jinak by institut náležitostí žaloby zůstal jen prázdným pojmem.
Ze stěžovatelova podání ze dne 11. 6. 2003 nebylo jasné, zda stěžovatel namítá nesprávné
hmotněprávní posouzení či vady ve správním řízení, a krajský soud se tak vůbec nemohl
tímto podáním věcně zabývat, protože zde nebylo co přezkoumávat. Jeho závěr o
neprojednatelnosti žaloby je proto správný.
V poslední námitce stěžovatel tvrdí, že byl zkrácen na svém základním právu v důsledku
porušení rovnosti účastníků řízení, neboť soud s ním nejednal v mateřském jazyce. Stěžovatel
se i zde mýlí. K tomu, aby soud mohl komunikovat se stěžovatelem v jeho mateřském jazyce
odlišném od jazyka českého, by bylo třeba ustanovit tlumočníka; k tomu ovšem soud
přistupuje jen tehdy, vyšla-li potřeba ustanovit tlumočníka v řízení najevo (§18 odst. 2
občanského soudního řádu, §64 s. ř. s.). Tato podmínka významně zužuje pomyslnou
množinu cizinců vystupujících v řízení před soudy na území České republiky a plyne z ní,
že ne ve všech případech, kdy je mateřštinou účastníka řízení jiný než český jazyk (tedy kdy
je účastníkem řízení cizinec), je dána povinnost soudu ustanovit takovému účastníku
tlumočníka. Tato povinnost vzniká soudu zpravidla tehdy, pokud o to účastník řízení požádá
a pokud by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem.
Potřeba tlumočníka musí být zjevná a musí z řízení vyplynout sama. Z obsahu spisu je patrno,
že stěžovatel podal doplnění žaloby proti napadenému rozhodnutí žalovaného v českém
jazyce a v něm dobrou češtinou shrnul žalobní námitky; toto podání nepostrádá ani návrh,
jak má soud o věci rozhodnout (stěžovatel se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení). S ohledem na tuto skutečnost
neměl soud důvody pochybovat o schopnosti stěžovatele porozumět obsahu a významu
rozhodnutí, jež svou žalobou napadl, a zajistit si kontakt se soudem v českém jazyce. Nejvyšší
správní soud proto ani této námitce nepřisvědčil.
Jelikož stěžovatel se svými kasačními námitkami neuspěl a v řízení nevyšly najevo vady,
k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku
řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Zástupci,
který byl stěžovateli ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm.
b) a c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Soud proto přiznal stěžovatelovu
zástupci v souladu se sazbou mimosmluvní odměny 2000 Kč za dva úkony právní služby
a 150 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony spojených (§13 odst. 3 advokátního
tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. března 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu