ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.108.2004
sp. zn. 1 Azs 108/2004 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně O. P.,
zastoupené JUDr. Bohuslavem Novákem, advokátem v Jablonci nad Nisou, B. Němcové
46, 466 00 Jablonec nad Nisou, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 17. 4. 2003, čj. OAM-982/VL-07-
K01-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 9. 1. 2004, čj. 30 Az 58/2003-22
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
IV. Odměna advokáta žalobkyně JUDr. Bohuslava Nováka se určuje částkou
1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 5. 6. 2003 podanou včas u Krajského soudu v Hradci Králové
žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2003, čj. OAM-982/VL-07-K01-
2003, jímž jí nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Žalovaný současně rozhodl, že se na žalobkyni
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně zejména namítala, že správní orgán v
řízení o její věci porušil ustanovení §3 odst. 3 správního řádu, neboť žádostí se nezabýval
odpovědně a svědomitě, ustanovení §3 odst. 4 správního řádu, neboť nevyšel ze
spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl správní řízení tak, aby posílil důvěru žalobkyně
ve správnost jeho rozhodování, a ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, neboť nezjistil
přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro
rozhodnutí. Žalobkyně rovněž namítla porušení §12 a §91 zákona o azylu: domnívá se
totiž, že v jejím případě byly naplněny zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu nebo alespoň pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 téhož
zákona. Žalobkyně v žalobě také uvedla, že důvodem odjezdu ze země původu bylo
pronásledování a vydírání ze strany neznámých osob, které ji žádaly o vrácení dluhu ze
zfalšované směnky; navrhla tedy, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 1. 2004, čj. 30 Az 58/2003-22,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ani
jednu z procesních námitek krajský soud neuznal za důvodnou, stejně pak uzavřel i
ohledně námitek věcných, neboť prokázaným důvodem odchodu žalobkyně ze země
původu byly obavy z nelegálního jednání soukromých osob a špatná ekonomická situace
žalobkyně, nikoli tedy důvody ve smyslu §12 zákona o azylu. Nebylo na místě ani
uvažovat o překážce vycestování, a to s ohledem na informace o zemi původu a na
okolnosti uváděné samotnou žalobkyní.
Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila včas podanou
kasační stížností. Namítla, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda
stěžovatelka splňuje podmínky pro udělení azylu z důvodu §12 a 14 zákona o azylu [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Tvrdila, že měla problémy s členy mafiánských struktur (věřiteli), s
nimiž spolupracovala i policie; tyto osoby jí, její rodině a příteli vyhrožovali zabitím.
Namítala také vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem (konkrétně ustanovení §3
odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu) takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.]. Správní orgán se totiž podle stěžovatelky nedostatečně zabýval jejími
důvody pro podání žádosti o azyl a jejími tvrzeními; neprovedl všechna nutná šetření,
neopatřil úplné důkazy, a proto nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci. Rovněž
odůvodnění rozhodnutí nebylo dostatečné. Ani krajský soud se dostatečně nezabýval
žalobní argumentací stěžovatelky. Stěžovatelka také odkázala na čl. 33 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků, zakazující vrátit uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život
či osobní svoboda byly ohroženy; tato pro Českou republiku závazná právní úprava tedy
brání jejímu vyhoštění, neboť v zemi původu její život neochrání ani policie ani jiné státní
orgány. Stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku a o ustanovení právního
zástupce.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 2. 2004, čj. 30 Az 58/2003-36,
stěžovatelce ustanovil zástupcem JUDr. Bohuslava Nováka, advokáta v Jablonci nad
Nisou.
Žalovaný ve vyjádření kasační stížnost označil za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
Z správního spisu vyplynulo, že si stěžovatelka od soukromé osoby vypůjčila peníze
(500 USD). Když chtěla tuto částku vrátit, věřitel jí předložil falešnou směnku, z níž
plynulo, že si půjčila 5000 USD. Stěžovatelka však vrátila pouze skutečně vypůjčenou
částku, zbytek zaplatit odmítka, což bylo důvodem následného vydírání.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti za odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně (§56 odst. 2 s. ř. s.) a kde je žadatelka chráněna
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b
odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj.
tehdy, pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o
žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která
je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o
kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z
hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Současně s rozhodováním o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o stížnosti
samotné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není nedůvodná.
Stěžovatelka namítla nezákonnost rozsudku krajského soudu pro nesprávné
posouzení právní otázky, tj. existence důvodu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, a
existence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Tomuto tvrzení přisvědčit nelze.
Podle dovolaného ustanovení §12 zákona o azylu bude azyl udělen, zjistí-li se, že
cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve
státě, jehož občanství má.
Především tu nejde o „pronásledování“ ve smyslu zákona o azylu, tedy neoprávněný
postih ze strany státní autority nebo těch osob, které takovou autoritu zosobňují. Tvrzené
obavy z pomsty ze strany soukromých osob, třebas i odůvodněné, by se mohly stát
důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní orgány země původu takové
ohrožení podporovaly, organizovaly, záměrně trpěly apod. Avšak stěžovatelka ve
správním řízení uvedla, že se před pronásledováním (v podobě telefonických výhružek) ze
strany věřitelů vůbec nedovolávala ochrany; prý nebylo u koho. Stěžovatelka tedy
především ani nepožádala o pomoc ukrajinské orgány veřejné moci (policii,
ombudsmana); a pouhého jejího tvrzení nelze ještě usuzovat na to, že by jí nebyly
schopny účinnou pomoc poskytnout.
Zajisté není vyloučeno, že věřitelé mohou působit i v rámci organizovaného zločinu a
že při vymáhání zaplacení dluhu mohou užít i nelegální metody. Takové jednání však je
trestné podle práva země původu. Samotná snížená efektivita státem poskytované
ochrany v konkrétních podmínkách jednotlivých zemí ale nečiní z takového ohrožení
„pronásledování“ pro některý z azylově relevantních důvodů.
Nadto: pokud stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že s mafií, která ji pronásledovala,
spolupracovala i policie, pak jde o tvrzení, které stěžovatelka ve správním řízení ani v
řízení před krajským soudem neuváděla a ostatně jej ani blíže nedokládá. V každém
případě z pohledu přezkumu kasačním soudem jde o tvrzení nové, které stěžovatelka
uplatnila až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. K takové skutečnosti Nejvyšší
správní soud ze zákona nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatelka tedy ve správním řízení neuvedla žádnou skutečnost svědčící o tom, že
byla nebo mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o
azylu. Krajský soud proto nepochybil, jestliže přisvědčil žalovanému, který jí azyl neudělil.
Právní otázkou, jež měla být dle stěžovatelky v řízení před krajským soudem také
posouzena nesprávně, je otázka splnění podmínek pro konstatování překážky vycestování.
Podle §91 odst. 1 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec
nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu,
nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky, nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou
osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle
potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. Krajský soud se otázkou existence překážky
vycestování samostatně zabýval; svoji úvahu založil na tom, že stěžovatelka se obává
toliko jednání soukromých osob a ekonomických obtíží. Z toho usoudil, že takové obavy
nejsou důvodem k tomu, aby pobyt stěžovatelky v České republice nemohl být ve smyslu
§91 zákona o azylu ukončen. Těmto vývodům Nejvyšší správní soud přisvědčil, neboť
jsou po právu.
V této souvislosti se stěžovatelka dovolávala čl. 33 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.), se kterým je
ustanovení §91 zákona o azylu plně v souladu. Pokud tedy krajský soud situaci
stěžovatelky poměřoval s kritérii, která toto zákonné ustanovení pro překážku vycestování
stanoví, pak plně dostál i nárokům, které jsou na Českou republiku kladeny čl. 33 Úmluvy.
Stěžovatelka rovněž namítala vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.]. Stížnosti tu přisvědčit nelze.
Součástí správního spisu je vedle žádosti o azyl i protokol o pohovoru se
stěžovatelkou ze dne 16. 4. 2003; v něm stěžovatelka uvedla, že z Ukrajiny odešla, protože
jí telefonicky vyhrožovali věřitelé. Nezpůsobilost těchto důvodu založit právo na udělení
azylu je popsána shora. Ve správním řízení stěžovatelka již jiný důvod svého odchodu
netvrdila. Jestliže tedy žalovaný vzal za základ svého rozhodnutí právě tyto skutečnosti,
neprováděl další zjištění a žádost o azyl neudělil, pak nepochybil; krajský soud neměl proč
správní rozhodnutí rušit. Správní orgán není povinen domýšlet azylově relevantní důvody,
které žadatel o azyl vůbec neuplatnil, a poté o nich provádět rozsáhlé dokazování. V řízení
o azyl je správní orgán povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel o
azyl v průběhu řízení uvedl.
Vedle nedostatečně provedeného dokazování namítla stěžovatelka i nedostatečné
odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Námitku nedostatku odůvodnění stěžovatelka v
žalobě neuplatnila. Z pohledu přezkumu kasačním soudem jde nový právní důvod, který
stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač
tak učinit mohla. Takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Na tomto místě se sluší uvést, že ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. má zabránit tomu,
aby se kasační stížnosti uplatňovaly jiné právní důvody, než které jsou uvedeny v §103 s.
ř. s., nebo ty, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Bylo by tedy nepřípustné namítat v kasační stížnosti
vady řízení před správním orgánem, byla-li u krajského soudu byla tvrzena hmotněprávní
nezákonnost. V rozsuzované věci je pak tímto nepřípustným jiným právním důvodem
tvrzené nedostatečné odůvodnění rozhodnutí správního orgánu.
Naproti tomu §109 odst. 4 s. ř. s. brání tomu, aby se kasační stížností neuplatňovala
skutková nova, ať již nastala před nebo po rozhodnutí krajského soudu. K takovým
námitkám by Nejvyšší správní soud nepřihlížel, tj. zacházel by s nimi v řízení o kasační
stížnosti tak, jako by tu vůbec nebyly. Takovou skutkovou novotou je zde tvrzení
stěžovatelky, že policie spolupracovala s mafií, která ji pronásledovala.
Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud hodnotil všechny přípustné stížní
námitky jako nedůvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí
kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Při rozhodování o
odměně zástupce stěžovatele se soud řídil ustanoveními §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst.
1 písm. b) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) a přiznal zástupci
stěžovatele 1000 Kč odměny za jeden úkon právní služby a 75 Kč jako paušální náhradu
hotových výdajů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. února 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu