ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.111.2004
sp. zn. 1 Azs 111/2004-51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: L. D.,
zastoupené Mgr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí
135/19, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
proti rozhodnutí ze dne 3. 4. 2003, č. j. OAM-975/VL-19-19-2003, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2004, č. j. 24 Az
1194/2003-25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2004, č. j. 24 Az 1194/2003-25,
se z r uš uj e a věc se vr ac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3. 4. 2003, č. j. OAM-975/VL-19-19-2003, žalovaný zamítl žádost
žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně citovala řadu ustanovení správního řádu,
která žalovaný v řízení porušil, a trvala na tom, že splnila zákonné podmínky pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu nebo alespoň pro vztažení překážky vycestování podle §91
zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázala na žádost o udělení azylu, protokol
o pohovoru a další spisový materiál. Navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. 2. 2004. V řízení
před správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobkyní ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil
se žalovaným v tom, že důvody uplatněné žalobkyní nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů
pro udělení azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně žádost o azyl odůvodnila
jednak obavami z výhrůžek věřitelky a dále legalizací pobytu v ČR. Žalovaný po provedeném
řízení usoudil, že žádost o udělení azylu je zjevně nedůvodná, neboť žalobkyně nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a krajský soud mu dal
po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
včas kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Uvedla,
že napadené správní rozhodnutí nemá náležitosti stanovené v §47 odst. 5 správního řádu,
neboť není podepsáno oprávněnou osobou a nemůže tedy mít účinky správního rozhodnutí.
V daném případě byl totiž stěžovatelce doručen toliko stejnopis rozhodnutí, kde na místě
podpisu oprávněné osoby bylo pouze úřední razítko a jediným podpisem byl podpis blíže
neidentifikovatelné osoby v kolonce „za správnost“. V tomto případě se dokonce nemůže
vůbec jednat o rozhodnutí, nýbrž tato vada zakládá dokonce nicotnost tohoto správního aktu,
již je soud povinen řešit i bez návrhu účastníka. Všechny náležitosti správního rozhodnutí
musí přitom rozhodnutí o udělení či neudělení azylu mít, neboť účastníku je doručováno
přímo rozhodnutí, na rozdíl například od úpravy v občanském soudním řádu, podle něhož
je účastníkům doručován pouze stejnopis soudního rozhodnutí, u kterého lze podpis předsedy
senátu nahradit úředním razítkem a podpisem osoby odpovědné za správnost stejnopisu. Dále
argumentovala analogií s nedostatky akceptace návrhu smlouvy v občanském právu a uvedla
rovněž, že danou argumentací pouze vyjadřuje svůj zájem na právní jistotě účastníků
správních řízení, neboť za dané podpisové situace není jisté, zda rozhodnutí opravdu vydala
pověřená osoba nebo zda bylo vydáno pouze osobou, která je uvedena v kolonce
„za správnost“. Uvedeným postupem by mohlo dojít k závažným vadám dalšího řízení,
např. v případě, že by pro nedostatečnou identifikaci rozhodujících osob nemohl účastník
uplatnit námitku podjatosti, pokud by se účastnily rozhodování v dalším stupni.
Dále brojila proti porušení §33 odst. 2 správního řádu žalovaným, když jí oznámil pouze
možnost doplnění předložených zpráv, ale neupozornil ji, že se chystá rozhodnout a že má
možnost předkládat i další důkazy. To mohlo způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí
žalovaného.
Namítla též nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v tom, že krajský soud
rozhodl pouze o nákladech účastníků řízení, ale opomněl rozhodnout o nákladech řízení státu
dle §60 odst. 4 s. ř. s., přestože mu §61 s. ř. s. povinnost rozhodnout o povinnosti nahradit
náklady řízení ukládá.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Závěrem žalobkyně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této
žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka v průběhu řízení neuvedla žádný
důvod, který by se dal podřadit taxativně vymezeným důvodům udělení azylu podle §12
zákona o azylu; zmiňovala pouze okolnosti ekonomického charakteru a snahu o legalizaci
pobytu v ČR. K otázce namítané absence podpisu oprávněné osoby žalovaný odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 13/2004-51, podle něhož se nejedná
o vadu, která by způsobovala nicotnost rozhodnutí, jestliže správní spis obsahuje rozhodnutí,
na němž žádná z předepsaných náležitostí správního rozhodnutí nechybí. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že tato je v jednom z bodů důvodná.
Nejzávažnější námitkou stěžovatelky proti napadenému rozsudku je dovozovaná
nicotnost správního rozhodnutí, k níž měl soud přihlédnout z úřední povinnosti. Nicotnost
rozhodnutí spatřovala stěžovatelka v absenci podpisu oprávněné osoby dle §47 odst. 5
správního řádu na rozhodnutí, které jí bylo doručeno. Ani v tomto bodu Nejvyšší správní soud
názor stěžovatelky do důsledku nesdílí, stížní bod však považuje za zčásti důvodný. Nicotnost
správního rozhodnutí způsobují typicky takové vady, které spočívají např. v rozhodování
absolutně nekompetentním orgánem (viz. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31.
3. 1995, č. j. 7 A 129/1994), rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem
rozhodnutí o odvolání bez náhrady zrušen (viz. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.
8. 1994, č. j. 6 A 90/1993) či absolutní nedostatek zákonem předepsané formy (viz. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, č. j. 5 A 26/1999).
Nejvyšší správní soud zjistil, že ve správním spisu je uložen originál napadeného
rozhodnutí správního orgánu s razítkem a uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné
osoby, avšak bez jejího podpisu. Rozhodnutí je podepsáno pouze v rubrice za správnost,
přičemž podpis byl učiněn pracovnicí Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra
K. K. Zda je jmenovaná oprávněna za ředitele Odboru azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra PhDr. T. H. podepisovat správní rozhodnutí, nelze ze spisu zjistit. Krajský
soud k této otázce žádná zjištění nečinil.
V daném případě není sporu o tom, že v napadeném rozhodnutí správního orgánu chyběla
jedna z náležitostí uvedených v §47 odst. 5 správního řádu, který požaduje, aby byl
v písemném vyhotovení rozhodnutí uveden také orgán, který rozhodnutí vydal, přičemž toto
rozhodnutí musí být opatřeno úředním razítkem a podepsáno s uvedením jména, příjmení
a funkce oprávněné osoby. Zde podpis označené oprávněné osoby chybí a uveden je pouze
podpis „za správnost“. Tuto vadu ovšem samu o sobě nelze považovat za natolik intenzivní,
aby založila přímo nicotnost správního rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být
považováno pouze tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby
odráží fakt, že rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí této oprávněné osoby.
Dříve tedy, než bude moci být učiněn závěr o případné nicotnosti správního rozhodnutí,
je třeba uvedenou otázku došetřit. Krajský soud se jí však nezabýval, ač tak učinit měl. Lze
totiž přisvědčit stěžovatelce, že k případné nicotnosti správního rozhodnutí musí soud
přihlížet z úřední povinnosti. Jestliže se v daném případě vyskytly pochybnosti, zda napadené
správní rozhodnutí je podepsáno oprávněnou osobou a zda ve svém důsledku je projevem
vůle správního orgánu směřujícím k úpravě právního postavení stěžovatele, byl krajský soud
povinen učinit v tomto směru příslušná skutková zjištění. Vadný postup krajského soudu
v této otázce je naplněním důvodu kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro jinou
vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Oproti tomu namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu
nerozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení, které platil stát, Nejvyšší správní soud
neshledal. Podle §60 odst. 4 s. ř. s. má stát proti neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu
nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen od soudních poplatků. Přičemž
podle §59 odst. 2 s. ř. s. stát platí náklady vynaložené na svědečné, znalečné, tlumočné a jiné
náklady spojené s dokazováním. Pomine-li Nejvyšší správní soud skutečnost, že žalobkyně
byla v řízení před krajským soudem osvobozena od soudních poplatků a již z tohoto důvodu
státu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo, pak ze soudního spisu vyplynulo, že stát
žádné výše specifikované náklady neplatil. Výrok o právu, které nevzniklo, by tak v daném
případě byl zjevně nadbytečný. Krajský soud proto nepochybil, když o předmětném právu
nerozhodl samostatným výrokem.
Z výše uvedených důvodů se již Nejvyšší správní soud nezabýval důvodem kasační
stížnosti dovozujícím vady řízení před správním orgánem v porušení §33 odst. 2 správního
řádu žalovaným.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst.
3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu